Pavel Hazuka

Přeběhlík Hazuka a bída křivé páteře

24. 7. 2009 / Štěpán Kotrba

Tolik již toho bylo řečeno, a přesto stále nemůžeme mlčet.

Hilel

Myslím, že současný vývoj okolo Českého rozhlasu si zasluhuje ještě jednu vysvětlivku. Domnívám se, že kulturní instituci mají vést jedinci, kteří nejen ví jak řídit fabriku, ale chápou i éthos veřejné služby. Kterým něco říká vzdělání, kultura, nezávislost, hrdost a syboličnost národní kulturní instituce. Tak trochu jsem tato slova naznačil v analýze "Odvolání Kasíka - neblahá budoucnost tohoto národa, aneb komu překáží veřejná služba rozhlasu?", když jsem napsal:

Kasík totiž není na prodej... Chce se mi dodat: ...jako jiní, kteří za pětačtyřicet tisíc měsíčně ředitelského platu prodají klidně i babičku. Ten, který se naučil měnit svůj názor jako Paroubkovy ponožky, ví, že hovořím právě o něm. Kdo ohne páteř jednou, přelomí se v pase už kdykoliv a nezasluhuje úcty, ale jen pohrdání.

Nemám za zlé primitivům, že se chovají jako z řetězu utržení. Že nerespektují zákony, pravidla, ani morálku. Jsou to primitivové. Je to jejich přirozenost a je plnou odpovědností těch, kteří je do funkcí volili, za metody i cíle. Vše je spektakulárně občanům na očích. Ti, pro které je důležitější výsledek než cesta, kterou se k němu dojde, jásají. Ti, pro které je cesta součástí cíle, ke kterému se má jít, zvrací. Je to dva tisíce let starý spor mezi dvěma židovskými učenci o tom, v jakém pořadí se zapalují svíce na chanúkíji. Je to spor mezi rabíny Hilelem haZaken a Šamajem o determinovanost našeho bytí. O tom, zda je budoucnost předurčena a nebo máme volbu svět měnit. Zvítězila škola Hilelova, protože "svatost zvětšujeme, ale nezmenšujeme". To co jsem si odmítal přiznat, je, že lze změnit názor během jednoho dne - bez veškeré logiky. Že takto nízko klesne i člověk, který také shodou okolností řídí národní kulturní instituci. Pro mne je "šestý hlas" při odvolání generálního ředitele Českého rozhlasu obrovským zklamáním a vizí chmurné budoucnosti.

Považují za naprosto přirozené, když se o likvidaci veřejných institucí, veřejného prostoru a veřejných služeb snaží politická pravice, v duchu myšlenek Ayn Randové či myšlenek korporativismu italské meziválečné ekonomiky, kdy mocensky velmi silné korporace propojené napřímo se státem a jeho zájmy byly jedním z cílů Mussoliniho politického programu.

Soukromé korporace tlumočí vůli svých vlastníků. Pokud jsou to fyzické osoby, i politické preference, které nikdy nejsou levicové. A cokoliv jde mimo tento rámec, je oslabováním kapitalismu. Počínaje anonymním vlastnictvím drobných střádalů, konče vlivem podnikových rad pracujících, odborů či nedejbože samosprávou a družstevním spoluvlastnictvím zaměstnanců. Veřejnoprávní instituce (vzdělávací, kulturní, sociální), zřizované i provozované ve veřejném zájmu, jsou tradičním evropským výrazem tendencí lidových, občanských, antielitářských, pokrokových (čti levicových - ve smyslu francouzské revoluce). Soukromé korporace propojené přímo se státní strukturou jsou základem ekonomického fašismu a ten stojí často na počátku fašismu politického. Když tento ekonomický fašismus prosazuje pravice, je to legitimní, neboť zájmy vlastníků jsou tímto politickým proudem tlumočeny - mnohdy bez ohledu na vůli občanů.

