15. 6. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Gustave Moreau: Svatý Jiří
15. 6. 2009

Svatý Jiří

Článek o české nenávistnosti obecně a vůči Romům speciálně zjevně píchl do citlivého místa. Lea Bradáčová mi to vrátila, že jsem naopak já nenávistný vůči Čechům, za což ji Michael Volný obvinil z negramotnosti. Luděk Toman její obvinění naopak rozšířil o mé paranoidní vidění světa a jistá zlá, krutá a prolhaná Češka u mne a Tomáše Krystlíka, který se připojil článkem o českých historických lžích, diagnostikovala mindrák z češství. Václav Vlk st. svérázný způsob vyrovnávání se s minulostí rozvedl hned na několika portálech, jak mne s gustem informují přátelé.

Nenávistnost mi vytkli i jiní, což mne donutilo k zamyšlení, neboť třeba Lea Bradáčová jinak argumentuje shodně se mnou a s mým starším a obsáhlejším článkem o Cikánech.

Podle očekávání vzbudil nevoli provokativní výrok, že rasismus proti Romům je dvojsečný, neboť podle rasového učení patří Romové k nadřazené árijské rase, zatímco Češi k rase méněcenné. Tím jsem se dotkl Luďka Tomana a dalších čtenářů, kteří pak se mnou vedli diskuse, zda jsou skutečně Češi rasově méněcennější, než Romové či naopak.

V další provokativní větě, že konečným řešením české otázky by mohl být leda odsun Čechů zpět na Dněpr, odkud kdysi přitáhli řada dotčených čtenářů vůbec nerozpoznala parafrázi na tradiční české výroky o odsunu německých přivandrovalců Heim ins Reich či novější o odsunu Romů zpět do Indie.

Reagovat na výtku, že někomu ubližuji pokřikem ty mě vůbec nemáš rád o zralé osobnosti právě nesvědčí. Za razancí soudů, které suverénně vyslovujeme o druhých by se dalo očekávat spíše robustní sebevědomí, než přecitlivělost adolescentní dívky. Nikdo z dotčených si nepoložil otázku, zda se některými běžnými výroky třeba necítí dotčeni také Romové, nikdo se nepozastavil nad tím, že mu jsou fakta o jejich genocidě ještě po více než šedesáti letech neznámá. Řada čtenářů se ohrazovala proti nepřípustné generalizaci, nejspíše protože se jich zločiny minulosti - na rozdíl od titulu mistrů světa v hokeji - osobně netýkají.

Generalizace, klišé či stereotypy, neboli naše představy o druhých ovšem výpovědní hodnotu mají. Dokonce dvě. Vypovídají jednak o znacích, které u předmětného společenství rozpoznáváme jako pozoruhodné, a jednak o nás samých, o tom, které znaky nás u druhých zaujaly a jakou hodnotu jim připisujeme. Z příkladu plastiky Bulharska od Davida Černého, kterému z dávné návštěvy utkvěly pouze nášlapné záchody je zřejmé, že některé stereotypy vypovídají pouze o autorech.

Stereotypy nejsou systematizací, jako že mouchy mají šest nohou a pavouci osm. Vystihují nějaký nápadný znak, často se opakující vzorec myšlení či jednání, statistický rozdíl. Stereotypy českého smyslu pro humor či německé preciznosti říkají, že se v českém kulturním prostředí vyskytuje smysl pro humor častěji a že Němci častěji vykonávají svou práci precizně. Nevypovídají nic o konkrétních osobách. Jsou v nich statisticky zahrnuti Němci s výborným smyslem pro humor stejně jako Češi bez něho, lajdáčtí Němci i precizní Češi. Liší se pouze v průměrné hustotě výskytu.

A v následcích. Přenechávám jiným úvahy o metafyzice kolektivní viny a zodpovědnosti, ale nelze popřít, že následky určitého jednání většinové společnosti nesou i ti, kteří se na něm nepodíleli. Nepochybně netrpí všichni Češi nenávistností, kdybych si to myslel, nalezl bych si vděčnější čtenářskou obec. Její následky ale neseme všichni již třeba jen v labilitě našich státních útvarů. Náš vztah k jiným etnikům vedl opakovaně k rozpadu země v letech 1938, 1939, 1945, 1968 a 1992 a nikde není záruka, že ten poslední byl skutečně poslední. Pocity dotčenosti či poukazy na obdobné projevy jinde jsou kontraproduktivní, spíše je namístě se zamyslet nad příčinami.

