Postavení rentiérů ve společnosti

15. 6. 2009 / Michal Kesudis

V sobotu 16. května 2009 jsem speciálně vypraveným vlakem českých drah, plným odborářů, kráčel vagón za vagónem a snažil sebrat co nejvíce podpisů pod petici občanské iniciativy Ne základnám. S výsledkem jsem byl spokojen. Ze všech oslovených občanů jen několik málo jich odmítlo podepsat. Dokonce i ti, kdo s výstavbou vojenské základny cizí mocnosti na našem teritoriu souhlasí, svůj podpis připojili, protože v petici nejde o základnu, ale o právo zaručené ústavou „právního státu“. Lidové hlasování. Referendum. Nuže v tom vlaku, jsem při pochůzce narazil na občana, který svůj podpis připojit odmítl se zdůvodněním, že se jej problém netýká, protože je starý a dlouho už na světě nepobude.

Nemohu souhlasit s názorem, že člověk je tvorem od přírody společenským. Když na to přijde, nemusí nikoho vidět celé roky a určitě se ze samoty nezblázní. K životu v tlupě, byl člověk donucen svým zájmem o holé přežití v přírodních podmínkách. Jiný člověk byl také jen přírodou, a tak lov jiných lidí (mimo tlupu) za účelem sežrání byl přijatelným a všeobecně respektovaným projevem chování. Není-li člověk nucen ke spolupráci materiálně, tak prostě nespolupracuje, protože to není v jeho primárním zájmu.

Jistě, existuje druhý důvod, který vede člověka ke spolupráci, ale ten už není tak čistý a přirozený a činí člověka odlišného od zvířat. Tím důvodem je ideologie. Všechny ideologie, jsou-li už jednou vypuštěny do éteru, jsou volně poletavé jako jakési viry, a stejně tak chytlavé. Přitom v hlavách mají tendenci se navzájem mísit a vytvářet ideologické směsky, specifické pro každého jedince. Tyto směsky pak ovlivňují naše chování nezávisle na našich životních podmínkách a tedy odlišně od našich skutečných zájmů, dávají nám falešný obraz skutečnosti, a tedy falešný smysl života.

Jsme-li společensky založenými lidmi, pak smyslem našich životů není lidský rod jako celek – Člověk, ale tlupa a naše sociální role v tlupě. Jako příklad: jsem ten, kdo musí prodávat svou pracovní sílu, abych vůbec přežil a zajistil pokračování rodu. Dělník. Nezbývá mi než spolupracovat se sobě podobnými, abychom zajistili svůj primární zájem. Patricij, trávící svůj životní čas spekulacemi na burze, odpočinkem na jachtě a družením se klubech se sobě podobnými, je stejně tak jako my, člověkem společenským. Veškerá moralizování o povaze jeho sociální role jsou prázdná. On sám si tuto roli nevybral, nýbrž mu byla vnucena. Pokusí-li se z ideologických důvodů vzepřít a změnit tlupu, bude zavržen a cesta spět mu nebude nikdy umožněna. A proto jen málokterý patricijský synek tak učiní. Respekt k vlastní sociální roli, byl také tím důvodem, proč dělníci v onom odborářském vlaku podepsali všichni onu petici, bez ohledu na postoj k tématu. Falešný zájem byl upozaděn všepřehlušujícím hlasem skutečného zájmu.

Praxe sociálního státu v Evropě deformovala staré třídní poměry. Objevila se nová společenská třída, která sice nevlastní výrobní prostředky, ale nemusí už prodávat svou pracovní sílu v zájmu holého přežití a udržení rodu, protože její primární zájem je zaručen zákonem – zatím. Tvrdím-li, že rentiér nevlastní výrobní prostředky není to tak úplně pravda. Ty peníze, které si měsíc co měsíc vyzvedává na poště, aniž by pro to musel hnout prstem, jeho vztah k výrobním prostředkům neruší, ale zprostředkovávají.

Rád bych při této příležitosti se dotknul mýtu (opravdu myslím,že je to mýtus), podle kterého rentiéři neživí pracující, protože on, rentiér, pracoval celý život a ze svých daní si na tu rentu našetřil, takže ty peníze jsou vlastně jeho. Není to pravdou. Vzhledem k tomu, že státní kasa, nemá žádný speciální šuplík, nebo sub-kasu, ve které by se střádali penízky na naše důchody, tyto námi odvedené penízky jsou státem, tedy námi, bezohledně utraceny. A co nebylo utraceno a zkonzumováno, to bylo v posledních dvaceti letech vykradeno. Tedy je to opravdu tak, že mladí lidé „doplácejí“ na staré. Že jsou ti mladí lidé hloupí, a nevidí, že stáří čeká i na ně, to je druhá věc.

