Není koruna jako koruna (aneb jak ti komunisti vlastně hospodařili)

22. 7. 2009 / Jan Hošek

Pan Nevařil ve svém článku "Hospodaření zločinných komunistů" vyjádřil zhruba to, co si myslí dnes nezanedbatelná část lidí v Česku. Navíc přidal spoustu statistických údajů, které mají dokumentovat, jak dobře hospodařila socialistická ekonomika před rokem 1989 a jak se to zhoršilo po opuštění centrálně plánované ekonomiky. Ve spoustě věcí má pravdu a předpokládám, že i jeho statistiky jsou formálně v pořádku.

Přesto si myslím, že jeho výpočty nepostihují objektivně reálný ekonomický vývoj za uvedené období (tedy od roku 1948 do současnosti). A na vině je jednotka, ve které kvantifikuje veškeré hodnoty, tedy koruna. Ta totiž do roku 1989 nebyla volně směnitelná ani pro podniky, ani pro občany. Reálná hodnota koruny (na rozdíl od té nominální) se během úspěšného budování socialismu postupně propadala (což zachycoval kurz na "černém" trhu) a s tím se postupně propadala i reálná hodnota veškerého majetku v zemi (na rozdíl od té nominální, kterou vyčísluje ve svém článku pan Nevařil). V období budování kapitalismu tomu bylo naopak a hodnota koruny (zejména od roku 2000) poměrně rychle rostla, a s tím i hodnota aktiv, vázaných na tuto měnu.

Socialistické účetnictví samozřejmě muselo vykazovat kvalitní výsledky, a tak je vykazovalo. V korunách a v uzavřené ekonomice východního bloku, kde nabídka i poptávka byly centrálně plánovány. Bylo zde spousta špičkových podniků, zaměstnávajících spoustu špičkových odborníků. Jediný problém byl, že se většinou vyrábělo to, co nikdo nechtěl (proto byly ty fronty před tuzexem). Byly dostupnější základní služby a zboží, naopak luxusní zboží bylo pro většinu lidí nedostupné. Dnes je tomu naopak a chápu, že mnoha lidem to nevyhovuje.

Uzavřená socialistická ekonomika nebyla určená k poměřování s kapitalistickou, alespoň ne na úrovni běžného občana. Když takový občan před rokem 1989 vyjel na "západ", připadal si nutně jako v jiném světě. Aby šok nebyl tak krutý, dostal občan svůj malý devizový příděl za tehdejší oficiální kurz, takže mu ceny (zejména zboží) v cizině nemusely připadat tak vysoké. Jenže devizový příděl nebyl pro každého, a ti méně šťastní na které se nedostalo (a byla jich většina), vlastně dotovali levné marky a dolary těm, kteří měli zrovna víc štěstí. Po roce 1989 se situace zdánlivě zhoršila, neboť vyjet mohl sice každý, ale za reálný kurz (zde je možné polemizovat, zda koruna nebyla zbytečně znehodnocená víc, než by si stav ekonomiky zasluhoval). A tak si nutně většina cestovatelů na tom vysněném západě musela (zejména v restauracích) připadat jako žebráci, jejichž práce nemá prakticky žádnou cenu. To se však se sílící korunou značně zlepšilo.

Obdobná situace byla u podniků. Ty (v naprosté většině) nebyly připraveny na tvrdé konkurenční prostředí volno-tržní ekonomiky, rozpadla se jim klientela, neuměly prodat ani to, co konkurence schopné bylo, a navíc bojovaly o zahraničního klienta i mezi sebou a prodávaly tak hluboko pod v zahraničí obvyklou cenou, jen aby přežily počáteční šok. Jejich účetní hodnota tak vůbec nevyjadřovala jejich (daleko nižší) tržní cenu. Můžeme kritizovat, že většina podniků již není v českých rukách, nicméně české ručičky v nich pracují a svou prací umožňují posilování české koruny a tedy růst hodnoty toho majetku, který v českých rukách (ať už soukromých, či státních) ještě zbyl.

Pokud by se tedy výpočty pana Nevařila převedly do nějaké volně směnitelné měny skutečně reálným kurzem, čísla by vypadala trochu jinak. Nárůst hodnoty majetku za období socialismu by byl podstatně menší a naopak po roce 1989 podstatně větší.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 22.7. 2009