Jednou z nich je samotná podstata české identity. Rozšíření moderních nacionalismů v 19. století dodává jejich české verzi jakýsi obecně evropský kontext, avšak zároveň překrývá jeho specifika. Francouzský, italský, německý, polský a další nacionalismy vznikaly jako hnutí za regionální autonomii. Jejich protivníkem byla vnější moc, vykonávající nadvládu nad nárokovaným teritoriem. Vymezovaly se vůči ní nikoli primárně etnicky, ale teritoriálně bez ohledu na etnicitu. Připomeňme, že na ustavující německé národní shromáždění do Frankfurtu v r. 1848 byli se samozřejmostí přizváni i Češi.

Na rozdíl od nich se český nacionalismus se zrušením poddanství a přílivem mladých lidí z českých vesnic do německy dominovaných měst rozvíjí od počátku zároveň i jako hnutí sociální. Česká identita se primárně definuje ne ve vztahu k teritoriu, které sdílí s německými spoluobčany, ale v kombinaci jazyka a sociálního postavení. Nevymezuje se vůči vnější nadvládě, ale vůči spoluobčanům jiného jazyka a jiné sociální vrstvy, vůči německému panstvu. Připomeňme opět Palackého odpověď do Frankfurtu, vyslovující neomezenou loajalitu rakouské teritoriální nadvládě, ochraňující český národ před hrozbou pohlcení Německem či Ruskem.

Prolínání národní a sociální identity vede v roce 1897 mladočechy k založení radikální České strany národně sociální pod vedením Václava Jaroslava Klofáče jako opozice k beznárodnostní sociální demokracii. Jako odpověď vzniká 1903 v Ústí nad Labem Německá strana práce (Deutsche Arbeiterpartei, DAP). V r. 1918 se Klofáčova strana přejmenovává na Českou stranu národně socialistickou a DAP na Německou národně socialistickou stranu práce (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP). Po jejím vzoru vzniká v r. 1920 i v Bavorsku Národně socialistická německá strana práce (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP). Hitler nám ukradl název i program, stěžoval si Klofáč.

Vztahy k ostatním domácím etnikům jsou tak předem naprogramovány. Pro běžného Čecha je samozřejmé, že český Němec či Rom jsou tu cizí, že jsou nejvýše trpěnými návštěvníky, kteří se musí buďto přizpůsobit našim domácím pořádkům anebo ještě raději táhnout odkud přišli. Většina čtenářů bude přesvědčena, že je to tak normální.

Že není jsem si uvědomil, když mi polský přítel vysvětloval, že polští Litevci jsou Poláci. Ptal jsem se přátel v Rakousku, kulturně nám nejbližší zemi, na burgendlandské Romy. Samozřejmě, že jsou Rakušané, dělení na Rakušany a Romy je nepředstavitelné. Dále nás ovšem napadne Švýcarsko, Belgie, Francie, Holandsko, Británie, Rusko, Kanada, USA, Indie, Čína... kde je vlastně druhá tak etnicky vyčištěná země, jako Česko?

Neustálé vymezování kdo patří k našim a vylučování cizích je českým specifikem. Příspěvek Luďka Tomana jej ilustruje názorně a stojí za přečtení. Představa, že když na mne matka v dětství mluvila česky (a žádnou další zásluhu si připsat nemohu), opravňuje mne to rozhodovat kdo na 80 000 km2 žít smí a kdo sem nepatří, je ovšem obludná sama o sobě. Vyvraždění českých Cikánů za války a vyhnání Němců po ní nejsou nešťastné nehody, zapříčiněné vnějšími okolnostmi. Jsou výsledkem našich vlastních kulturních vzorců, které odlidštěné vnější okolnosti zbavily posledních zábran. Na rozdíl od Němců či Rakušanů jsme se jimi nikdy vážně nezabývali, přesvědčili jsme sami sebe, že za Zlo mohou výhradně druzí. Dnes proto směřujeme k nacionálněsocialistické recidivě.