Považuji opravdu za alarmující, když levicové strany, jejich lídři a politici hodlají ruku v ruce s fašizující pravicí oklešťovat veřejný prostor, hodlají v utilitárním zájmu předvolebního klání či předpokládaného či chtěného politického uspořádání připravovat půdu pro ekonomický fašismus, nad kterým oni nemohou zvítězit, pouze se mohou podílet na exploataci užitků z něj... Považuji opravdu za alarmující, když levicová strana hodlá uzavírat prostituční pakt velké koalice tímto způsobem. V tu chvíli se celý stát stává kořistí mocichtivých predátorů. Ale emancipační myšlenky levice jsou v tu chvíli cárem zteřelého papíru. Přiznejte se. Kdo z vás na to má?

Odborníky budou nahrazovat diletanti, grázlové a všehoschopní bušinové. O osudech institucí budou rozhodovat igelitky se stovkou tisíc za hlas, jak tomu bylo ve středních Čechách během nedávných primárních voleb... Ano, i tak lze dělat politiku možných vítězů. A za ukradené peníze si lze najmout nějakou americkou agenturu, aby občanům vysvětlila, že jejich občanskou svobodou je pouze malá domů.

Ne vždy je ekonomistní pohled na realitu tím nejoptimálnějším řešením. Ne vždy je pragmatismus bez hranic tím nejlepším směrem vývoje. Vždy je však budoucnost věcí naší volby.. A o volby také tentokrát šlo.

Je věcí individuální cti a odvahy postavit se proti náckům s pochodněmi v židovském městě a bránit právo - třeba i s klackem v ruce. Je věcí individuální cti a odvahy postavit se proti korporativistickému vydírání, jdoucímu za hranice zdravého rozumu, morálky či dokonce za hranice zákona. Jen silný člověk, který tomuto stádnímu a nadmíru pohodlnému chování odolá - i kdyby tím měl sobě způsobit ekonomický či politický neprospěch - má právo vystupovat ve veřejném prostoru s respektem a autoritou. Má právo, aby mu bylo nasloucháno a mohl vést druhé. Už tisíce let přežívají pouze ty kultury, které vedli moudří a mravní lidé.

Svíce, které se zapalují ve speciálním svícnu každý večer osmidenního židovského svátku chanuka na počest znovuvsvěcení Jeruzalémského Chrámu, se zapalují postupně. Jedna po druhé. Tak, jak jde čas, má každý možnost být buď osvícen, nebo zůstat ve tmě. Světlo je stále silnější, stejně jako zázrak v Chrámu, kdy olej v lampě, který jinak hořel jeden večer, vydržel osm dní.

Šamaš, neboli sluha, je svíce, kterou se všechny ostatní na chanúkíji zapalují. V hierarchii devítiramenného svícnu stojí na nejnižším místě a v jakési opozici vůči všem. Stojí stranou, nikoliv v řadě s ostatními osmi, určenými pro oslavu. Ale jen touto svící lze zapálit oněch osm, které symbolizují osm dní svátku Světla. Talmud zakazuje užití chanukového světla pro jiné účely než je oslavování a předávání příběhu Chanuky. Moudrost není stát v řadě, ale napomáhat jsa v opozici vůči všem, aby světlo poznání neuhaslo. Moudrost ředitelů veřejnoprávních korporací není v jejich osobní moci, ale v tom, že udržují v chodu instituci, která nám pomáhá při vzdělání, informovanosti i zábavě. Která nám, v souladu se svým posláním, svítí na cestu života.

