Rubíny potu Ivana Preisslera

17. 7. 2009 / Jan Paul

Krajinu bytí i krajinu Země lze cítit na každém kroku, pokud kráčíme s autorem pokorně a otevřeně ke všemu, co se nás dotýká. V každém řádku, v obrazech magicky tajemných, nedoslovených, v naléhavosti rozechvělé obavami, i s jistotou pevné víry v existenciální propasti, lze objevit mystérium naděje, zahlédnout světlo, mihotavé a lopotně vykřesané, zakusit pocit, že věci ještě mají smysl a řád, že naše pýcha je jenom strach a slabost.

Kdesi jsem zaslechl skvělý slovní obrat, že člověk by měl mít vůli k intelektualitě. To byl, či je Ivan Preissler, věru obtížný partner v komunikaci, s jeho tvorbou, i s ním samým, kdysi, když jsem ho ještě potkával na vernisážích. Předpokládá u nás, že jsme zapomněli na své pracně vydobyté jediné pravdy, že přistoupíme k věcem očištěni od všeho, co brání poznání, které považoval za nekonečné, za jediný možný důvod naší existence.

Pro Ivana byla vůle po intelektualitě podmínkou života, principem sebevzdělávání a kultivace. On skutečně ještě věřil tomu, že svět může být lepší. Naučil se základní světové jazyky, hebrejštinu, řečtinu a latinu, bez nichž nelze přečíst Bibli a porozumět mnoha jiným podstatným textům naší historie. Studoval angličtinu, francouzštinu, ruštinu a odjel v osmdesátých letech do světa. Španělsko, Chicago, New York a v roce 1991 zase Praha.

Poezie Ivana Preisslera je nepřemýšlením o poezii, o slově, o výsledku. Píše lehce, i těžce, slova si plynou volně jako čas, i drhnou o sebe, aby se v nás zaznamenala křehce a neochvějně jistě, aby se upomenula na cosi podstatné. Vlastně ani nevadí, že kniha, či sborník, nebo snad sešit jeho poezie Rubíny potu by si zasloužily lepší knižní zpracování. Podstatné je to, co je uvnitř, co je vyjeveno a námi nahlédnuto, snad nazřeno a možná i trochu prozřeno : "Ale úsměv-zářící a sytý má celý vesmír v ústech mlčících".

Vytisknout