Reportáž Marka Švehly z Gazy:

Respekt potvrzuje tvrdou proizraelskou linii

7. 5. 2009 / Daniel Veselý

Musím se přiznat k tomu, že jsem při čtení článku bývalého šéfredaktora Respektu Marka Švehly "Vězení Gaza" marně potlačoval vztek. Přestože je třeba pamatovat na to, že různí lidé mají různé názory, a to je, a konec konců i nás, činí bohatšími. Některé skutečnosti uvedené ve Švehlově textu zaslouží peprně okomentovat, byť jsem neměl jeho výsadu spatřit Gazu po izraelské agresi ze vzduchu a země a v přetrvávající izolaci na vlastní oči. Ačkoliv autor popisuje přechod hranic do Pásma, zpovídá místní obyvatele a dokonce se ocitá v jednom z pašeráckých tunelů na pomezí Gazy a Egypta, soustředím se i na jeho interpretaci izraelsko-palestinského konfliktu, která v Respektu zosobňuje většinu příspěvků publikovaných na toto téma. Při čtení Švehlova očitého svědectví mi mimoděk na mysli vytanula návštěva G. B. Shawa v SSSR během velkého hladomoru na Ukrajině a inspekce Červeného kříže v nacistických vyhlazovacích táborech.

"Paradoxně po lednové válce s Izraelem dostala Gaza velkou šanci svůj osud změnit. Zatím však o něj Palestinci zápasí sami mezi sebou ,"

píše Švehla hned v perexu. Chtělo by se zeptat, jak změnit? V podmínkách nefungujícího průmyslu, 70% nezaměstnanosti, a bezmála 100.000 bezprizorných lidí, jež izraelský teror z nebe a ze země připravil o střechu nad hlavou, živobytí a blízké? Kdo stále drží svrchovanou moc nad Gazou na souši, na moři i ve vzduchu? Kdo stále blokuje ekonomickou obnovu území porobeného desítkami let tvrdé okupace upíráním dodávek humanitární pomoci nebo stavebního materiálu? Sám autor na tuto otázku správně odpovídá, ale nedovádí ho to k tomu, aby dál v textu neosočoval především Hamas jako hlavního bachaře "Vězení Gaza".

"Nevyhlášenou soutěž o "největší vězení" by Gaza zřejmě nevyhrála (Severokorejci o tom vědí své), o nejpodivnější ale možná ano. Ještě před devíti lety lidé z Gazy celkem volně jezdili do Izraele za dobře placenou prací nebo příbuznými na Západní břeh Jordánu. V roce 2000 ale Palestinci rozpoutali protiizraelské povstání, radikálové začali organizovat sebevražedné atentáty a Izrael své hranice s Palestinci uzavřel. To znamená i s Gazou."

Ano, i já používám přemrštěných příměrů, nicméně si nedovoluji bagatelizovat utrpení, ať jde o stalinistický skanzen produkující nezměrnou mizérii nebo osudy lidí, kteří jsou uvězněni na ploše o čtvrtinu menší než Praha, avšak domovem pro populaci jakou má Praha a Brno dohromady. Tito lapení vězni jsou pak bombardováni vojenskými stíhačkami a bojovými helikoptérami, fosforem, municí DIME, a ostřelováni tanky a minomety. Jak může reportér konzervativního periodika tvrdit, že Palestinci v roce 2000 rozpoutali povstání, když se nezmíní o jeho podhoubí?

Třeba o palestinské frustraci z dohod z Osla z roku 1993, jež měly vést k vytvoření samostatného palestinského státu. Nebo o tom, že v následujících letech po Oslu se výstavba ilegálních židovských osad na palestinském území, jakožto i zábor půdy, zdvojnásobila. Vypuknutí 2. intifády je třeba vnímat i v kontextu mezinárodním právem posvěceném odporu proti násilné okupaci. Pan Švehla byl zřejmě na jiné reportáži, když těsně před vypuknutím intifády navštívil Chrámovou horu, třetí nejsvatější místo islámu, řezník z Bejrútu Ariel Šaron, což byla pravděpodobně poslední kapka palestinské trpělivosti.

Sebevražedné atentáty dle mého představují ten nejbolestivější aspekt celého konfliktu, tragicky postihující obě strany. Vůbec první palestinský sebevražedný atentát se uskutečnil 16. dubna 1993 v izraelské osadě Mehola na Západním břehu a připravil o život dva Izraelce. Šlo o ojedinělý tragický incident. 25. února 1994 postřílel židovský náboženský fanatik Baruch Goldstein 29 modlících se muslimů v mešitě na Západním břehu. Po této neblahé události se ještě týž rok Hamas přihlásil ke čtyřem sebevražedným atentátům, při nichž zemřelo 38 osob.

Švehla se v Gaze dává do řeči s jistým Rodem, který

"právě sedí v zahradní restauraci Ramna House, jednom z hotelů v centru města",

a podotýká, že

"si však dnešní Gazu nelze představovat jako místo plné deprese, kterému se každý vyhne."

