20. 4. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20. 4. 2009

Krize 21. století

Všude na světě se dnes a denně píše o globální krizi. Je otázka, jestli slovo krize je zcela na místě už z hlediska jeho významu. To ve své podstatě znamená úvahu nad tím, není-li třeba předefinovat význam slova krize tak, aby byl vhodný pro dnešní dobu – a zároveň doufat, že další redefinice tohoto slova bude třeba až za dlouhou dobu. Krize jako taková znamená (nebo v učebnicích dějepisu dosud znamenala) desítky tisíc nezaměstnaných dělníků házejících kameny přes barikádu, nejlépe směrem k bývalému zaměstnavateli, který tyto dělníky vyhodil na dlažbu (pozor, nezaměňovat se současnými „mírovými antiglobalistickými aktivisty“ házejícími kameny, kteří hladem rozhodně netrpí, což jim nebrání ničit majetky nevinných lidí). Dalším významem původního slova krize je, že tito dělníci na tom musejí být opravdu špatně nebo dokonce trpět hlady, aby se k výše zmíněnému kroku odhodlali. Tak dnešní podoba krize nevypadá. Je tedy možná na místě nazvat současnou krizi krizí 21. století a upravit nutné a postačující podmínky pro její definici oproti krizím předchozím, jako byla kupříkladu ta největší z roku 1929. Stačí se podívat okolo sebe, jakým způsobem lidé žijí, chovají se, jaké druhy služeb využívají a kolik z nich se (ne)zdráhá například zajít si na pivo do hospody, když si ho můžou koupit za pětinu ceny v supermarketu. Notabene supermarket je dalším dobrým indikátorem krize, neboť dnešní absolutní klid z hlediska skupování potravin a plné regály supermarketů asi zcela nezapadají do definice klasické krize. Znamená to tedy, že stejně, jako se vyvíjí společnost se svými paradigmaty, vyvíjí se i definice a podoba slova krize ?

Současná společnost dospěla, přinejmenším ve sdělovacích prostředcích, k několika vysvětlením toho, co krizi zavinilo. Vysoká zadluženost, ruku v ruce s tím neschopnost splácet a následně veškeré kroky jako snížená spotřeba, snížená výroba, snížená potřeba pracovních sil a máme tady krizi. Na tomto místě je dobré se zamyslet nad několika aspekty, které zmiňovány nejsou.

Například nad tím, kde krize vlastně začala – v USA. Všichni ti, kteří obviňují USA z čehokoliv, počínaje ekonomickým či politickým diktátem, militarismem a spotřebním způsobem života konče, si musí uvědomit, že pokud se něco stane v USA a následně to ovlivní celý svět (počínaje 11. zářím 2001 a dnešní krizí (ne)konče), pak je prostě třeba brát Spojené státy jinak než je tomu v současnosti. Zajímavé na této skutečnosti je, že jsou povětšinou obviňovány Spojené státy, avšak Libyi si připomínáme převážně u výročí pádu letadla u Lockerbie a chudák Husajn (ten irácký) musel na spravedlnost čekat desítky let. V neposlední řadě Rusko, s desetiletou přestávkou Říši zla od roku 1917 dodnes, nikdo neobviňuje. Za doby studené války to ostatně fungovalo velmi podobně: Všichni obviňovali nenasytné koloniální imperialisty, kteří ovšem většinu kolonií pod tímto tlakem vrátili, ale na Rusko, které dodnes nevrátilo dvě třetiny svého impéria (národy jako Jakuti, Burjati, Kamčadalové, Tunguzové atd.), si nikdo jakoby zázrakem nevzpomene. Jinými slovy, pokud škytne USA a celý svět se postupně začne skládat, je potřeba brát USA zatraceně vážně a neházet jim klacky pod nohy.

