Je literatura mrtvá?

22. 7. 2009 / Aleš Merenus

František Schildberger:

Kdysi jsem byl účastníkem debaty, kde se hovořilo o tom, jestli literatura ještě má společenský význam. A já jsem tenkrát říkal, že mi prostě nezbývá než konstatovat, že takový význam už nemá.(...)

Myslím, že celou věc krásně vystihuje citát Arnošta Lustiga: "Jestli to není tak, že teď film bude ten způsob, jakým se vyprávějí příběhy..." To je přesně ono. Vždycky se vyprávěly příběhy, vždycky se budou vyprávět příběhy. Pokud budeme na této zemi, vždycky budou lidi zajímat příběhy jiných lidí. Jenomže to, že se příběh fixuje písemně a pomocí nějaké chemikálie tiskne na jakousi blánu, to není prvotní.

Vyprávění příběhů je starší nejen než knihtisk, ale i než vynález písma. Literatura je v dějinách vyprávění příběhů jedna z kapitol. Je to kapitola rozsáhlá, ale i před ní se příběhy předávaly ústní formou, teprve později se začaly psát -- a teď se točí. Tak už to podle mě je. Dnešními vypravěči jsou filmoví režiséři, kteří se těší podobné pozornosti, jaké se těšili spisovatelé, řekněme, před padesáti lety.

Když vydal Karel Čapek nový román, byla to událost. Dnes, když nějaký významný režisér natočí film, je to událost podobného významu.

Naprosto mě nadchl Jan Čulík, literární vědec, který ukázal, že vlastně celý dosavadní život nezkoumal jenom literaturu, jak si mnozí mysleli -- ale příběhy. Jeho poslední kniha pojednává o českých filmech po roce 1989. (Jací jsme. Česká společnost v hraném filmu devadesátých a nultých let, Brno, Host 2007.) Vlastně tím vkročil do jiného vědního oboru -- ale vlastně nevkročil, vlastně jenom pochopil to, co před ním brilantně formuloval Lustig.

Protože pokud je jeho oborem všímat si, jak o sobě vyprávíme příběhy, tak si nemohl nevšimnout, že nejlepší možnosti má dneska v tomto směru právě film. Proto sepsal knihu o filmech. Možná celý problém vlastně vězí v široké střídě žánrů, kterou umění disponuje.

Když Mozart napsal Dona Giovanniho, tak si jeho melodie zpívali všichni, od služek až po barony. Zní to dnes pro nás skoro neuvěřitelně, ale pop music té doby byla opera. Zato dnešní operní novinky by si nezpíval vůbec nikdo, snad ani ten sólista, když je z operního domu venku, protože je rád, že už to nemusí zpívat.

Populární hudba se přesunula do jiných žánrů a opuštěný žánr, ta kukla, z které se už vyloupl motýl a letěl jinam, ještě pořád existuje a dožívá ve formalismech, v extrémech, ve specialitách.

No, a dneska je, podle mě, v této pozici literatura. Příběhy vypráví film a literatura se realizuje ve formálních hříčkách, které už nejsou pro masy -- masa je škaredé slovo -- pro většinu normálních lidí. Prostě pro nás ostatní, kteří o tom nepíšeme články...

Příběh literatury vlastně připomíná osud opery, která už není pro tu většinu tzv. normálních lidí, ale pouze pro úzkou komunitu nadšenců a profesionálů; je to komunita lidí, kteří o ní píší a hodnotí jednotlivá představení. A rovněž literatura se dostala do pozice, kdy valná její část se píše pro jiné spisovatele a pro teoretiky, kteří píší zase své knihy, svoje studie, dávají si za to ceny a tituly...

Z rozhovoru Aleše Merenuse z Františkem Schildbergerem v olomouckém časopise Krok ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 22.7. 2009