Atentát v bagdádské čtvrti Wazírija.

Význam "mediálně nezajímavé" destabilizace Iráku pro osud Obamovy administrativy a NATO

5. 5. 2009 / Karel Dolejší

Kromě nezměrného lidského utrpení, vůči němuž už většina západní veřejnosti dávno otupěla, existuje ještě nejméně jeden další důvod, proč situaci v těžce zkoušené zemi mezi řekami nadále pozorně sledovat - a tím je osud Obamovy administrativy. Obama během kampaně obviňoval George W. Bushe, že promeškal šanci zvítězit ve "správné" válce proti teroristům v Aghánistánu, když vedl zbytečnou válku v Iráku. Obamův plán je nyní plánem "nápravným": Chce angažmá v Iráku omezit na minimum a všechny síly investovat do "správné" války. Slovo "nemožné" ve slovníku amerického prezidenta nenajdeme, takže nemůžeme očekávat přijetí názoru řady analytiků, podle nichž ani celé NATO dohromady nedisponuje dostatečnými počty expedičních jednotek, které by dokázaly Afghánistán pacifikovat. A je to v zásadě otázka kupeckých počtů.

Mezi bezpečnostními experty existuje poměrně široká shoda na tom, že v "konfliktech nízké intenzity" ani nejmodernější technologie nejsou adekvátní náhradou za zajištění bezpečnosti civilní populace "primitivními" lehce vyzbrojenými hlídkami; a k efektivní kontrole území je dále třeba, aby poměr vojáci/civilisté dosáhl hodnoty přinejmenším 1:20. Nuže, Afghánistán má dnes zhruba 33 milionů obyvatel a Talibán je schopen operovat v zásadě na celém jeho území s výjimkou Kábulu. Pokud by chtěl Obama tuto zemi skutečně spolehlivě vyrvat z rukou Talibánu, musel by někde sehnat až 1 650 000 vojáků - to ovšem platí za předpokladu, že bychom nepovažovali rapidně se zhoršující situaci v sousedním Pákistánu za faktickou součást problému. Bez obnovení povinné vojenské služby NATO do Afghánistánu není schopno aktuálně vyslat více než desetinu skutečně potřebného personálu. V Iráku je přitom aktuálně přítomno nejméně 70 000 amerických vojáků - a žádné další rezervy k dispozici již nejsou. Jestli tedy v Iráku vypukne druhé kolo občanské války, Obama nebude moci provést svoji rošádu a přesunout značnou část jednotek do Afghánistánu. To se ovšem téměř rovná garanci prohry na obou frontách, pokud nebudou někde nalezeny velmi početné jednotky nezápadního původu. Ale i pokud by se hypoteticky nějaké podobné mnohostranné řešení pro Afghánistán našlo - muselo by nutně zahrnout Pákistán, Indii, Írán a patrně i ČLR - vliv USA na konečné uspořádání by významně závisel právě na počtech jednotek v zemi již přítomných.

Utlumení iráckého sunnitského povstání bylo založeno na americké garanci bezpečnosti a na korupci. Sponzorované sunnitské milice bránily teroristům v činnosti a úroveň násilí v zemi proto přechodně poklesla. Teď ovšem bezpečnostní garance již neplatí a peníze nechodí, takže znovu probíhají boje se sunnitskými povstalci a teroristé mohou opět útočit. Přechodně zregulovaný konflikt se opět rozhořívá. V případě, že propukne naplno, plán vyjednávání s umírněnými představiteli Talibánu může vzít zasvé, protože Američané budou afghánskými povstalci považováni za příliš slabé. V Iráku se tedy nejspíše rozhoduje i o Afghánistánu - a v Aghánistánu se fakticky rozhoduje o NATO, které mělo dost nerozumu vsadit vlastní budoucnost do této vysoce rizikové hry...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.5. 2009