S výjimkou komunistů či jim spřízněných režimů nikdo netvrdí, že je něco ideální. Proto je tak jednoduché kritizovat to, co kdokoliv kritizovat chce. Bavíme-li se o krizi „zaviněné“ či vzniklé v USA, je třeba vpravdě přiznat, že část tohoto (euroamerického) společenského systému selhala. Systém, stát, společnost či jak to nazvat, založená na absolutní spotřebě a z toho vyplývající neefektivnosti a plýtvání, musí prostě jednou selhat. A to se stalo. Důvodem pro to byl neuvěřitelný systém poskytování života na úvěr. Normální člověk nepostrádající chápání typu „selský rozum“ si nikdy nemůže dopřávat statky, na které nemá. Jinými slovy „pokud nezaseji a nesklidím“, nemohu si stěžovat, že mi v zimě pochcípá dobytek, jelikož nebude čím krmit. Z hlediska dluhů existuje jediná výjimka, a tou je zadlužit se na dům či byt. Důvody pro tento fakt asi není třeba rozpitvávat, neboť pro to, aby člověk mohl efektivně pracovat, musí bydlet. Podmínky pro systém „kup si na co máš“ americká společnost nesplnila. Ve spojení se zlodějskými manažery, kteří si na jedné straně vyplácejí desetimilionové odměny a zlaté padáky, ale na druhé straně jim o zdraví firmy vůbec nejde, platí miliardy za reklamu v televizi a ještě jsou schopni žádat vládu o podporu před krachem, bylo jen otázkou času, kdy k podobné situaci dojde. Současná společnost tedy doplatila na neschopnost sebereflexe, nedostatek selského rozumu a přílišnou moc manažerů, kteří byli vlastně normálními nájemnými zaměstnanci, ale náležely jim pravomoci vlastníka firmy. Výše uvedený mix zcela logicky musel dříve či později vést ke krachu. Nad těmito věcmi se nikdo ze státních autorit –kdo už jiný ? – nezamyslel, hlavně když systém funguje, co bude po nás není důležité. Že to důležité je nás poučila dnešní situace. Je také asi pravdou, že náš současný systém byl funkční jenom do určité velikosti společnosti a do určité velikosti spotřeby a půjček. Současný stav překročil určitou hranici a jsme tam, kde jsme.

Další věcí, která také překročila určité hranice, je outsourcing. Na jednu stranu (a ze syrového hlediska ekonoma) je jasné, že outsourcing v Indii nebo Číně, geniální to objev globálního trhu, je logicky levnější. Metoda přesunu výroby do oblasti nižších nákladů je ale velmi kontraproduktivní. Konkrétní společnost sice lokálně ušetří, ale z hlediska patriotismu, udržení pracovních míst a dlouhodobého profitu země (sociální jistoty, daně atd.) jde sama proti sobě. To ale není (zatím ?) aktuální hledisko hodnocení ekonomického úspěchu. Jeden příklad za všechny: Australská ANZ Bank, což je modelový příklad KB v Česku, nyní (březen 2009) přesouvá práci definovanou cca 800 pracovními místy do Indie. Že věc zde nekončí a vše souvisí se vším se můžeme přesvědčit na australské migrační politice. Pokud tato umožňuje velkému množství Indů, mnohdy se špatnými znalostmi angličtiny (o vzdělání nemluvě), jednoduchou možnost emigrace do Austrálie, nemusí –čistě teoreticky – ani převádět výrobu do Indie, ale stačí když zaměstná Indy v Austrálii. Jenže to by samozřejmě nebylo ekonomicky výhodné. Zde uvedený příklad je zvláště paradoxní za situace, kdy národním nápisem na produktu, který si kupujete a který je nejvíce ceněn, zní „Australian made - Australian owned“. Znamená to tedy, že lidé by v tomto případě měli přesunout peníze do více „Australian made“ banky ? Bylo by to jistě správně, ale takto logika spotřebitelského uvažování a lenosti nefunguje. A manažeři to dobře vědí. Budoucím možným problémem vyplývajicím z masivního outsourcingu je situace, která nastane, pokud se ekonomická situace v budoucnu v Číně nebo Indii přiblíží zemím, které tam teď vyrábějí a dovážejí hotové produkty přes půlku zeměkoule. Se stejnou lehkostí přesuneme výrobu zpátky k nám nebo se dokonce začne outsourcovat u nás ze strany Číny a Indie ? A jaké dopady to bude mít pro naší ekonomiku ? Že by globální efekt ekonomického termínu „teorému lokomotivy“, který se dříve používat spíše pro země, které spolu měly společné hranice ?

