Proč tu máme extremismus?

5. 5. 2009 / Miloš Dokulil

Samozřejmě že už ta výchozí otázka v titulku je sugestivní. Podtitulek je přitom zavádějící. Ptáme-li se, proč se s nějakým společensky zjevným fenoménem setkáváme, není z toho automaticky jasné, zda otázkou chceme vyjádřit obavy, naděje, anebo jen jisté překvapení. Také odpověď na tu výchozí otázku nebude automaticky jednoznačná. Protože vždy záleží na tom, co sami od takové odpovědi očekáváme za vysvětlení. S tou podotázkou je tomu obdobně. Navíc s rizikem možná ne dost přiměřených představ o tom, co asi je -- anebo dokonce co má být -- ta "demokracie".

Nejde o jev výlučně český. Máme-li zároveň za to, že jisté předpoklady k příštím postojům získáváme už geneticky (a to v celé škále odstíněných reakcí), budeme asi před nějakými kvapnými a absolutizujícími závěry opatrní. Určitě také vesměs počítáme s tím, že nemálo žádoucích či nežádoucích individuálních či masově znásobených projevů lidí může být stimulována klimatem ve společnosti. To navíc vesměs s rizikem nevypočitatelnosti, kdy a kde se něco -- možná dokonce anomálního -- provalí.

Takže (zatím předběžně a obecně): Mnozí z nás jsou spíše třeba sangvinici nebo cholerici, jiní naopak mají blíže k flegmatičnosti nebo k melancholii (podle staré řecké Galénovy typologie). Přitom tyhle vlastnosti bývají v různých kombinacích třeba k tělesné konstituci nebo k intelektuálním dispozicím. Navíc svou roli tu sehraje míra stresů, jimž bývá nějak vystaven každý z nás. Kupodivu, pokud hned od dětství je těch stresů víc a bezprostředněji, mívá to pak nemalý vliv také na větší podrážděnost a nižší schopnost soustředit se, a pak také na horší výsledky ve školním vzdělávání. Tyto okolnosti, brzdící pozitivní rozvoj osobnosti, později znemožní přijatelně úspěšnou kariéru a nahánějí takto postižené jedince do part, v nichž jaksi už tím počtem násobí některé potenciální dispozice --- především fyzickou sílu, která pak ztrácí jakékoli zábrany a beztrestně může být agresivní.

V té provokativní agresi je automaticky protilék proti těm rozmanitým a dlouhodobě působícím (a subjektivně přijatelně nekompenzovaným) stresům. Zároveň ta masově navozená (a dále anonymní partou nebo i veřejně schválenou institucí živená) agresivnost umožňuje takto se projevujícím lidem zvýšit si -- kromě zvýšené hladiny adrenalinu v krvi a doprovodných pocitů libosti -- sebevědomí. Nelze se s tím nesetkat třeba již v zárodečných šikanách z mateřských školek, pak hned v základní škole, v učňáku, ale třeba později a drsněji i v leckteré armádě. A ovšem zrovna tak pustošivě při vhodných příležitostech na prostranstvích měst nebo na fotbalových stadionech.

Vrátíme-li se konkrétněji na domácí půdu, pak a jinak řečeno: To, že za těch dvacet let vývoje po tzv. sametové revoluci většinu voličů normálně přechází stále častěji chuť chodit k volbám, nemá automaticky na ten extremismus vliv. Jistá "bezzubost" v chování úřadů vůči extremistickým projevům na veřejnosti má ovšem nemalý vliv na jistou další popularitu "siláctví". Ovšemže ne mezi pokojnými občany (pokud nejde o jejich zdůvodněné obavy z možné nějaké újmy). Mezi těmi nějak psychicky frustrovanými však rozhodně váhavost úřadů zvyšuje sebevědomí. Navíc, když se ukazuje, že toto agresivní počínání na veřejnosti je zatím víceméně beztrestné a bez rizika, s jídlem roste chuť. Pokud mají extremistické akce publicitu, tím ještě jejich přitažlivá nakažlivost roste. Vždyť tu jde o nemalé divadlo, když kulisu "akce" spoluvytváří navíc třeba i policie na koních. Možná se nejen v duchu, ale přímo i nahlas mezi sebou organizátoři takových aktivit smějí pošetilosti úřadů, které nevědí, jak a proč taková veřejně vytrubovaná povyražení nepovolit, když se zdá, že veřejně projevovat mínění všem skupinám občanů jaksi snad vyplývá i z Ústavy. Jakmile jiní občané jsou zdůvodnitelně vystaveni riziku poškození svého majetku nebo zdraví, tak to zatím ještě jako kdyby právně neobstálo. Inu, když svoboda projevu narazí na jinou osobní "svobodu" (pro některé jiné občany třeba nedobrovolně raději nevycházet z domu v den "akce"), zatím nešalamounsky z peněz daňových poplatníků "stát" zaplatí předem mediálně roztroubený happening extrémistů s policií. V televizních zprávách "z domova" následně bude zase aspoň nějaké zpestření, ať už ta demonstrace síly prošla klidně, anebo ne. Copak extrémisté nekvitují s povděkem, když jsou média "při tom"?!

Zaseješ čin; sklidíš zvyk. A zvyk je druhá přirozenost. Utvrzuje jistý typ charakteru. V daném případě také toho zrovna extrémisticky založeného člověka. Zároveň zasévajícího nemalý stres tam, kde takhle zatím pokojné obyvatelstvo nemalými obavami ještě nenapadal. Předběžně také strachem z toho, co tato agresivní a nevypočitatelná síla přichystá příště. Protože se mj. rychle profesionalizuje a svůj vliv šíří...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.5. 2009