Bezprostředně po zločinech vyhnání ale přirozené lidské cítění ještě nevymizelo. Vedle řady kritických publicistických a literárních reflexí vedlo i k trestnímu stíhání některých pachatelů a zejména k vytvoření parlamentní komise v roce 1947 pro vyšetření zločinů spáchaných na Němcích a Maďarech, která je příznačně dodnes hlavním historickým pramenem. Teprve komunistický převrat v únoru 1948 učinil přirozenému procesu národní sebeočisty konec.

Vědomí spáchaných a nepotrestaných zločinů se ovšem nevytratilo, pouze se stalo tabu a zdrojem nevysloveného pocitu provinění a obavy z dodatečného trestu. Přeběhnutí na Stalinovu stranu a následný komunistický puč byly nevyhnutelnými důsledky událostí, které ne všichni páchali, ale jichž jsme dodnes všichni rukojmími. Temná hrozba německého revanšismu, do kterého si promítáme své vlastní barvité představy spravedlivé odplaty, funguje jako spolehlivý stmelující faktor od dob komunistického režimu až do současnosti. Obavy z prolomení Benešových dekretů jsou hlavním zdrojem českého euroskepticismu. Druhým je obava, že bychom museli revidovat své nacionálněsocialistické vzorce a přizpůsobit svůj vztah k etnickým menšinám evropským zvyklostem, což by v důsledku opět hrozilo nutností revize minulosti.

Destruktivní důsledky potlačovaného vědomí viny jsou dobře popsány v psychologii a stejné se dají sledovat i na národním společenství. Jeho hlavním důsledkem je ztráta pocitu vlastní důstojnosti. Znemožňuje mi vnímat sám sebe jako rovnocenného partnera ve vztazích s ostatními. Nutí stáhnout se do sebe, izolovat se od okolí, hledat omluvy a vysvětlení pro vlastní odlišnost, vyvolává závist vůči nevinným a nenávist proti těm, u kterých rozpoznávám své vlastní špatné sklony. Nezbytnou komponentou je zdůrazňování kvalitativních rozdílů a obsedantní poukazování na ty, kdo jsou ještě horší, než já.

V daném případě přispěly k izolaci i faktické důsledky odsunu. Jestliže ještě do války probíhala kulturní hranice mezi Čechami a okolním světem přes německé pohraničí víceméně plynule a jestliže vedle české Prahy existovala i významná konkurenční německá centra jako Liberec či Karlovy Vary, vyhnání Němců vykopalo kolem Prahy a vnitřních Čech hluboký demografický, kulturní a hospodářský příkop. Jazyková bariéra, ostnatý drát, rozhlasové rušičky a cenzura dokončily ochranu prostoru pro nerušený rozvoj národních specifik.

Neomylným příznakem otřesené sebehodnoty je absence historie. Potlačovaný pocit viny její seriózní zpracování znemožňuje. Renomovaný autor nemá východisko z dilematu mezi zodpovědnou profesní prací, existenční závislostí a obavou z agresivních reakcí na porušení konsensu. Česká historiografie tak vykazuje kuriózní rozložení záběru s těžištěm ve vzdálené minulosti, klesajícího směrem k novější historii až ke zcela chybějícímu za posledních šedesát let (mluvím o syntetickém zpracování pro širší veřejnost, nikoli o monografiích).

To se ovšem rovná ztrátě národní paměti. Člověk, který historii nevěnoval obzvláštní pozornost, neboli naprostá většina obyvatel, nemá vůbec možnost srovnávat a hodnotit současný vývoj na základě reálné historické zkušenosti. Je odkázán na populistická, emocionálně líbivá podání virtuální reality, nahrubo přitesaná pro potřeby narušeného sebevědomí. Nečekaná konfrontace s fakty pak namísto konstruktivní reflexe vyvolává šok (Byl jsem nějak vychován, žil jsem v nějaké atmosféře a najednou jsem zjistil, že to bylo jinak), odmítání a agresi (neuvěřitelný výpotek nenávisti vůči všemu českému ze strany známých a veřejných obdivovatelů německého pořádku).

Neméně destruktivní důsledky má potlačené vědomí spáchaných a nepotrestaných zločinů pro samotné základy státnosti. Vyřešit komplex právní zvůle, nezákonnosti a zločinů obsažený ve způsobu poválečné obnovy republiky se vymyká možnostem právního řádu, který je, nemaje vyhnutí, sám vyhlašuje za svou součást. Zároveň ale na jejich základě nelze vybudovat fungující právní stát. Schizofrenní koexistence nacionálněsocialistického zákonodárství a beztrestnosti zločinů proti lidskosti s Listinou základních práv a svobod vznik konsistentního právního systému předem vylučuje. Současný stav české legislativy a českého soudnictví není důsledkem nedostatečných kontrolních mechanismů, ale nevyhnutelného právního cynismu a nihilismu.

