Prodejní značka Barack Obama

6. 5. 2009

Značka Obama nám nabízí obraz, který vypadá radikálně individualisticky a nově. Způsobil, že nevidíme, jak staré nástroje korporátní moci a obrovský vojenskoindustriální komplex pokračují v plundrování země. Korporace kontrolující naši politiku už dávno nevyrábějí produkty, které se od sebe navzájem zásadně odlišují, ale produkují jen různé značky. Značka Obama neohrožuje jádro korporátního státu o nic více než to dělala značka George W. Bush. Značka Bush zkrachovala. Vůči jeho hrané lidovosti jsme získali imunitu. Prokoukli jsme jeho umělost. To je deflace ve světě reklamy obvyklá. Proto nám dali novou značku Obama se vzrušujícím a slabě erotickým poselstvím. Prekurzory značky Obama byly Benetton a Calvin Klein. Používaly reklamu k asociování s lechtivým uměním a progresivní politikou. Jejich produktům to dodávalo šmrnc. Ale cíl byl stejný jako všude jinde - přimět pasivní konzumenty, aby značku považovali za zkušenost.

"Opuštění radikálních ekonomických základů ženskoprávních a občanskoprávních hnutí ve prospěch sjednocení obou pod pláštíkem toho, co nazýváme politickou korektností, úspěšně vycvičilo celou generaci aktivistů v politice obrazu bez jakékoliv akce," napsala Naomi Kleinová v knize "Bez loga".

Obama, který se stal globální celebritou, byl snadno přetvořen ve značku. Neměl prakticky žádnou zkušenost, pouze dva roky působil v Senátu; nemá žádné morální jádro a může být představen jako všechno pro všechny. Stručný přehled jeho senátních hlasování představuje ubohou kapitulaci před korporátními zájmy. Byl šťasten, že mohl propagovat jadernou energii jako "zelenou" energii. Hlasoval pro pokračování válek v Iráku a Afghánistánu. Znova schválil Patriot Act. Nepodpořil zákon omezující predátorské úroky z kreditních karet. Oponoval návrhu zákona, který měl reformovat nechvalně známý horní zákon z roku 1872. Odmítl podpořit zákon o zdravotní péči HR676 sponzorovaný poslanci Dennisem Kuchinichem a Johnem Conyersem. Podpořil trest smrti. A podpořil "reformní" zákon, který byl součástí širší lobbistické snahy finančních firem. Zákon známý jako Class Action Fairness Act fakticky odebere státním soudům pravomoc řešit trestní kauzy s třídním podtextem a ohrožovat tak mocné zájmy korporací.

Zatímco byla Gaza terčem náletů, podle Seymoura Hershe "Obamův tým dal najevo, že nebude mít námitky proti plánovanému doplňování zásob 'chytrých bomb' a další technologicky vyspělé munice, která už byla letecky dodávána do Izraele". Dokonce i na odiv vystavovaný senátorský protiválečný projev, snad jediný akt vzdoru, se rychle obrátil ve svůj opak. 27. července 2004 řekl listu Chicago Tribune, že "v této věci neexistuje příliš velký rozdíl mezi mou pozicí a pozicí George Bushe. Podle mne je rozdíl v tom, kdo je v pozici vykonavatele." Na rozdíl od důsledně protiválečného Kuchiniche, který přednesl stovky protiválečných projevů, Obama byl poslušně zticha, dokud se válka nestala nepopulární.

Obamovu kampaň vyhrály stovky marketérů, šéfů agentur a prodavačů marketingových služeb shromážděných na konferenci Association of National Advertisers, která se konala v říjnu. Obamova kampaň získala ocenění za rok 2008 a porazila Apple i Zappos.com. Nakupujte u odborníků. Značka Obama je marketérovým snem. Prezident Obama cosi provádí a značka Obama vás přesvědčí, abyste věřili, že dělá něco jiného. To je podstatou úspěšné reklamy. Kupujete nebo děláte to, co si zadavatel přeje, neboť to cítíte tak, jak to zaranžují.

