POZNÁMKA NA OKRAJ:

Paradoxon demokratických evropských voleb, neboli O selhání principu 'jedna osoba, jeden hlas'

8. 6. 2009 / Uwe Ladwig

Ani nevím, kolik různých kandidátů pro volby do Evropského parlamentu strany opravdu postavily, jen v Hamburku se na listině vyskytovalo 31 jmen. Podle mého opravdu základní paradoxon evropských voleb ale nespočívá v tom, že volič neví a asi ani nemůže vědět, čeho by chtěli kandidáti různých stran v Bruselu docílit. Nejde ani o to, že znovu šlo k volbám jen málo lidí, ani o to, že někteří politici v Bruselu asi moc nepracují, čehož se stala u nás známým a vynikajícím příkladem kandidátka německých liberálů Silvana Koch-Mehrin, která na jedné straně stále říká, že 'výkon má být odměněn', sama ale dostala poslanecký plat 92 016 eur, ačkoli prý se jen málokdy zúčastnila parlamentní práce nebo práce ve výborech, a inkasovala ještě 81 400 na vedlejších příjmech, na něž ale zřejmě taky nepracovala.

Ne, ohledně základního paradoxu nejde o neznalost a nízkou účast voličů, ani o neznalost nebo lenost poslanců -- jde o poměr mezi počtem obyvatel a teoreticky možným počtem hlasů v parlamentě. Podle principu degresívní proporcionality mají velké země více křesel, malé země ale více křesel na obyvatele. Tentokrát extrém představují Španělsko (50 křesel na 46 milionů obyvatel, což znamená 917 000 na jednoho poslance) a Lucembursko (6 křesel na 0,5 milionu obyvatel, tj. 82 000 obyvatel na jednoho poslance). Tím ale demokratický princip 'jedna osoba, jeden hlas' v evropských volbách zásadně neplatí - a je otázka, zda takový rozdíl je vůbec s demokracií slučitelný. Co Vy na to?

Vytisknout