Pohled ruského publicisty:

Vzájemné vztahy Ruska a USA: Kroky do neznáma

12. 7. 2009

Lze diskutovat o tom, jestli bylo od Obamy taktické a účelné vystoupit v předvečer jednání s veřejným hodnocením jednoho ze svých hlavních partnerů, totiž Putina, míní Lukjanov. (Obama řekl o Putinovi v interview poskytnutém agentuře Associated Press, že stojí „jednou nohou“ na starých metodách řešení věcí a druhou na nových.) Nicméně metafora, kterou použil Obama, se hodí nejen na ruského premiéra, ale na rusko-americké vztahy jako celek.

Platí s jistým upřesněním: pevně se o půdu opírá ta noha vztahů, která stojí na starých metodách. „Druhá, napřáhnutá ke kroku vpřed, ale visí ve vzduchu, protože se neví, kam se má postavit.“

Po skončení studené války se postavení obou zemí ve světové aréně prudce změnilo, ovšem protikladnými způsoby. Rusko zesláblo a přestalo být světovou supervelmocí. Zůstala mu ale řada atributů, které Rusku nedovolují, aby se stalo „obyčejnou zemí“ – obrovský jaderný arzenál, území a zdroje; poloha, v níž se setkává většina globálních procesů; politické vidění světa v globálním horizontu a také břemeno někdejší metropole.

Spojené státy se ze supervelmoci změnily na hypervelmoc, s níž se co do celkové síly nemůže měřit žádná země ani skupina zemí. Poprvé v dějinách získaly USA možnost světové dominance. Nutně se pokusily předělat celou planetu podle vlastních představ. Ukázalo se ale, že na to nemá dost sil ani Amerika.

Vzájemným vztahům mezi Washingtonem a Moskvou se ani dnes nedaří – tentokrát kvůli asymetrii. Rusko je příliš slabé na to, aby mohlo být rovným partnerem, ale příliš silné na to, aby souhlasilo s podřízeným postavením. Amerika je dostatečně mocná na to, aby mohla počítat s dominancí v jakémkoli vzájemném působení, ale ne natolik, aby si u všech vynutila souhlas.

Po skončení studené války se svět dostal do přechodného stavu, který trvá už 20 let. Sázka na americké vůdcovství jako způsob zajištění strukturální stability nevyšla. Začíná nová etapa, která dostala z nedostatku lepších definic název multipolární svět. Nikdo neví, jak bude tento svět fungovat: zatím nikdy v historii nedocházelo ke konkurenci velkých států (což je nutná součást multipolarity) v podmínkách všeobecné vzájemné hospodářské závislosti.

Barack Obama si uvědomuje, že Amerika potřebuje nové metody zajišťování svých pozic. Jeho obecná prohlášení o mnohostranném přístupu, spolupráci USA se spojenci a partnery a respektování jiných států jsou naprosto správná. Nikdo ale neví, jestli budou mnohostranné přístupy fungovat, když jsou na úpadku všechny mezinárodní instituty. Neví se, jestli je jistá podpora tradičních spojenců a jestli jsou jasná kritéria respektu, který očekává Washington od jiných zemí. Jinak řečeno, Spojené státy jen tápavě hledají cestu vpřed.

Moskvě dělá starost, jaké bude její místo v budoucí světové architektuře. Chce být jedním z pólů, ale musí ještě dokázat, že je to reálný cíl. Potenciálně k tomu má řadu nutných parametrů, ale jejich realizace v sousedství dvou mocných center ekonomického růstu (EU, Čína) a centra pasionárního politického rozvoje (islámský svět) bude velmi obtížné. Navíc obrysy mezinárodního systému, který zde bude za 10 – 20 let, zatím skoro není vidět. Tedy i Moskva tápavě hledá.

„Pouze tehdy, když Moskva a Washington najdou nový model vzájemných vztahů jako dvou států, které znepokojují výzvy budoucnosti a ne minulosti, bude možné říci, že byla udělána čára pod politickými dějinami 20. století,“ uzavírá Lukjanov.

Zdroj Rusko v globální politice ZDE

Vytisknout