Film soudním líčením v Kudrnovi vykresluje portrét dalšího idealisty, komunistického nadšence, kterého režim potrestal za to, že splnil úkol, který mu zadal, přesto však Kudrna na konci filmu odpovídá na otázku, zda by znovu postavil elektrárnu, kdyby ho o to i po tomto procesu režim znovu požádal, kladně. Uhlířská víra idealistických komunistů je v tomto filmu neuvěřitelná. A to i těch, kteří svým idealismem páchají nespravedlnost.

Zajímavé je, že film jasně odhaluje nedůslednosti v argumentaci a nelegitimitu komunistického systému. Pozoruhodnou roli během soudního přelíčení hraje Kudrnův obhájce, jehož zosobňuje mladý Jiří Menzel. Zdánlivě mladičký a nevýrazný právník docílí během soudního dramatu toho, že namísto aby Kudrnu odsoudili na dvacet let do vězení, dostane trest pouhých tří měsíců nepodmíněně, avšak ten si už odseděl ve vazbě. Charakteristicky pro idealistu, Kudrna rozsudek odmítne jako "kompromis". Kompromis to samozřejmě je, soudci ho shledají vinným, aby se ideologický vlk nažral, ale aby koza zůstala celá, odsoudí ho vlastně jen tak, aby ho propustili.

Prokurátora, který během přelíčení na Kudrnu samozřejmě ostře útočí z ortodoxně komunistických pozic, snímek usvědčuje z pokrytectví: když s novináři po přelíčení čeká na rozhodnutí poroty, vyprávějí si (krotké) "protisocialistické" vtipy.

Podobně jako v americkém filmu Dvanáct rozhněvaných mužů vidíme zákulisní debaty soudců: u komunistického soudu ovšem nemáme nezávislou porotu, o vině a trestu rozhodují režimem najmenovaní soudcovští funkcionáři. I ti se však chovají podle svého vědomí a svědomí; snaží se rozhodovat z morálního hlediska správně, jenže jejich argumentace je pochybená. "Jsem tady, abych hájil zájmy této společnosti, zájmy dělníků," protestuje v zákulisní diskusi jeden soudce. "Nemohu odsoudit dělnického ředitele, který měl jedině dobrou vůli a nic zlého neudělal. Zastupuju zájem společnosti a tím bych ho zradil." Film - dobově - jaksi pomíjí, že daný soudce, ač moralistní idealista, žádný zájem společnosti nezastupoval: režim, který představoval, nebyl založen na svobodných volbách, a neměl tedy žádnou legitimitu.

Toto si okamžitě uvědomí každý divák a z dnešního hlediska paradoxně je tento film docela otevřeným zpochybněním celé komunistické éry. Jestlipak si autor scénáře Vladimír Valenta, který byl nedlouho před vznikem tohoto filmu propuštěn ze stalinského koncentračního tábora, uvědomoval, co dělá.

V každém případě je Obžalovaný pozoruhodně profesionálním dramatem. Svědectvím o tom, že jádrem dobrého filmu je vždycky kvalitně napsaný scénář. Film zaujme i po více než čtyřiceti letech, navzdory dobovým reáliím, které se už asi nikdy nevrátí. Přitom nám film vštěpuje vědomí, že i padesátá léta, která v současnosti často vnímáme docela schematicky, byla reálnou érou, v níž žili a jednali normální lidé.