A jak probíhá „krize“ z hlediska každodenního života ? V novinách se každý druhý den dočítáme, jak krize požírá pracovní místa, ničí ekonomiku a snižuje životní úroveň. Nikdo se však nezamyslí nad tím, co je vlastně podstatou krize na úrovní spotřebitelské a sociální. Je jakýmsi společenským statusem (a zároveň vizitkou majitele..) mít doma na zdi jeden a půl metr velkou LCD televizi (většinou na splátky, jak jinak), poslední model auta (také na splátky, v dnešní době dokonce podporováno „šrotovným“ z peněz všech daňových poplatníků, tedy i těch, kteří auto nevlastní, i když by na to peníze měli…) a tak dále. Potřeba tohoto společenského statusu je psychologicko-sociální jev, který se objevil v okamžiku, kdy po druhé světové válce začala západní společnost produkovat výrazně více, než nutně potřebovala k normálnímu životu. Čím se jí dařílo lépe, tím rychleji se začala blížit k problému. Kdo by si dříve pomyslel, že bude potřebovat k životu velkoformátovou televizi, že si bude moci vzít půjčku na auto nebo dokonce na dovolenou ? Tenkrát nás spíše zajímalo, aby vyšly potravinové lístky do konce měsíce a nemuseli jsme čekat frontu na maso. Dnes už se jeví jako problém a nazýváme to krizí, že lidé nemohou žít nad poměry, protože jsme si na to prostě zvykli. Stát na to zareaguje tím, že přestože lidé mají čím jezdit, podpoří kolotoč spotřeby například šrotovným, čímž se pouze oddálí problém o nějaký ten pátek dál, eventuelně na další vládu, která za to bude kritizována. Nikdo se také nezamyslí nad tím, zda například ono „šrotovné“ není v podstatě kontraproduktivní. Na jednu stranu si pár tisíc nezaslouženě vyvolených koupí nové auto se slevou (rozuměj: stát jim de facto odpustí DPH), na druhé straně se je násilně podporován kolotoč spotřeby bez ohledu na logiku věci: Co je více ekologické, výroba tisíců násilně dotovaných aut za použití (dovozu) surovin, energie, logistiky a vším, co je s tím spojené, nebo prostě nechat ještě pár let v provozu auto, které má o trochu vyšší emise ? Pokud jde o tuto logiku, je systémem našeho myšlení radši plýtvat, jak zmíněno výše, čímž podpoříme dočasně ekonomiku, ale ve svojí podstatě vytloukáme klín klínem – a to ještě větší klín klínem menším: protože v době pomalu docházejících zdrojů sice dočasně podpoříme poptávku a následně diskutabilní příliv peněz do ekonomiky, ale vyplýtváme cenné budoucí zdroje. A jsme u dalšího důvodu krize. Měli bychom se snažit udržovat naši společnost v relativním blahobytu a plýtvat pokud možno co nejméně. Tedy uvažovat nad smysluplností našich kroků (i s ohledem na budoucí následky), nad efektivitou a predevším nad trvale udržitelným rozvojem. Přestože sousloví „trvale“ a „rozvoj“ si protiřečí a zároveň slovo „trvale“ mi nepříjemně připomíná slogan „Na věčné časy“.

K diskutovanému tématu se můžeme podívat, jak se s problémy vypořádává současná australská vláda premiéra Kevina Rudda. Řešení je podezřele podobné jako ve většině postižených zemí: Za prvé zhruba osmi a půl milionům daňových poplatníků věnuje 900 dolarů. Při dotazování v televizi většina lidí odpověděla, že ty peníze „projí“ (nové televize, dovolená atd.). Druhý krok, již trochu méně kontroverzní, je investice 43 miliard dolarů na budování nové vysokokapacitní národní datové sítě. V situaci, která by se dala nazvat „V roce 2009 Austrálie objevila internet“ (ostatně, lepší pozdě než nikdy) a v situaci, kdy internet v Austrálii zaostává za Evropou a USA, je to správné řešení. Ovšem ne za situace krize. A ne ve 21. století, kdy má v oblastech hůře dostupného nebo pomalého internetu většina lidí rychlý internet přes USB vysokokapacitní modemy nebo internet přes mobil. Výsledek je ale u obou případů stejný a pro dnešní dobu typický: utrácet, utrácet, utrácet.

