Možná, že bombu nechtějí

30. 5. 2009

KD│Všechno, co víte o Íránu, je špatně, nebo přinejmenším je to složitější než si myslíte. Vezměte atomovou bombu. Režim si přeje být jadernou mocností, ale může se spokojit s mírumilovným civilním programem (který učiní výzvu, již představuje, složitější). Jaké jsou důkazy? Během posledních pěti let důležití úředníci na všech úrovních opakovaně tvrdili, že nemají v úmyslu vyrobit jadernou zbraň. Prezident Mahmúd Ahmadínežád citoval otce zakladatele režimu, ajatolláha Rúholláha Chomejního, který tvrdil, že jaderné zbraně jsou "neislámské". Nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí v roce 2004 vydal fatwu odsuzující použití jaderných zbraní jako nemorální. V následujícím kázání deklaroval, že "islám zakazuje vývoj, výrobu a skladování jaderných zbraní".

Vloni Chameneí po setkání s šéfem Mezinárodní agentury pro atomovou energii Mohamedem El-Baradejem všechna tato tvrzení znova zdůraznil. Je samozřejmě možné, že všichni lhali. Ale pro režim, který odvozuje svou legitimitu z víry v islám, se zdá dost obtížné soustavně deklarovat, že tyto zbraně jsou neislámské, pokud má v úmyslu je vyvíjet. Bylo by mnohem chytřejší přestat lidem připomínat Chomejního tvrzení a přestat vydávat protijaderné fatwy, upozorňuje Fareed Zakaria v nedělním vydání magazínu Newsweek.

Civilní jaderná strategie má velké výhody. Země může dodržet mezinárodní právo a jednoduše prosazovat svá práva v rámci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, což je postoj, který se po celém světě těší velké podpoře. To může důsledné sankce proti Íránu znemožnit. A pokud má Teherán v úmyslu rozšiřovat svůj vliv v regionu, bombu k tomu nepotřebuje. Když bude mít prostě zřejmou "průlomovou" kapacitu - schopnost vyrobit zbraň v řádu měsíců - dovolí mu to operovat na Středním Východě a ve Střední Asii s mnohem větší volností a beztrestností.

Íránci nejsou sebevrahy. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v rozhovoru z tohoto týdne popisuje íránský režim coby "mesianistický, apokalyptický kult". Ve skutečnosti má Írán sklon jednat chytře a vypočítavě, prosazovat své zájmy, když to lze, a pokud je třeba, ustupovat. Íránci se v roce 2001 připojili ke Spojeným státům v jejich válce proti Talibánu a pomáhali vytvořit Karzáího vládu. Když se obávali vytvoření loutkového proamerického režimu na své hranici, jednali v Iráku proti USA. Počátkem tohoto roku, během války v Gaze, Izrael varoval Hizballáh, aby proti němu neodpaloval rakety, a existuje řada důkazů o tom, že Írán sehrál roli při zvládání svých prostředníků. Íránská vládnoucí elita je posedlá hromaděním bohatství a držením moci. Argument příznivců donucujících sankcí proti Íránu zní, že mnozí představitelé řežimu ulili peníze pro své děti a vnuky na bankovní účty v Dubaji a ve Švýcarsku. To nejsou aktivity lidí, kteří věří v brzký konec světa.

Jeden z Netanjahuových poradců říká o Íránu: "Vzpomeňte si na Amaleka". Bible říká, že Amalekité byli zatvrzelými nepřáteli židovského národa. V 15. kapitole První knihy Samuelovy třetí verš říká: "Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!" Kdyby íránský prezident a jeho poradci citovali náboženský text, který sankcionuje anihilaci celé rasy, řekli bychom o nich, že jsou mesianističtí.

Írán není diktaturou. A rovněž to není demokracie. Režim vězní oponenty, ruší časopisy a toleruje jen málo výzev své autoritě. Ale také nejde o monolitickou diktaturu. Může být nejlépe popsán coby oligarchie, s významnou mírou diskuse a nesouhlasu uvnitř elit. I takzvaný nejvyšší vůdce má své voliče, Radu expertů, která ho vybrala a jíž musí vyhovět. Ahmadínežád je často považován za "šíleného mullu", který vede zemi, ale nepochybným šéfem exekutivy není a momentálně je klerikálnímu establismentu trnem v oku. Jde o laika bez rodinných vazeb na nejdůležitější ajatolláhy - což z něj činí ve vládnoucí třídě dosti neobvyklou figuru. Ve volbách v roce 2005 původně nebyl favoritem nejvyššího vůdce. I dnes jej mulláhové neoblibují a on sám se naopak snaží podrývat jejich autoritu. Írán může být připraven k jednání. Nelze mít jistotu, jestli je dohoda možná, protože jsme se nikdy přímo nepokusili nějakou vyjednat. Zatímco se režim jeví sjednocen v přesvědčení, že země má právo na civilní jaderný program - což je postoj, který se těší velké podpoře veřejnosti - někteří lídři se zdají vnímaví k nákladům současného přístupu. Je myslitelné, že tito "umírnění" ocení výhody omezení jaderného programu, včetně obchodu, technologie a uznání ze strany Spojených států. Íránci trvají na právu obohacovat uran na vlastním území. Jednou z variant je umístit kapacity v Íránu, ale podřídit ji mezinárodnímu konsorciu. Nejde o bezchybné řešení, protože pokud budou Íránci velmi kreativní a odhodlaní, mohou podvádět. Ale není to perfektní ani z íránského pohledu, protože to ve svém důsledku znamená režim permanentních inspekcí. Obě strany však mohou získat to, co považují za zásadní. Proč to tedy nezkusit - před tím, než začneme další válku na Středním Východě?

Zdroj: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.5. 2009