Bezradnost a hodnotová desorientace se pochopitelně neomezují jen na právní systém. Nelze dost dobře zastávat jakékoli pozitivní hodnoty, jestliže se nemohu otevřeně a hodnověrně postavit k jejich porušování, aniž bych tím zároveň jitřil nezhojené rány a vystavoval se výtce dvojího metru. Na druhou stranu se ale bez hodnot neobejdeme, nějaká kritéria pro hodnocení a rozhodování potřebujeme. Nemůžeme-li tedy už zastávat hodnoty pozitivní, zbývá alespoň boj proti hodnotám nepopiratelně negativním, boj na straně metafyzického Dobra proti metafyzickému Zlu.

Václav Bělohradský to výstižně nazývá morálním kýčem. Obávám se však, že estetická kategorie nevyjadřuje jeho celý rozměr. Zarathustrovu dichotomii dobrého boha Ahura Mazdy a zlého boha Ahrimana přinesli do judaismu babylonští Židé. Ahura Mazdu ztotožnili se samotným Jahvem a pro Ahrimana nalezli nekonzistentní ekvivalent v Satanovi, jednom ze synů Božích (v jiných překladech členu nebeského dvora), kterého Hospodin pověřil trápením Joba (Job 1.6-12, 2.1-6). Nekonsistentní proto, že v judaistické konstrukci chybí demiurg, neutrální původce, který by Dobro a Zlo stvořil. Bez něho ovšem zbývá jako původce všeho Zla samotný Bůh Dobra, ostatně v souladu s Jobovým příběhem i s lidskou zkušeností.

Dichotomii Dobra a Zla, reprezentovaných Bohem a Satanem převzalo ve formě jejich věčného boje křesťanství a islám. Tvoří jeden ze základních kulturních vzorců západní civilizace. V křesťanské tradici ji symbolizuje legenda o Svatém Jiřím zabíjejícím draka. Obvykle bývá zpodobňován jako urostlý rytíř na vysokém koni, vrážející z výšky a s opovržlivou rozhodností dlouhé kopí do chřtánu dráčka, který se motá dole na zemi mezi kopyty. Českou variantou je pohádka o Hloupém Honzovi, který se válí na peci, aby z ní jednoho dne slezl, vydal se do světa, zabil draka a vrátil se s princeznou a polovinou království. (V originálu ovšem Svatý Jiří princeznu a odměnu odmítne.)

Česká zkušenost názorně objasňuje problémy této konstrukce. Všichni lidé a kultury samozřejmě mezi dobrým a špatným rozlišují. Měřítkem jim je bezprostředně ověřitelná prospěšnost či škodlivost, míra způsobeného blaha či utrpení.

S metafyzickým Dobrem a Zlem je tomu jinak. V Africe genocidy nepodněcují právě neonacisté, argumentoval jsem nedávno. Naštěstí, reagoval můj partner a bezděčně tak odhalil propast mezi realitou lidského utrpení a metafyzikou Zla. Miliony mrtvých je samozřejmě špatně a jednání koncernů, které genocidy podněcují je samozřejmě zavrženíhodné. Naším posláním ale není přízemní boj proti lidskému utrpení, nýbrž svatý boj proti Zlu. A tím není smrtonosná hamižnost mezinárodních koncernů, nýbrž neonacisté, komunisté, extremisté, náboženští fundamentalisté, teroristé... Němci, imperialisté, estébáci, Romové... čtenář si výčet pro dané období libovolně doplní.

Poskytuje-li nám židovskokřesťanská tradice neomezenou libovůli ve volbě Zla, je naproti tomu situace na straně Dobra jasná: jsme jím ex definitione my sami. Jinak to nejde, jinak bychom nemohli Zlo volně přisuzovat jiným, jinak bychom museli své vlastní jednání posuzovat podle stejných kritérií, jako jednání druhých. Metafyzika Dobra a Zla nás před takovými riziky chrání. Lidské utrpení způsobované druhými je přirozeně důsledkem Zla. Lidské utrpení způsobované námi samými jsou však pouhé kolaterální ztráty v boji proti Zlu a ty nejsou s prvním souměřitelné.