Sociální role rentiérů se oproti předchozí roli dělníka nemění ze dne na den. Část rentiérů zůstává věrna původu a aktivně se účastní života v tlupě dál. Dojíždějí například na odborářské demonstrace nelitujíc námahy, ani bolesti ve starých kostech. Jsou si dobře vědomi ohrožení z pravicových posic (jiná tlupa), a proto jsou naprosto a bezvýhradně oddáni zájmu dělníků-budoucích rentiérů.

Bohužel je třeba říci, že mezi námi je mnohem více jiných rentiérů, těch, kteří svou původní sociální roli opustili už dávno, nebo se ji opustit vnitřně připravují. Vnímání vlastních zájmů totiž není nikdy ukončeným procesem. Postupně se posouvá už před dosažením důchodové hranice, při jejím dosažení, nebo později. Záleží na socializaci dané osobnosti, na její vnitřní konsistenci, a také na ideologiích na ni působících, zda vůbec a jak rychle se to stane. Tato část rentiérů není a nebude nikdy schopna se naplno zapojit do společenských procesů, které svým charakterem a rozsahem překračují (nebo zdánlivě překračují) její omezené zájmy. Necítí se být materiálně zainteresována na aktivní bezvýhradné spolupráci, a proto je a v budoucnu ještě mnohem více bude dělnickému hnutí na překážku. Nejsem si jistý, zda si to uvědomuje a pokud ano, v jaké míře.

Svou roli tu hraje ještě jeden pevný rys: staří lidé nerozumějí novému světu. Rozumí tomu starému. Novoty kolem je vyvádějí z míry, nebo přímo iritují a to většinou z principu. Jejich zatvrzelý konservatismus je historicky nevyléčitelný, no dnes kvůli rentám ještě mnohem silnější.

A bohužel, v podmínkách českých, jde o další specifikum, které zvyšuje projevy antagonismu mezi mladými a starými. Poprvé jsem si to uvědomil v loni, touhle dobou, kdy jsem obdržel, spolu s jinými aktivisty a sympatizanty nadstranické občanské iniciativy Ne základnám, pozvání na „Swieto Trybuny robotniczej“ (Svátek dělnické tribuny) v polských Katovicích, abychom seznámili polské občany se svými postoji. Ta akce byla velice profesionálně uspořádána, počínaje kulturním programem, který byl hlavním tahákem, přes dokonalé občerstvení až po přítomnost zaměstnanců bezpečnostní agentury se psy, kteří dohlíželi na bezproblémový průběh akce. No teď mi jde o jiný šokující pohled, který se mi tam naskytl. U stolů pod širým nebem seděli stovky osob, celé velké rodiny, staří, mladí i nejmladší jednotně. Působili jako celek. Nikde jsem tam neviděl militantní mládež, ani sektářské starce, tak jak je tomu zvykem v České republice.

Řeknu-li doma, že ta či ona akce byla fiaskem, protože nepřišli mladí lidé, dostane se mi zhruba této odpovědi: „špatně mluvíš, soudruhu. Vždyť mi jsme tam strávili celý den, a pořád jsme si měli o čem povídat. S některými soudruhy jsme se tak strašně dlouho neviděli. Ta akce byla nádherná...“ Formálně můžu říci opravdu cokoliv. Budu zdvořile vyslechnut, případně poučen, že jsem pod vlivem „americké ideologie“ a tím to skončí, jako by se nic nebylo stalo. Zvýšíte-li důraz a intenzitu svých požadavků, budete neoblíbeni, nebo dokonce krajně neoblíbeni, protože vyrušujete „zasloužilé straníky“ z té pohodlné, vegetativní polohy konzumérů, kterou zaujali už tak strašně dávno.

Došel jsem k závěru, že každá radikálně levicová politická strana, která bude chtít doopravdy hájit zájmy dělníků, se bude muset ze všeho nejdřív vypořádat se všemi konservativními živly ve svém středu a zároveň preventivně bránit jejich účasti zavedením „generačních mantinelů“:

„Nastoupil jsi na loď, plavil a přistál v přístavu, vystup!“

Marcus Aurelius: Hovory k sobě

Netvrdím, že vím, jak řešit problém existující v rámci celé české společnosti jako takové, ale jsem strašně rád, že se o tom začíná diskutovat. Každopádně bychom si všichni měli uvědomit, že úctu si nelze vynutit, ani povinovat. Úctu si musí každý zasloužit. Ano! I staří lidé si ji musí zasloužit, protože celoživotní práce není tím správným argumentem. My všichni musíme pracovat, abychom přežili.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 15.6. 2009