Rod je britským občanem, který vlastní sbírku desítek kreseb a komiksů na téma válka s Izraelem, jež namalovaly děti z Pásma. Hodlá ji zpeněžit v Evropě a utržené oběživo zaslat zpátky do Gazy. Švehla toto setkání komentuje:

"Sám Rod není žádný propalestinský radikál, spíš klasický evropský levicový kritik Izraele a zastánce nezávislé Palestiny. Je také dokladem toho, že dnešní Gaza ani po třítýdenním ostřelování Izraelem se nemusí nutně jevit jako beznadějně místo, kde se jen truchlí a kují plány proti izraelskému "agresorovi".

Nevím, zda by takto pan redaktor hovořil o Tibetu, Kubě nebo Bělorusku, tedy místech, jež Respekt rutinně peskuje za hrubé porušování lidských práv. Také bych rád znal jeho názor na loňský rusko-gruzínský konflikt. Zda Rusové agresivně napadli malou Gruzii, nebo tomu bylo naopak. V těchto případech však nebyla destrukce tak "beznadějná" jako v Gaze.

Autor reportáže, vedle nutné kritiky izraelské invaze, však únosné v ideologických mantinelech Respektu , popisuje momentky z Gazy i následujícími slovy:

"Přesto se Gaza nadechuje k normálnímu životu. Přesněji řečeno normálnímu na zdejší způsob, jak tu místní zažili před lednovou válkou. Fungují hotely, obchody, restaurace. V nich se platí izraelskými penězi, mobilní telefonní síť obsluhuje palestinský operátor ze Západního břehu. Nemocnice mají paradoxně lepší možnosti než před válkou, protože dostaly pomoc v podobě zásilek léků a lékařského personálu ze zahraničí. Obnovit veřejnou dopravu bylo také snadné, v Gaze stejně jako na Západním břehu totiž funguje na spontánním modelu sběrných taxíků."

Člověk neznalý geopolitických poměrů by si pomalu mohl myslet, že jde o výtah z brožury nabízející letní dovolené. Agentura IPS ale o současné Gaze píše trochu jinak: "Bezpočet ovocných sadů je nyní pryč, celé farmy srovnány se zemí buldozery, zbytky tisíců zničených domů vyzařují toxický azbest, zatímco zničená infrastruktura cpe surové splašky do moře."

Aby toho nebylo málo, tak zuřivý reportér také tvrdí:

"Největším terčem války bylo město Gaza, kde žije asi polovina z milionu a půl obyvatel pásma. Je tu taky docela dobře vidět, že izraelské střely z třítýdenní ofenzivy mířily poměrně přesně. Podle odhadů bylo zničeno možná devadesát procent budov nějak spojených s činností islámistického, ostře protiizraelského hnutí Hamás. Kromě parlamentu i ministerstva, policejní stanice, armádní budovy. Gaza však nepřipomíná obrázky známé třeba z Grozného v Čečensku.

Pan Švehla má zjevně přesné informace o destrukci způsobené tři týdny trvajícím hororem, zatímco organizace jako OSN, Al-Haq, B'tselem, Červený kříž, Gush Shalom a další, včetně izraelských vojáků, mluví o úmyslných útocích na civilisty, zdravotní personál, nemocnice a další zdravotnická centra, školy, mešity, obytné čtvrti.

Možná nejdiskutovanější akce izraelské agrese byl útok na školu OSN v uprchlickém táboře Džabalíja, kde se schovávaly stovky uprchlíků. Izrael to dobře věděl, neboť mu pracovníci OSN poskytli GPS souřadnice všech svých zařízení v Gaze. I když Izrael tvrdil, že ze školy odpaloval dělostřelecké granáty Hamas, vyšetřování toto neprokázalo. Mimochodem, ne všichni členové Hamasu nosí bazuku. Jako každá vláda, musí se i ta hamásovská starat třeba o zkolabovaný odpadní systém. Takže je možné, že pan Švehla do izraelských precizních zásahů na Hamas počítá i odpadní stoky.

Zástupce šéfredaktora Respektu a autor reportáže v jedné osobě se v textu dopouští výrazných zkreslení týkajících se faktické stránky blízkovýchodního konfliktu. V článku není skoro zmíněna role nové izraelské vlády a její odmítavý postoj přistoupit s Palestinci na jakýkoliv dialog a připustit existenci palestinského státu. Švehla také nemluví o lvím podílu na této zoufalé realitě v Pásmu, který padá na bedra Obamovy administrativy, neboť ta tuto zlou vůli finančně podporuje. Z textu jakoby vyznívá, že za vším tím marastem stojí hlavně Hamas a jeho odmítavý postoj vůči diplomacii. Přitom předák Hamasu Khaled Meshal chce znovu akceptovat existenci palestinského státu v hranicích před rokem 1967 a dlouhodobý mír. Je třeba také doplnit, že rakety kassám již na Izrael nepadají.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 7.5. 2009