Dospělému rozumu se taková pohádka příčí -- kdyby Satan existoval, stačilo by mu lidi přesvědčit, že bojují proti němu a po zbytek věků by se mohl nerušeně věnovat rozšiřování provozních kapacit. Člověku či společnosti s otřeseným sebevědomím ovšem nabízí přesně to, co potřebuje: rozhřešení, že vlastní zločiny vlastně nejsou zločiny, že jsou kvalitativně zcela jiného druhu, než zločiny druhých, ubezpečení, že se přese všechny své nedostatky a hříchy nalézá na té správné straně.

Současný výzkum sociálního chování ukazuje, že rozdílná chápání sociálních vztahů a morálky nepředstavují různé navzájem si konkurující modely, nýbrž že odpovídají vývojovým stádiím sociální percepce, způsobu, jakým vnímáme ostatní a své místo mezi nimi. Pohádka o tom, jak bojujeme na straně Dobra proti Zlu odpovídá předkonvenčnímu vývojovému stádiu nekritické podřízenosti vnější autoritě, tedy mentálnímu věku asi do 10 let.

Dnešní Evropa se nachází někde na přechodu mezi stádiem konvenčním, orientovaným na souhlas druhých a společenskou zodpovědnost, a stádiem postkonvenčním, orientovaným na obecně platné etické principy. Vysvětlování, že komunismus, Rusko či Romové představují Zlo, které vidíme my a nevidí ostatní, se zde s pochopením nesetká, na to bychom si museli najít dalšího parťáka typu G. W. Bushe.

Pro vysvětlení fenoménu české nenávistnosti tedy můžeme vymezit tři možné faktory. Prvním je samotná kmenová (zdůrazňuji: nacionálně sociální ) tradice naší národní identity. Druhým je ztráta důstojnosti a sebevědomí, způsobená vědomím nezpracovaných a nepotrestaných zločinů, spáchaných v důsledku prvního. Třetím je následná hodnotová desorientace a kulturní regrese na infantilní vzorce s  potřebou neustálého vymezování nových zel.

Dobrá, ale co s tím?

V naší poválečné historii se vyskytují dvě období, kdy společnost své sebevědomí opět nalézala, období občanské emancipace koncem šedesátých a koncem osmdesátých let. Není náhodou, že v obou případech hrála důležitou roli právě témata, která jsme zmínili.

Prvním z nich byla široká shoda o obecně platných hodnotách demokracie, spravedlnosti, vzájemnosti a respektu k člověku. V šedesátých letech vyústil široký demokratizační pohyb v nahrazení dosavadního politického vedení novou garniturou, která se s hodnotami a cíli občanské společnosti dalekosáhle shodovala. V osmdesátých letech vyústil ve svržení komunistického režimu.

V obou případech byl pohyb nesen důrazem na pozitivní cíle a vyznačoval se absencí negativních a nenávistných projevů. Vrátím-li se k původnímu tématu, obě období se vyznačovala rovněž zvýšenou tolerancí a akceptancí vůči romskému etniku. Lze říct, že byla v našich novějších dějinách jediná, kdy byli Romové vnímáni jako součást většinové společnosti.

V obou případech hrálo důležitou roli vyrovnávání se s vlastní historií, zejména s odsunem Němců (genocida Cikánů ještě zůstala utajená). V šedesátých letech začalo literaturou a filmem, vzpomeňme Vladimíra Körnera a filmů jako Adelheid či Kočár do Vídně, ke kterým není ani dnes co dodat, a pokračovalo diskusí mladých historiků a literátů. V osmdesátých letech začíná nová diskuse tezemi Jána Mlynárika a vrcholí o deset let později Havlovou omluvou.

Z řady znaků lze soudit, že obdobný proces občanské emancipace probíhá i dnes. Změny v geopolitickém a hodnotového systému a hospodářská krize tvořily i v minulých případech její vnější kontext, ztráta důvěry ve stávající model a eroze politických struktur vnitřní.

