Zglajchšaltování neidentického a sociální konstrukce přírody

8. 8. 2009 / Karel Dolejší

"Vše záleží na tom, kde máš svůj pojem. Pokud ho čerpáš ze zkušenosti, a la bonne heure, pak jeho předmět existuje a nepotřebuje žádný další důkaz; pokud jej však zosnuješ ve své vlastní sinciput, pak mu žádný jeho predikát nepomůže: je to jen pavučina v mozku."
Arthur Schopenhauer: O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu

Michael Hauser považuje za potřebné polemizovat s odkazem Václava Havla. Polemika s tím, co absurdní dramatik, jenž byl kdysi chvíli žákem Jana Patočky, napsal či řekl "filosofického", ze strany akademicky etablovaného intelektuála ovšem překvapí. Nepřekvapovala by snad v dobách, kdy Havel zastával funkci prezidenta a jeho nejrůznějším nápadům se dostávalo všeobecné pozornosti médií - ale dnes, kdy reprezentant delegitimizované a pomalu odumírající tradice "Sametové revoluce" dlí v politickém důchodu, jde o pozornost sotva pochopitelnou. Copak je tento člověk kromě zákulisního politického vlivu založeného na konexích ještě něčím důležitý?

Článek nazvaný "Disharmonie a politika kosmického řádu Václava Havla" začíná odkazem na György Lukácse - tedy myslitele, který coby loajální stalinista všechny své "disharmonie" s "jedině správnou linií" řešil odvoláním toho nejlepšího, co kdy v "Teorii románu" či "Dějinách a třídním vědomí" napsal. Východiskem textu obhajujícího prý právo na disharmonii se tak paradoxně stává myšlenka člověka, jenž "vždycky věděl, kde je jeho místo". Hegelizující stalinista proslulý v teorii zavedením kategorie totality se v praxi projevil coby sekerník existenčně likvidující nezávisle myslící kolegy, jako byli István Bibó, Béla Hamvas, Károly Kerényi nebo Lajos Prohászka. Zřejmě tedy nebudu sám, komu se tento způsob zahájení obhajoby disharmonie zdá být sám poněkud disharmonickým. Leč postupme dále.

Schopnost "spatřit všechny fragmenty společenského života jako celek", kterou Lukács označil za jedinečný rys marxismu, je bezpochyby jedinečnou vlastností hegelovského objektivního idealismu. Tento idealismus se nemusí obtěžovat s konkrétní analýzou předmětu a hledat jeho případnou souvislost s jiným předmětem, pokud chce dospět k jejich pojmové jednotě, protože tuto jednotu jednoduše předem předpokládá a zkušenostní materiál pod ni v každém případě pouze mechanicky subsumuje. Z metodologického principu - kategorie totality - se stává zákon tyransky vládnoucí nade všemi různorodými předměty. Cár necár, svátek nesvátek, mě je všechno rovno...

Pohodlné východisko, které umožňuje přestat rozlišovat mezi jednotlivými předměty, je vlastně východiskem k tomu, abychom vůbec přestali ctít předmět myšlení. Není už nutno zachovávat ani čest jména; a tak se bez rozpaků místo "jin a jang" píše o "jingu a jangu", ontizaci lidských práv nazveme ontologizací, z "hybris" uděláme maskulinum a přestaneme rozlišovat mezi přirozeností a přírodou. Copak na tom vůbec záleží? Vždyť je to stejně jedno, vše je Systém...

Jestliže se v Adornově "Negativní dialektice" rozpor nepovažuje za nic "harakleitovsky substanciálního" a na jeho místo "hybatele" v původním hegelovství se fakticky staví neidentické, v Hauserově článku - stejně jako v předlistopadových příručkách "marxismu" s poukazem na Nielse Bohra - je rozpor naopak ontologizován. Příroda prý nemá sama žádný "řád" unikající rozumu mašírujícímu v tezích, "řád", který bychom coby konečné bytosti tak či onak museli respektovat; "řád" prý do ní pouze na základě své zkušenosti se společností sami promítáme, zatímco příroda je vlastně "jen" rozporná. Uspořádání objektivní reality bylo v této souvislosti fakticky zredukováno na rozpornost; avšak v hegelovském idealismu platí, že rozpory je možno zvládnout "dialektickým" myšlením; tedy uspořádání objektivní reality bylo zredukováno na řád myšlení absolutního ducha. Jediný "nepolapitelný zbytek", který nelze vyčerpat myšlením rozporů, pak už představuje člověk. Spolu s harmonizační ideologií New Age zmizelo Hauserovi z dohledu i vědomí toho, že lidé museli v dějinách vždy volit mezi podrobením se přírodě a podrobením přírody.

Havlova někdejší posedlost individuálním "vyčníváním" je Hauserem zcela zapomenuta a hovoří se pouze o jeho pozdějším nekritickém ztotožnění s americkou "obranou západní civilizace". Zde snad výše postulované pravidlo, že zdánlivě oddělené věci - jako třeba postmoderní spiritualita a psychiatrie - spolu souvisejí a přecházejí jedna v druhou, neplatí? Jak velký je vlastně rozdíl mezi někdejším Havlovým "vyčníváním" a nynější Hauserovou "disharmonií"? Pokud tato logika kritikovi exprezidenta zcela uniká, ptám se: Kdy, jak a s čím se tedy sám "disharmonický" Hauser jednou nekriticky ztotožní?

Ztroskotání Havlova projektu osobní autenticity je výsledkem ostudného konformismu s americkou zahraniční politikou, nikoli kýčovitého plkání o "přirozeném řádu"; kdyby se exprezident skutečně držel přirozenoprávní koncepce, nemohl by přece nikdy rozvíjet newspeakové hovory o "humanitárním bombardování". Údajná Havlova "politika kosmického řádu" jako pokus založit kosmologickou civilizaci je tedy Hauserův výmysl vzniklý ještě tak nejspíše špatným čtením Wittfogela.

Je zřejmě českým specifikem, že ekologická témata, která se na západ od našich hranic postupně prosazují i do mainstreamové politiky, jsou zde pod nejrůznějšími záminkami stále ignorována či zesměšňována, případně vylévána s vaničkami Bursíků a Havlů. Děje se tak bohužel i v případě překladatele a předního interpreta odkazu Frankfurtské školy. Jenže řád mozkoven teoretiků opravdu není totožný s řádem myšlení absolutního ducha...

"Lidé jsou sami zvěstovateli přírodní moci. Není místa, kam by mohli z jejího dosahu uniknout." (Benjamin, W.: Goethova Spříznění volbou)

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.8. 2009