ANALÝZA

Proč museli Janeček s Kasíkem suplovat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání?

26. 5. 2009 / Štěpán Kotrba

Generální ředitelé České televize a Českého rozhlasu se rozhodli nevysílat v rámci předvolební kampaně před volbami do Evropského parlamentu spoty, které budily podezření z podněcování rasové nenávisti. Toto rozhodnutí, morálně nezpochybnitelné, ale procesně možná diskutabilní, vzbudilo značnou pozornost veřejnosti, včetně té právní. Oba ředitelé svým jednáním v dobré víře a v časové tísni suplovali rozhodnutí, které měl učinit někdo zcela jiný. V diskusi o jejich rozhodnutí zůstává neprávem stranou důležitá věc: oba použili nouzového postupu, jímž se snažili nahradit nečinnost správního úřadu, k tomu účelu zřízeného.

Národní strana a Dělnická strana daly napadené spoty do vysílání podle § 59, odst. 4, zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu. To je ono populární ustanovení volebního zákona, které České televizi a Českému rozhlasu ukládá povinnost poskytnout „kandidujícím politickým stranám, politickým hnutím a koalicím, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována“ čtrnáct hodin vysílacího času. Podle tohoto zákona však „Odpovědnost za obsah těchto pořadů mají politické strany, politická hnutí a koalice“. Proto se ředitelé obou médií zaštítili podáním trestních oznámení na politické strany, které tyto spoty daly do vysílání.

Jiří Janeček a Václav Kasík byli nuceni stažením spotů z vysílání konat nad rámec, který je zmocňuje zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu. Konali i nad rámec pravomocí, které jim vyplývají ze zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi a zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlase. Své jednání odůvodnili nutností předejít spáchání trestného činu podle § 198 a § 198a trestního zákona (tj. hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení a Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod). Za trestný čin podle § 198a hrozí pachateli, spáchá-li ho „tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem“, odnětí svobody na šest měsíců až tři léta.

Lze důvodně předpokládat, že kandidující politické strany, postižené zákazem vysílání dotyčných spotů, se budou bránit. Podají na oba ředitele trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 177 trestního zákona maření přípravy a průběhu voleb nebo referenda, za který zákon stanovuje shodou okolností identickou sankci, tj. odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Je ovšem nanejvýš pravděpodobné, že soud přihlédne k okolnostem celého případu a podobnou žalobu takřka automaticky zamítne, stejně jako předběžné opatření.

Nechme stranou etickou stránku věci i její trestněprávní aspekty. Činnost elektronických médií v České republice reguluje zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (tzv. vysílací zákon). Nad jeho dodržováním má bdít Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Tento zákon v § 32, odst. 1, písm. c), ukládá každému provozovateli vysílání jako základní povinnost „zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva“.

Jednominutový spot Národní strany, který byl vysílán na programu ČT1 v rámci vysílání podle volebního zákona, byl nepochybně v rozporu s tímto ustanovením. Pravděpodobně jsou v rozporu s ním i další spoty kandidujících politických stran, například spoty strany Moravané, netající se averzí k Čechům, nebo dvouminutové spoty SPR-RSČ, v nichž Miroslav Sládek doslova vyzývá k „odnětí sociálních dávek a přídavků na děti Cikánům“. Tyto spoty však Česká televize z vysílání prozatím nestáhla.

Orgánem státní správy, který měl a stále má povinnost zasáhnout, je RRTV. Na každou kandidující politickou stranu, politické hnutí či koalici, která využívá práva obsaženého v příslušných ustanoveních volebních zákonů, se v rámci vyhrazeného vysílacího času vztahují základní povinnosti vysílatele podle vysílacího zákona. O tom hovoří judikatura. Pokud tedy kandidující politická strana, politické hnutí či koalice v rámci vyhrazeného vysílacího času poruší ustanovení vysílacího zákona, lze ji podle téhož zákona také sankcionovat. Jedná se přitom o sankce citelné: za porušení § 32, odst. 1, písm. c), vysílacího zákona může RRTV udělit podle § 60, odst. 3, téhož zákona pokutu v rozsahu od 20.000 do 10.000.000 Kč.

