"Levice" potřebuje jednotu

4. 7. 2009 / Štěpán Steiger

Po sociálních demokratech uspořádala 20. a 21. června další německá politická strana svůj předvolební sjezd. Tentokrát to byla Die Linke -- "Levice", jež je s 53 poslanci (ze 612) ve Spolkovém sněmu čtvrtou nejdůležitější skupinou. Vzešla ze spojení dvou levicových stran z obou částí Spolkové republiky: v západním Německu to byla WASG -- Wahlalternative Arbeit und Gerechtigkeit (Volební alternativa práce a sociální spravedlnost), v níž se sdružili hlavně levicoví odpadlíci sociální demokracie a odboráři (jako politická strana se ustavili 2004), v bývalé NDR pak pohrobci SED, jako strana od roku 2005 se jménem Die Linksparte.PDS (Strana levice -- strana demokratického socialismu). 6. června 2007 se obě strany spojily v jednu s názvem Die Linke.

Krátkou historií této strany, bohatou na diskuse a rozmíšky, zde rozebírat nemůžeme. Krátce však třeba konstatovat, že svým zaměřením a do velké míry také dosavadní politikou se tato strana úspěšně stavila v německém politickém spektru. Za svůj poměrný volební úspěch -- ve volbách do Evropského parlamentu získala 8 míst, v Německu je zastoupena ve všech zemských sněmech -- vděčí na východě státu silnému postavení dědiců SED (PDS přivedla do sjednocené strany 75% dnešního členstva), na západě zejména nespokojenosti tisíců členů SPD, kteří sociální demokracii při jejím setrvalém odklonu "do středu" už nedokázali sledovat.

Předvolební program

V polovině letošního března předložilo představenstvo strany předvolební program. Narýsovalo v něm strategii masových akcí, jež se zcela jasně zaměřuje proti zájmům finančního kapitálu a privilegovaných tříd. Bude-li strana skutečně usilovat o jeho prosazení, střetne se s establishmentem, ve kterém už několik let působí nejeden její funkcionář.

Program charakterizuje současný hospodářský pokles jako "nejtěžší kapitalistickou hospodářskou a finanční krizi od 30. let 20. století". Kdo ji chce překonat, musí "na jedné straně okamžitými opatřeními uvést do chodu nutnou reorganizaci ekonomiky a finanční sféry a současně podniknout kroky, jež zpochybní existující kapitalistický hospodářský model."

Jádrem návrhů je požadavek masívních státních investic do veřejné infrastruktury a existenčního zajištění ve výši 100 miliard euro. Kromě toho mají být zrušeny privatizace z minulých let, služby -- zásobování vodou a energií, doprava a komunikace -- mají přejít do rukou "veřejných podniků, neorientovaných na zisk".

Tato opatření by byla financována vyšším zdaněním bohatých: "Zaplatit to mají ti, kdož byli odpovědni za předcházející spekulace, z nichž profitovali." Na jmění v hodnotě nad 1 milion euro by strana uvalila 5% daň. Navíc vybyly "výrazně zvýšeny" odvody u velkých podniků, dědictví a finančních transakcí.

Vzhledem k nadměrným kapacitám v průmyslových odvětvích (např. výrobě aut) navrhuje program zřízení "fondu budoucnosti", jenž by podpořil podniky "při přestavbě výroby na postupy šetřící energii a suroviny a na kvalitní produkty". "Každé euro daně, jež plyne ve prospěch soukromého podnikání," musí "vést ve stejné výši k veřejným vlastnickým právům nebo kolektivním podílům pracujících". Zestátnění by "neměla být tabu", úplně zespolečenštěny by byly velké banky. Finanční spekulace by byly zakázány. Pro odstranění nezaměstnanosti je požadováno perspektivně zkrácení pracovního týdne na 30 hodin.