Nová vlna kritické diskuse o nevyřešených historických zátěžích je součástí diskuse o následném hodnotovém systému. Charakteristicky nevychází z etablovaných politických či akademických struktur, ale vzniká spontánně mimo ně, v občanské společnosti. Je velice důležitá, neboť česká společnost dnes stojí na křižovatce. Vedle dvou zmíněných pozitivních příkladů reakce na krizi identity jsme v minulosti prožili také dva negativní, ve kterých převládly naše nacionálněsocialistické sklony a nenávistnost: druhou republiku a bezprostředně poválečné období. S jejich následky se vypořádáváme dodnes.

Mimochodem, jedna přítelkyně mi kdysi namalovala obrázek Svatého Jiřího. Sedí na Harley-Davidsonu a nemotorně se snaží srazit velkého draka, který se vznáší nad ním a zastiňuje oblohu.

                 
Obsah vydání       15. 6. 2009
15. 6. 2009 BBC: V Teheránu protestovaly "statisíce, možná miliony lidí"
15. 6. 2009 Svatý Jiří Přemysl  Janýr
15. 6. 2009 Co dnes v Čechách vychází za knihy: Je to nějaké ubohé Jan  Čulík
15. 6. 2009 Rath zlikvidoval Annu Čurdovou
15. 6. 2009 Jako v Jiříkově vidění Boris  Cvek
15. 6. 2009 Schovej babičce její občanku Milan  Neubert
15. 6. 2009 Musáví a Karúbí se v Teheránu zúčastnili zakázaného shromáždění
15. 6. 2009 Íránské úřady zakázaly dnešní pochod opozice, Chameneí nařídil vyšetřování voleb
15. 6. 2009 Co ukazuje na zfalšování íránských voleb a jak k němu pravděpodobně došlo
15. 6. 2009 Musávího dopis voličům
15. 6. 2009 V Gaze byla zničena infrastruktura vzdělání, míru i byznysu John  Ging
15. 6. 2009 Stručná zpráva z tisku o banálním střetu civilizací aneb Peru se nás netýká Josef  Mikovec
15. 6. 2009 Ženy v Emirátech Martin  Groh
15. 6. 2009 Ve většině kultur pracovaly a pracují obě pohlaví Darina  Martykánová
15. 6. 2009 Britští poslanci: Americký protiraketový deštník škodí NATO
15. 6. 2009 Provokace komsomolců už delegitimizují každého, kdo by se jich zastal Štěpán  Kotrba
15. 6. 2009 Proč se rozhořčovat nad srpem a kladivem?
15. 6. 2009 Jedna z rolí veřejných sdělovacích prostředků -- a nejen jich Milan  Dubský
15. 6. 2009 Postavení rentiérů ve společnosti Michal  Kesudis
15. 6. 2009 Pokus o dovysvětlení mé reakce na text M. Škabrahy Jindřich  Bešťák
15. 6. 2009 Bank of China se zaměřuje na čínský jüan
14. 6. 2009 Podvodné volby v Íránu
14. 6. 2009 Maďarská krajně pravicová strana Jobbik bude v EP žádat zrušení Benešových dekretů
14. 6. 2009 Vzestup Jobbiku
15. 6. 2009 Szegedínsky guláš
13. 6. 2009 Rasismus v ČR: Tvrdá kritika v americkém Kongresu, český velvyslanec nepřišel
13. 6. 2009 Ahmadínežád obhájil prezidentské křeslo
13. 6. 2009 Stratfor: Íránské volby na hraně konfliktu
12. 6. 2009 Jana Hybášková kádruje kolegy europoslance Daniel  Strož
12. 6. 2009 Něco divného a děsivého se děje s mládeží
12. 6. 2009 Slova, která by mohla uzdravit rány staletí
12. 6. 2009 K Obamově projevu v Káhiře Daniel  Veselý
12. 6. 2009 Hamás i Fatah se chtějí spolu domluvit Jana  Ridvanová
12. 6. 2009 Mládí vpřed! Josef  Vít
12. 6. 2009 Jsou nebo nejsou rasy? Vladimír  Blažek
12. 6. 2009 Také bych rád věděl, pro koho je tahle zem
12. 6. 2009 Stěžovat si už není kam a na co, pane ministře Štěpán  Kotrba
12. 6. 2009 Něco překrásného se končí Ladislav  Žák
12. 6. 2009 S Liškou do politické nory Milan  Daniel
12. 6. 2009 Ekologický výjimečný stav
13. 6. 2009 Hospodaření OSBL za květen 2009