Naše kultura je skrznaskrz prosáklá kultem celebrit, a to včetně politiky, což připomíná "brakovou politiku" Benjamina DeMotta. Braková politika nepožaduje spravedlnost nebo ochranu práv. Braková politika témata personalizuje a moralizuje, místo aby je vysvětlovala. "Nemá trpělivost s artikulovaným konfliktem, rozplývá se nad americkým optimismem a morálním charakterem, silně závisí na soucitné řeči a gestikulaci," poznamenal DeMott. Výsledkem brakové politiky je, že se nic nemění - "neznamená žadný přeryv v procesech a praktikách posilujících existující, vzájemně propojené systémy socioekonomického zvýhodňování." Redefinuje tradiční hodnoty, když mění "odvahu v chvástání, sympatii v nasládlost, pokoru v pohrdání sebou samým, identifikaci s obyčejným člověkem v nedůvěru k intelektu". Braková politika "miniaturizuje velké a složité problémy doma a maximalizuje hrozby zvnějšku. Propadá také nenadálým nevysvětleným zvratům ve svých veřejných stanoviscích, přičemž často spektakulárně nafukuje problémy, které předtím umenšovala". A nakonec "každým krokem se snaží zastřít povědomí voličů o socioekonomických a dalších rozdílech mezi nimi".

Kultura založená na obrazu a ovládaná brakovou politikou komunikuje prostřednictvím narativů, obrazů, starostlivě zaranžovaných spektáklů a uměle vyrobených pseudodramat. Skandální aféry, hurikány, zemětřesení, předčasná úmrtí, nové smrtící viry, srážky vlaků - tyto věci na obrazovkách počítačů a televizí skvěle fungují. Mezinárodní diplomacie, jednání odborářů a složité záchranné balíky postrádají vzrušující osobní narativy nebo stimulující obrazy. Guvernér, který dělal patrona call girls, se stal ohromnou zprávou. Politik prosazující důležitou reformu zákonů, univerzální zdravotní péči nebo obhajující seškrtání zbytečných výdajů je nudný. Králové, královny a imperátoři kdysi k maskování svých záměrů využívali dvorských intrik. Dnešní hvězdy filmu, politiky a médií nás matou osobními slabostmi a skandály. Vytvořili naši veřejnou mytologii. Herectví, politika a sport se staly navzájem zaměnitelnými, jako tomu bylo v dobách císaře Nera.

Ve věku obrazů a zábavy, ve věku okamžitého emocionálního uspokojení už nehledáme skutečnost. Skutečnost je příliš složitá. Skutečnost je nudná. Jsme neschopni nebo neochotni poradit si s takovým nepořádkem. Chceme si dopřát potěšení z klišé, stereotypů a inspiračních zpráv, které nám sdělují, že se můžeme stát vším, čím chceme, že žijeme v nejlepší zemi na světě, že jsme nadáni vyššími morálními a fyzickými kvalitami a že naše budoucnost bude vždy slavná a úspěšná, buď kvůli našim vlastnostem, nebo kvůli našemu národnímu charakteru, nebo protože nám požehnal Bůh. Realita coby překážka splnění našich tužeb není akceptována. Z reality máme blbou náladu.

V knize "Veřejné mínění" provedl Walter Lippmann rozlišení mezi "světem venku a obrazem v našich hlavách". Definoval "stereotyp" jako zjednodušený vzor, který nám pomáhá najít ve světě význam. Lippmann uvádí příklady hrubých "stereotypů v našich hlavách" týkajích se celých skupin lidí jako "Němci", "Jihoevropané", "černoši", "muži z Harvardu", "agitátoři" a dalších. Tyto stereotypy, poznamenává Lippmann, nás ujišťují o falešné soudržnosti chaosu existence. Nabízejí snadno dostupná vysvětlení skutečnosti a blíží se propagandě, protože zjednodušují.

