KRIZE LITERATURY

Puzení psát jako antistressová terapie frustrovaných

16. 6. 2009 / Štěpán Kotrba

Jednou z múzických terapií v PL Bohnice a dalších léčebnách je i kreativní psaní. Pod vedením terapeuta pacienti literárně tvoří, a pak si ve skupině sdělují své dojmy. Prostřednictvím prací je pak možné pracovat na korekci či rozvoji sebepojetí pacienta. Okamžik, kdy textem okouzlený redaktor neodhadne, že autor potřebuje psychiatra a nikoliv nakladatele, je ten okamžik, který startuje krizi literatury.

Terapie psaním a následným "autorským čtením" se vedle jiných narativních psychoterapeutických technik - psychodramatu, muzikoterapie, theatroterapie a dalších kolektivních i individuálních postupů podílí na kompenzaci mnoha osobnostních poruch - neuróz, sociálních strachů a fobií. "Vypsání se" působí očistně. Podle neurologa Matthewa Liebermana z Kalifornské univerzity přináší vyjádření člověka ve slovech "jistý druh bezděčné emocionální regulace". Problém je externalizován, umrtvován definitivností textu. Pomocí převyprávění otevírá možnosti jiných alternativ, osvobozuje od frustrujícícíh jednoznačných přesvědčení a interpretací, křivd a ztrát, pacient si tříbí zážitky, pocity, sny a přání a tím že je popíše , se zbaví jejich psychické zátěže. Logos zde působí jako tečka za minulostí - při psaní se myslí jinak, je to jiný způsob myšlení.

Pohled do výlohy akademického knihkupectví připomíná výlohu psychiatrického hypermarketu. Je příliš mnoho píšících, příliš málo čtoucích. Příliš mnoho puzení. Průměrný náklad se málokdy vyšplhá přes 1000 kusů a to ještě dvě stovky rodá autor svým známým. V Česku vychází ročně 18000 titulů. Jen setinu z tohoto počtu tvoří "krásná" literatura. Většinu tvoří papír potištěný výkřiky mučených duší, případně řemeslně odvedené "čtení pro paní a dívky". Počet obyvatel se nezměnil. Množství času věnovaného knize se díky změněnému způsobu trávení volného času prudce zmenšilo. Jednak odborné texty jsou dnes konzumovány převážně online a v hyperformátu s metadaty a indexací obsahu, jednak u "krásné" literatury chybí zásadní předvýběr v podobě periodik typu "Světová literatura" či edicí velkých nakladatelství.

Cena knih se vyšplhala do nesmyslné výše, podlehnuvší čtenář musí zaplatit hejno nakladatelských mršin, vydávaných kvůli politickému trendu, prestiži nakladatele či jen z prosté blbosti. Slovo knihy do kůže vázané se navíc vzdálilo od paparbackové reality - jsa dnes už nahrazeno novinovou a internetovou publicistikou. Kniha už není ani politickým manifestem, poselstvím oslovujícím masu a činícím z ní publikum. Není publikum, je jen masa v hypermarketu idejí. Fúze mezi literaturou a psychiatrií je možná pouze v době, která rozmazala hranice umění a neumění. Je možný pouze v době, ve které je možné vydávat a čtenářům vnucovat autory a díla pod falešnými záminkami "útlaku" dob minulých, "morálního apelu" či do nekonečna se opakujících stesků ikon politizující a politicko-propagandistické literatury nad dávno mrtvou slávou a bývalým vlivem. Kdo stojí o páté vydání Václava Havla či jiných géniů doby minulé, jejichž texty plní bez povšimnutí zaprášené antikvariáty? Havlova dramata překonala realita. Kdo stojí o vydávání zpovědi prezidentova poradce, nazvané "V krajině prorostlého bůčku?" Řeznictví politiky zná každý z televizního zpravodajství. "Pravdivý příběh Plastic People" zajímá snad už jen autora, jeho kamarády a kamarády jeho kamarádů. Chodit na Plastiky už dávno není in ani na politickém hřbitově. A když mi někdo řekne názvem, že je něco "pravdivé", je to sebechvála ne nepodobná názoru, který byl z definice "vědecký"... Přečíst si knihu o finančních elitách v českých zemích a Československu 19. a 20. století je podobně povznášející, jako číst o Slavníkovcích jako mýtu českého dějepisectví. Výbor z fejetonů Ludvíka Vaculíka za posledních dvacet let nadchne snad jen sadomasochistické jedince. Zvlášť, když se jmenuje "Poslední slovo". To je jako ona pověstná poslední schůze partaje, na níž přivedu celou rodinu, aby byla svědkem dějinného okamžiku. A Hvížďalův nekonečný "rozhovor" s Jacquesem Rupnikem pod titulem "Příliš brzy unavená demokracie" si s gustem přečte už jen Václav Havel na Hrádečku....

Kolik ze stávající literární produkce ve výloze knihkupectví je bezděčnou formou psychiatrické kompenzace nemocí těla i duše přespříliš citlivých či naopak žádostí o rozhřešení přespříliš prostituujících se jedinců v dnešní prozaicky ztvrdlé době?

Jo, a kdo to má - mimo psychiatrů a bohemistů - číst??

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 16.6. 2009