"Zaměstnanci byli v posledních deseti letech připraveni na mzdách o více než bilion euro. A kromě toho daroval stát stejný obnos podnikatelům a boháčům snížením daní. Celkem tak vyvlastnil velké většině lidí bilion euro. Toto přerozdělení zdola nahoru musí být konečně zastaveno a obráceno." Na závěr se v programu konstatuje: "Další průběh krize se rozhoduje v ulicích." Straně jde o to, společně se sociálními hnutími a odbory "urychlovat všechny protesty a akce odporu". "To je těžiště naší práce", prohlašuje program. <

Sjezd ve znamení jednoty

I když za těmito požadavky stojí celá strana, neznamená to vůbec, že je Die Linke jednotná ve všech podrobnostech. Je třeba si totiž uvědomit, že jak vzhledem ke svému původu tak ke svobodě názorů, jimž je ve straně dáván průchod, existuje několik rozdílných křídel (platforem, proudů, postojů). Aniž budeme zacházet do detailů, uvedeme aspoň názvy, jež si skupiny daly -- ozřejmíme tak i ve srovnání se situací české levice, jak se odlišné názory mohou sjednotit v úsilí o stejný cíl.

Die Linke tak má Antikapitalistickou levici, která by účast ve vládě učinila závislou na programatických podmínkách. Strategickým cílem Komunistické platformy (!) je "dosažení nové socialistické společnosti, kdežto Socialistická levice zastupuje levicově keynesiánské a reformně-komunistické postoje. Síť reformní levice (Netzwerk Reformlinke) se přimlouvá za spolupráci se sociální demokracií a Zelenými. Emancipační levice se nepovažuje za "křídlo", nýbrž myšlenkový směr, který mj. by chtěl důrazněji podpořit poskytování základního příjmu bez jakýchkoli podmínek.

A konečně Forum demokratického socialismu zastává názory, jež převládaly hlavně v bývalé Levicové straně. PDS.

Sjezdu předcházely mediální útoky -- pochopitelné, uvážíme-li, že strana je nepřehlédnutelnou levicovou silou. Sdělovací prostředky ji zprava představovaly jako křehký útvar, zleva -- dokonce z vlastních řad -- ji pak napadl jeden z jejích předních "myslitelů", André Brie. Vytkl hlavně charismatickému spolupředsedovi -- Die Linke má dosud předsedy dva, Oskara Lafontaina (kdysi předsedu SPD) a Gregora Gysiho, bývalého předsedu PDS -- Oskaru Lafontainovi, že připouští zvýrazňování "sil, jež nechtějí dělat reálnou politiku, nýbrž myslí ryze ideologicky" a odmítal jeho vymezování vůči sociální demokracii

Nicméně podstatné sporné body se podařilo vyřešit zrána druhého dne sjezdu -závěr byl proto ve znamení jednoty a shody na tom, s čím půjde strana do zářijových voleb. Hlavními hesly jsou požadavky po 10 euro jako minimální mzdě a zvýšení dávky podle tzv. zákona Hartz IV (jenž sjednocuje podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky) na 500 euro. Straničtí "realisté" požadovali původně snížení těchto požadavků, po zákulisních jednáních je však stáhli.

Vcelku bylo předneseno na sjezdu 1.400 pozměňovacích návrhů, program, který dostal název Důsledně sociálně -- za demokracii a svobodu, byl nicméně schválen se změnami pouze nepatrnými. Vyslovila se pro něj naprostá většina 560 delegátů -- jenom 7 hlasovalo proti, 4 se zdrželi. Dalším požadavkem je návrh ročního konjunkturního programu celkem ve výši 200 miliard euro, kromě toho žádá Die Linke stažení německého kontingentu z Afghánistánu a rozpuštění NATO, stejně jako odmítá německý podíl na válečných operacích a to i když jsou vedeny podle mandátu OSN.

Die Linke by chtěla v září dosáhnout "10% plus x" hlasů. Přesto, že ve volbách do Evropského parlamentu nebyl její podíl více než 7,5% - ačkoli v průměru jí průzkumy dávají kolem 9% a v celostátních volbách 2005 dosáhla 8,7% -, není dnešní cíl nerealistický. Určitým vodítkem budou i srpnové volby do zemských sněmů v Sasku, Duryňsku a Sársku. V Sársku, odkud pochází Lafontaine a kde bude v zemských volbách "lídrem", by byl ochoten uzavřít dohodu i s SPD (svou bývalou "rodnou" stranou) -- dokonce i jako "mladší" partner. Jedním slovem, mozaika evropské levice bude bezpochyby na podzim zpestřena také zkušeností německé Levice, i když se zdá, že postavení každé jednotlivé politické strany této části spektra je natolik odlišné, že zkušenosti jedné nohou jen málo využít jiné.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 3.7. 2009