Provokativní způsob, kterým Národní strana a Dělnická strana využily předvolební spoty v ČT a ČRo, nebyl nijak nový. V 90. letech argumentovala podobným způsobem ve svých spotech SPR-RSČ a sama Národní strana v minulosti dávala do vysílání ČT podle volebního zákona takřka identické spoty. Dnes se však změnila vzhledem k okolnostem - mítinkům Dělnické strany a pochodům Národní strany ve vyloučených lokalitách - citlivost veřejnosti k podobným projevům rasismu. Což je dobře. Postih představitelů Národní strany či Dělnické strany podle trestního zákona ovšem těžko povede co nejrychleji k žádoucímu výsledku. Vyšetřování musí být pečlivé, aby nedošlo ke stejným excesům, jako v případě zákazu strany u Nejvyššího správního soudu, kdy stát nebyl schopen dokázat prakticky vůbec nic. Naopak citelná sankce stran, které budou vysílání podle volebního zákona využívat k obcházení zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, může velmi rychle každého odradit od podobných pokusů.

RRTV je povinna aktivně monitorovat vysílání. Včetně reklamních spotů i politických spotů. Určuje jí to zákona 231/2001 Sb.. Kdyby RRTV jednala tak, jak se od ní dá (právem) očekávat, sešla by se na mimořádném zasedání nejpozději následující den po odvysílání prvního bloku se spoty, v němž došlo k evidentnímu a závažnému porušení vysílacího zákona. A od té doby by jednala nepřetržitě až do konce volební kampaně. Řádově milionová pokuta za jedno odvysílání by pak jistě každou kandidující politickou stranu rychle přiměla spot, který by závažným způsobem porušoval vysílací zákon, z vysílání stáhnout. Jako každému jinému vysílateli (TV NOVA a Prima TV by mohly vyprávět...) by jí totiž hrozila další sankce za každé jeho následující vysílání. Sankcionovaná politická strana by však spot stáhla z vysílání z vlastní iniciativy a těžko by pak mohla kohokoliv osočovat z porušování volebního zákona či dokonce z trestného činu maření přípravy a průběhu voleb nebo referenda. Pochopitelné a snadno ospravedlnitelné, leč poněkud nešťastné jednání ředitelů ČT a ČRo jen pomohlo zastřít trestuhodnou nečinnost věcně příslušného orgánu státní správy. Doufejme, že se alespoň nyní členové RRTV na předvolební spoty podívají...

Zákon 140/1961 Sb., trestní zákon obsahuje § 159, který pojednává o maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti. Hned v odstavci (1) tvrdí, že veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Představa pro většinu členů RRTV docela nepříjemná...

Otázkou ovšem zůstává rychlost postupu podle vysílacího zákona a správního řádu, ale i komplikovanost možnosti či spíše nemožnost dosáhnout tímto způsobem předběžného opatření – stažení spotů vysílání. Výsledkem postupu podle výše naznačeného modelu by bylo vysílání spotů s masivní parazitní medializací vysílání každého spotu zvlášť. Sekundární efekt by splňoval cíle režisérů této kampaně daleko více, než to, co se stalo. Stejně by nakonec nejspíše došlo k trestněprávní dohře a předběžnému opatření soudu. A jelikož kandidát na poslance ani poslanec nemá právní odpovědnost za činy své strany, obrovská medializace opakovaných milionových pokut by pouze splnila zadání takového "virální" kampaně až do jejího konce. Co na tom, že by byl ve výsledku stranický subjekt obětován s dluhem sto milionů? Ze straníků by se na přechodnou dobu stali nestraníci. Skoro vzápětí poté by vznikl nový s jiným názvem. Praktický bankrot volebních stran by neznamenal překažení páchání trestných činů hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, ani podněcování k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva. Takže vzato kolem a kolem, stále se jeví Janečkův a Kasíkův krok jako nejefektivnější z hlediska dosaženého účelu a tím i naplnění trestního zákona i ústavy a listiny základních práv a svobod, které upravují celý rámec politické soutěže v České republice.

Faktem zůstává, že nečinnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je stále trestným činem - mařením úkolu veřejného činitele. Z lenosti, hlouposti, nebo nedbalosti, to už je jedno. Protože k odvysílání spotů alespoň jednou totiž došlo jak v rozhlase, tak v televizi, Rada byla povinna konat. Konat byla povinna i tehdy, kdyby došlo k maření voleb, neboť i zde je povinna zasáhnout. § 159 trestního zákona proto jejím členům hrozí i nadále. Otázkou je, kdo první podá trestní oznámení.

Autor byl tři roky členem Rady Českého rozhlasu

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 26.5. 2009