Krize 21. století se z hlediska spekulativního kapitálu a zaměstnanosti projevuje rovněž následujícím způsobem: ti, kteří ztratí práci, tvoří cca šest až dvanáct procent pracovního trhu, tudíž relativně málo. Zbylých cca devadesát procent v době krize práci neztratí. Z toho vyplývá, že krizí jsou postiženi pouze nezaměstnaní, ti zaměstnaní na krizi paradoxně vydělají. Dochází ke stagnaci či snižování cen a oněch 90 procent může vesele spekulovat a investovat za stejných nebo dokonce lepších podmínek, jako kdyby krize nebyla. Tato skutečnost sama o sobě další možnou krizi přibližuje, protože se opět otevírá prostor pro spekulativní kapitál ve smyslu: je krize, levně nakoupím nemovitosti (které nepotřebuji) se spekulativním výhledem bezpracného zisku v budoucnosti, který netvoří žádné hodnoty, což bude činit naší budoucí ekonomiku opět více závislou na spekulativním kapitálu. Zároveň díky tomu dojde k nerovnoměrnému přerozdělení majetku na základě časově omezené příležitosti.

Z hlediska každodenního života můžeme krizi 21. století vhodně sledovat například na nákupních centrech. Když se člověk projde centrem Adelaide (kde se právě nacházím), vidí, jakým způsobem se lidé potýkají s krizí. Vesele utrácí v přeplněných obchodech na nejdražším bulváru a v této „těžké“ době jsou zahlcování předraženou reklamou v televizi počínaje a plnou schránkou letáků konče. Člověk se prostě nemůže ubránit srovnání s tím, co slovo krize znamenalo předtím. A zároveň dojmu, že krize 21. století znamená, že současná společnost se současnou krizí musí doslova „prožrat“. Jak jinak nazvat situaci, kdy se v televizi padesátkrát denně promítá reklama na luxusní vozy od 35.000 dolarů výše, pak následuje ekologicky uvědomělý spot „go veg – be eco -save our planet“ (staň se vegetariánem – chovej se ekologicky – zachraň naší planetu) a hned za tím běží tři reklamy na dravé společnosti prodávající 80 procent toho, co nepotřebujeme a navíc dvě z nich jsou nechvalně proslulé jako největší poskytovatelé spotřebitelských půjček. Za této situace se příčin krize zbavit nelze.

Důvody krize nikdo neřeší a většina faktorů, které krizi zavinily přetrvává: půjčky, nákupy na dluh, systém založený rychlé na recyklaci spotřeby, sociální vzory, které vyžadují další spotřebu, přestože je zbytečná. Současná společnost se z krize nepoučila, způsob, jakým ji řeší, jsou pouze záplaty typu šrotovné, jakési podezřelé finanční balíčky pro automobilky, v horším případě finanční pomoc ze společné kasy daňových poplatníků pro konkrétní firmy, které zkrachovaly díky nekompetentnosti a vlastní neschopnosti spravovat sebe sama a doporučení pro manažery, ať si ty nové tryskáče koupí alespoň až krize pomine. Pokud si výše zmíněné společnost neuvědomí a hlavně: nezačne se podle toho chovat, tak nás současná krize v ničem nepoučí a nepomůže. Takže jediné, co můžeme očekávat, jsou další globální či lokální krize. A to tím více, čím více budeme spotřebovávat. V době, kdy je společensky uznávaný ten, kdo je celebrita a celebritou se stává ten, kdo je v posledním bulvárním plátku nebo je národem milovaný a adorovaný sportovec, je těžké očekávat, že dojde k řešeni důvodů a principů krize.