Kultura nečiní nikoho mocnějším, snad jen moudřejším. Finální tečku za antickou vědou učinil nástup křesťanství, píše Pavel Houser. Poslední učitelka matematiky alexandrijského Múseia byla kolem roku 410 ubita zfanatizovaným davem vedeným křesťanskými mnichy. Řídit národní kulturní a vědeckou instituci té doby nebyl určitě žádný med... Pohanská (čti křesťanská) "konkurence" byla svými "politickými" metodami nevybíravá. Hnána silnou ideou vymýtit vše, co představovalo tehdejší racionalitu, moudrost, pochybovačný skepticismus. Každá revoluce je prováděna zfanatizovým davem a vždy se boří "to staré". Ale jen málokdy se povede, aby to nové bylo lepší. Má se ale podlehnout bez boje dobyvatelům, okupantům, ničitelům? Cit pro míru věcí říká, že nejspíše asi ne. Zvíře v nás říká, že před predátorem je nejlepší utéct. Vyhraje kdo přežije. Moudrost věků dává za pravdu oné míře věcí a tak nás žene do mnohdy prohraných bitev s predátory. Do válek na obranu chrámů. Tím se lišíme od zvířat. I od zvířat v nás.

Výsledkem je skoro vždy porážka, ale je rozdíl, padne-li bojovník s mečem v ruce, nebo stane-li se přeběhlíkem či zrádcem. Porážka nikdy není nadlouho. Bojovníka vítězícího nad přesilou nepřátel po návratu oslavují. Stojí pak kamenný na náměstí jako připomínka toho, který stál jako skála. Padlého bojovníka si váží a ctí jeho hrdinství. Stojí pak na bojišti v bronzu na připomínku vítězství vlajky. Zběhové se bez milosti popravují. Jidášové a brettschneiderové se stávají symbolem zrady a stávají se lovnou zvěří. Přežívají. Nežijí.

To vše měl vědět ředitel Národní knihovny, jedné z několika národních kulturních institucí v zemi, Pavel Hazuka, než přišel 22. 7. 2009 do budovy Českého rozhlasu, rozhodnut zradit sám sebe. Jeho role byla být skálou, o kterou se budou ti ostatní moci opřít a čelit rozpadu hodnot. Skála se sesypala.

Těch pětačtyřicet tisíc měsíčně, o které tak zoufale nechce přijít a které mu možná nějakou dobu ještě zůstanou, jsou směšnou náplastí za to, že na něj za jeho náhlou změnu názoru slušní lidé, kteří ho považovali za slušného člověka též, plivnou. Nikdo se ho už nikdy nezeptá PROČ. Nikdo se ho už nebude ani ptát ZA KOLIK. Nikoho už nebude zajímat. Nikoho už nebude zajímat, ani jeho patrona. Proč také? Mouřenín svou práci odvedl. Mouřenín může jít. Zákulisní dohoda o věrnosti budoucí velké koalici dostala konkrétní oběť i konkrétního kata. A nikdo už nikdy nebude Hazuku litovat ani bránit, když se jednoho dne stane jemu totéž. Naopak. Za vinu následuje trest a ta spravedlnost na sebe nenechá dlouho čekat, ačkoliv bude třeba stejně nespravedlivá. Žít s tímto břemenem a tímto údělem nikomu nepřeji. Je to život přeběhlíka. Je to život zbytečného člověka.

Protokol z mimořádného zasedání Rady Českého rozhlasu 22. července 2009 ZDE

"Důvodová zpráva a příloha k odvolání generálního ředitele Českého rozhlasu Ing. Václava Kasíka" ZDE
zvukový záznam 12

ANALÝZA AKTUÁLNÍ SITUACE: Odvolání Kasíka - neblahá budoucnost tohoto národa - aneb komu překáží veřejná služba rozhlasu? ZDE

Autor byl deset let spolupracovníkem Českého rozhlasu a z toho po tři roky členem Rady Českého rozhlasu. Bohužel jen jedním hlasem z devíti. Co jde ale pojmenovat, odůvodnit a popsat v článku, nejde vždy ovlivnit v praxi. Takový je život ve chvíli, kdy "demokraticky" rozhoduje většina jednoho či dvou hlasů.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 24.7. 2009