Jak jsme na tom U Nás na Západě s dospělostí?

26. 6. 2009 / Michal Vimmer

Vynikající Škabrahovy a Dolejšího hořké poháry ředit netřeba: nenabízím poznámku k úvaze, zda je lepší víno staré nebo mladé. Odpověď má každý na jazyku. Mně tyto články připomněly dilema, jak jsme na tom U Nás na Západě s dospělostí. Odpusťte, prosím, řadu truismů, konkrétnější příklady klesly na konec.

Naši současníci stárnou a mají vysokou šanci se dožít vysokého věku. Vyhlídka na opravdovou zralou dospělost ve srovnání s demografickou statistikou tone v mlhách. Za předpokladu trvalého růstu nynějšího trendu se zdá pravděpodobnější prokletí "věčného mládí." Možná tenhle program poběží ještě dlouho, ale pochybuji o tom, že zrovna Nám se podaří zastavit čas: i když k tomu máme lepší výzbroj i výstroj než kdykoli předtím.

Nové a nové generace se opájejí iluzí, že

1. jim patří svět,

2. uspořádají si ho podle svého a

3. tak to taky zůstane.

Ale dříve nebo později "objektivně" zjistí, že nenaplněné tužby byly naivní, protože na světě nejsme sami -- neshodneme se s těmi, co už tu byli před námi, neshodneme se mezi sebou ani se svými potomky. Je to přirozené a je dospělé to tak brát. Bohužel, U Nás jako v jedné z mnoha zemí postmoderního světa se zdá, že objektivní realita není problém a můžeme žít v pohádce, protože se Nám to tak líbí. A když se Nám to přestává líbit, dokážeme se jenom vztekat. Jako malí.

Naše doba nezačala včera, proto je pro dnešní soudce těžké ukázat viníka. Kdo je vinen propadem porodnosti? Proč klesá sama biologická schopnost se rozmnožovat?

Kdo může za tak výrazné zlepšení zdravotní péče a výživy obyvatelstva, že se dnes tolik důchodců a seniorů, dědků a bab těší požehnání dlouhověkosti? Proč se prodlužuje věk odchodu do důchodu?

Milované děti si mohou stěžovat a útočit všemi prostředky, které jim rodiče ochotně poskytly, dokud jsou předkové milující a trpěliví. Smůla je, když otcové a matky už nechtějí být velkorysí, moudří a dospělí a také se chtějí jen bavit.

Úroveň všeobecného vzdělání řadu let upadá, historické povědomí, kultura spojená s mateřským jazykem zdaleka nejvíc. Mladistvý pocit, že všechno je zrovna teď poprvé a jen pro Nás, má volné pole. Každý den, ze dne na den.

Není čemu věřit. Veřejný prostor je prázdný. Ulice jsou rámovány jen fasádami mrtvých společenských institucí, o jejichž účelu se nové, nevzdělané občanstvo už jen jalově dohaduje. Státy se proměnily v teritoria, kde je nejlépe organizovanou samosprávnou a autonomní společenskou silou i motorem změn organizovaný zločin. Jazyk sice ztratil obecnou dorozumívací hodnotu, ale plní účelně funkci argotu, kterému cizinec nerozumí. Mezi domorodci je místní jazyk médiem nedorozumění a komunikace projevem nedůvěry.

V prostředí chudém na kulturu, kdy už nevíme, co kdo jsme a co vlastně chceme Nám např. důchodci, cikáni a přistěhovalci, kteří jsou nebo chtějí být jako My, připadají jako odporné karikatury. Naše představy o životě ovládá propaganda a reklamy, jenže móda se mění a prošlé zboží brzo vypadá tak hnusně, že se za svou minulost stydíme.

Dospělý člověk ví, že život bez neustálých obav z úskoků, podvodů, sprostoty a podlosti je příjemnější i jednodušší, že korupční přirážky a doplatky jsou společenským jedem, že něčemu věřit a moci důvěřovat je víc, než dokonalá nespolehlivost všeho. Takže, milé děti! Uvědomte si, že vždycky o vás budou rozhodovat dospělí.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2009