Budeme příliš líní chodit do hor?

13. 7. 2009

Včera jsem se vrátil z blahodárného čundru z Tater, píše Zdeněk Hlisnikovský. Během tří dnů jsme s partou pěti přátel zdolali Tatry ze severní polské strany až k jihu. Jednalo se o "old school" vandr (žádné tenisky, lehký batoh a svačina v kapse). Jeden z kamarádů navrhl, že bychom mohli takovou akci podnikat každý rok, načež jsme z toho byli všichni nadšeni. Jenže totiž kamarád P.S. varoval, že to možná brzo už nepůjde:

"Kdo ví, co bude za 5, 10 let. Podívej, jak se doba mění, třeba zde za pár let nikdo nebude moci chodit"

V této větě vidím jistý kus pravdy, ale také, zvláštní těžce definovanou, obavu. V době kdy se, jak tvrdí Václav Bělohradský, rychle a překotně propojuje technika, zábava a kapitál v jeden celek, je budoucnost člověka méně jistá než kdykoliv před tím. Povrchnost nejnižšího společného jmenovatele a tlak konzumu na jedince v duchu "vše můžeš mít hned a beze snahy" přetváří klima společnosti.

Myslím si, že se nyní většina lidí profiluje přítomnosti a snahou využívat všech možností dnešní doby, aniž by se nějakým hlubším způsobem připravovali do budoucnosti. Kam se ztratil odkaz heideggerovské transcedence člověka a jeho nutkání se sebeutvářet? Uvědomujeme si vlastní konečnost? A opravdu je v našem zájmu život naplnit úsilím, třeba i fyzickým, a duchovně vyšší hodnotou, nebo nám stačí pouze konzum a povrchnost?

I v turistickém ruchu v Tatrách lze vidět tyto měnící se tendence. Ještě nedávno se jen málokdo opovažoval na složitější výlety bez předem stanoveného plánu, vybavení, zajištění a dalších nezbytných věcí. Dnes je možné, v případě jižní strany, použít lanovku nebo jít na túru v "podpadcích a minisukni".

Cožpak chceme zlomit i monument velehor a pokořit jej svou leností? Proto si dovolím doplnit citovanou větu od P.S. "Kdo ví co bude za 5, 10 let. Podívej jak se doba mění, třeba zde za pár let nikdo nebude mít vůli chodit, protože to bude příliš komplikované a náročné".

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 13.7. 2009