Dramatické předvádění pseudoudálostí prováděné publicisty, politickými aparáty, televizí, Hollywoodem nebo reklamními specialisty se však od těchto stereotypů velmi odlišuje. Jak napsal Daniel Boorstin ve studii "Obraz: Průvodce po amerických pseudoudálostech", má schopnost vypadat reálně, dokonce i když víme, že jde o inscenaci. Protože dokáže evokovat silný emocionální ohlas, převáží nad realitou a nahradí ji fiktivním narativem, který často funguje coby zjevená pravda. Demaskování stereotypu poškozuje a často zničí jeho důvěryhodnost. Ale pseudoudálosti, ať už ukazují prezidenta v automobilce nebo vývařovnu nebo se týkají vojsk v Iráku, jsou proti takové deflaci imunní. Vystavení promyšlených mechanismů za pseudoudálostmi pouze přispívá k jejich schopnosti fascinovat. Právě to je jádrem televizního zpravodajství o tom, jak byli politici a jejich kampaně inscenováni. Reportéři, zejména televizní, se už neptají, jestli je jejich zpráva pravdivá, ale jestli pseudoudálost fungovala jako politické divadlo či nikoliv. Pseudoudálosti jsou posuzovány podle toho, jak účinně jsme byli zmanipulováni iluzí. Ty které vypadají skutečně jsou vychutnány a chváleny. Ty, které nedokážou vytvořit uvěřitelnou iluzi, jsou odsouzeny k neúspěchu. Na pravdě nezáleží. Ti kdo v politice a větší části kultury slaví úspěch jsou těmi, kdo vytvářejí značky a pseudoudálosti nabízející nejpřesvědčivější fantazie. A tohle umění Obama skvěle ovládá.

Veřejnost, která už nerozlišuje mezi pravdou a fikcí, je odsouzena k tomu, aby vykládala realitu z iluze. Náhodná fakta, nejasné shluky dat a triviality podporují iluzi a dodávají jí kredibilitu, nebo - pokud se ke sdělení nehodí - jsou odmítnuty. Čím je realita horší - čím více hypoték propadne exekuci a čím výše vyšplhá nezaměstnanost - tím více lidé hledají útočiště a pohodu v iluzi. Když nelze názory odlišit od faktů, když neexistuje univerzální standard, jak rozhodnout o pravdě v oblasti práva, vědy, učenosti nebo každodenního zpravodajství, když nejoceňovanější dovedností je schopnost bavit, stává se svět místem, kde se lež mění v pravdu a lidé mohou věřit tomu, co si přejí. V tom spočívá reálné nebezpečí pseudoudálostí a to je též důvodem, proč jsou pseudoudálosti mnohem zhoubnější než stereotypy. Nevysvětlují skutečnost, jak se o to snaží stereotypy, ale nahrazují ji. Pseudoudálosti redefinují realitu v parametrech zvolených svými tvůrci. Tito tvůrci, kteří na provozu iluze obrovsky vydělávají, mají zaručený zájem na uchování mocenských struktur, jež ovládají.

Stará kultura orientovaná na produkci vyžadovala to, co historik Warren Susman nazývá charakter. Nová konzumně orientovaná kultura požaduje to, co nazývá osobností. Přehodnocení hodnot znamená přechod od pevné zásady k umění prezentace. Staré kulturní hodnoty úspornosti a sebeovládání oceňovaly tvrdou práci, integritu a odvahu. Konzumně orientovaná kultura oceňuje šarm, fascinaci a líbivost. "Sociální role vyžadovaná ode všech novou kulturou osobnosti je rolí performera," napsal Susman. "Každý Američan by měl předvádět vlastní já."

Braková politika provozovaná Obamou je podvodem na spotřebiteli. Je to performance a lež. Udržuje nás permanentně v infantilním stavu. Ale čím déle žijeme v iluzi, tím horší bude otřes, který skutečnost nakonec našim fantaziím přivodí. Ti kdo nechápou, co se kolem nich děje, a kdo jsou zdrceni brutální skutečností, již nečekali nebo nepředvídali, zoufale hledají spasitele. Žebrají u demagogů o záchranu. To je nejhorší nebezpečí značky Obama. Účinně maskuje bezohlednou vnitřní destrukci a loupež prováděné naším korporátním státem. Korporace poté, co z kapes poplatníků ukradly bilionové sumy, zanechají miliony Američanů oloupené, ohromené a toužící po ještě mocnější a smrtonosnější iluzi - takové, která může rychle skoncovat s tím, co ještě zbývá z naší stále méně otevřené společnosti.

Zdroj: ZDE

Vytisknout