Nenávidím, protože miluji

21. 7. 2009 / Luděk Toman

Přemýšlím o zločinech spadajících do kategorie "hate speech".

Ne o ideozločinech, kdy se nesmí zpochybňovat určité zavedené pravdy a klišé. Ale o skutečné nenávisti. Té, která někdy vyhřezne na povrch v mezi-lidských, mezi-národních, mezi-rasových i mezi-společenských vztazích. Odkud se vlastně bere a proč vzniká?

Vychází mi jediná odpověď. Jako lidé můžeme nenávidět tehdy a jedině tehdy, pokud něco opravdu, ale opravdu vášnivě milujeme. Jinak to nelze. Každý, kdo opravdu nenávidí, má pocit, že bylo, je nebo bude ohroženo, zhanobeno a potupeno něco, co je mu nadevše drahé. Za každou nenávistí se skrývá nějaký křivda (domnělá či skutečná) z minulosti, nějaká urážka (domnělá či skutečná), nějaká zlá hra osudu s tím či oním jedincem. Neopětovaná láska, pohrdání, kterého se komusi dostalo, nepochopení, nedobrovolné vyřazení ze společenství apod. Strach. Fóbie. Ale i nějaká skutečná láska a vřelý cit. K nějakému, byť třeba jedinému člověku, společenství, zemi, tradici, náboženskému rituálu či dokonce Bohu. Nenávidíme i něco, co si skutečně nenávist zaslouží. Smrt, vraždu, zločin.

Člověk je naštěstí tvor vysoce emocionální, tedy citlivý. A jestliže v sobě máme nějakou lidskost, je to jen proto, že jsme takoví. Ale tudíž i křehcí, lehce zranitelní.

Ve světě se tak často střetávají nikoli absolutní Zlo s absolutním Dobrem, tak jako ve většině filmových kýčů, jež jsou proto tak nudné, protože už dopředu je jasné, kdo je kdo a dokonce i kdo vyhraje a kdo prohraje, ale proto, že se v něm střetávají dvě Dobra (nebo Zla nebo něco mezi nimi uprostřed). Každé to Dobro (nebo Zlo nebo něco mezi nimi uprostřed) má pocit ohrožení. Každé bojuje za to, co je mu drahé. Někdy i kvůli tomu zabíjí. Dopředu nikdy není jasné, kdo je kdo. Do této kategorie spadá i většina etnických a národnostních konfliktů.

Nadprůměrné množství těch, co něco nebo někoho nenáviděli, najdeme i mezi spisovateli, filosofy, básníky. Často se dopouštěli "hate speech". Pro dnešní dobu naprosto nepředstavitelného. Nebudu raději citovat, nechci vydavatele BL vystavit nějakému trestnímu stíhání. Z jejich nenávistných řádků ale můžeme, zaposloucháme-li se pozorně, současně vyčíst i vášnivou lásku. Vůbec se mi zdá, že lidé byli dříve mnohem emocionálnější než dnes. Jestliže dnes se v mnoha směrech chováme "civilizovaněji", je to často proto, že jsme jen lhostejní a duševně vyprázdnění.

Nebudu podávat recept co a jak s tím. Ani nechci nikoho navádět k tomu, aby své lidství dokázal tím, že začne něco či někoho opravdu vášnivě nenávidět. Snad bychom si ale měli tuto souvislost mezi láskou a nenávistí alespoň uvědomovat. A když skutečně narazíme na "hate speech" (ne ideozločin!), měli bychom se ho také z tohoto zorného úhlu pokusit rozklíčovat.

Čtu-li tedy větu "Nenávidím Židy," může být předčasné propadat panice. Hned ta druhá totiž může znít "Nenávidím i Čechy."

A třetí třeba "Nenávidím sebe."

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 21.7. 2009