Celebritami by pro společnost naopak měli být lidé, kteří jsou dnes neviditelní: lidé, kteří svojí činností nebo myšlením zohledňují výše zmíněná fakta toho, co nás opravdu ohrožuje. Lidé, kteří se svým způsobem života podílejí na celkové spotřebě méně než ti, kteří se krizí „prožírají“. Lidé, kteří jsou schopní přinést takové myšlenky a řešení, abychom další krizi nemuseli řešit nebezpečně brzy. A lidé, kteří jsou schopní tyto myšlenky prosadit. Nikoliv zkorumpovaní a populističtí politici, na které současná společnost slyší. A doplácí. Aniž si to uvědomuje. Anebo chce uvědomovat.

To lze velmi těžko očekávat ve společnosti, která řeší krizi podporou ekonomiky k další spotřebě již zmíněnými záplatami a podpůrnými financemi doufaje, že vyšší průtok peněz ekonomikou vyřeší krizi. Jistým řešením –byť podle mě utopickým – by byla změna systému našich hodnot, násilné vynucení efektivního způsobu výroby (trvanlivost výrobků, masivní možnost záměny náhradních dílů), přehodnocení systému dopravy (zbytečný transport stejných druhů výrobků, miliony kilometrů na „nezbytné“ pracovní cesty atd.), efektivní zamezení nelegální migrace a řešení problémů tam, kde vznikají. Utopické proto, že zmíněná nutná opatření jdou proti logice naší společnosti, proto se k těmto opatřením dostaneme až v okamžiku, kdy již bude pozdě. Z tohoto důvodu současné „řešení“ „krize“ je pouze oddálením řešení konečného. Konečného ve smyslu sebezničení naší společnosti jako takové nebo ve smyslu aplikace efektivního řešení. Domnívám se, že reálnější je varianta první, zvláště pak za situace, kdy euroamerická společnost bude velmi brzo čelit společensko-náboženským problémům vyplývajícím z rostoucího počtu cizinců, buď nebezpečně fanatických a/nebo neschopných adaptace, kteří bez ohledu na krizi mohou naši společnost rozložit se stejnou spolehlivostí.

Pokud by přece jenom došlo jakousi shodou okolností k variantě druhé, poznáme to tím, že naše svobody budou čím dál víc omezovány a svazovány relativně nesmyslnými pravidly, příkazy a zákazy, které jsou na míle daleko od našeho „old school“ způsobu života, jak jsme jej znali před deseti a více lety. Tím se opět potvrzuje přísloví, že aby bylo lépe, musí být hůře nebo dokonce zatraceně špatně. Současná krize potvrzuje, že zatím je spíše „lépe hůře“ než “hůře“ čí „zatraceně špatně“. Nicméně i to by nás mělo přimět k poučení se z historie.

Poznámka KD: Jestliže média zaznamenávají, jak i v Japonsku nezaměstnaní umírají hlady či páchají sebevraždy (podle některých údajů souvisí se stavem ekonomiky až třetina, to jest deset tisíc, z celkového počtu loňských japonských sebevražd), a v Indii se hromadně sebevraždí rolníci, je možná přece jen otázkou, zda z převládající absence agrese navenek máme odvozovat závěry ohledně údajné „soft“ podstaty krize podobné těm, k nimž autor pobývající v urbánních oblastech Klokanie dospívá v úvodní části svého textu.

                 
Obsah vydání       20. 4. 2009
20. 4. 2009 Krize 21. století Marek  Kos
20. 4. 2009 Spojené státy požadují výrazné zvýšení produktivity světového zemědělství
20. 4. 2009 O krizi z pohledu lidí před šedesáti lety Jan  Molič
20. 4. 2009 Zvláštní besídka Magnesia Litera, pokročilý Pehe a neposlušný Machar, terče CZAKRA Josef  Brož
20. 4. 2009 ÚSTÍ 2009: kdo nacisty kryje? Je to (opět) policie... Michal "Wolf" Vlk
20. 4. 2009 Britský stát předal policejní informace o demonstrantech soukromé firmě
20. 4. 2009 Dlouhá, podivná cesta Irvinga Kristola
20. 4. 2009 Aby se nedělo nic Jiří  David
18. 4. 2009 Susan Boyle: nezaměstnaná Skotka globální hvězdou, aneb Demokratizující vliv nových technologií
18. 4. 2009 Případ Susan Boyle: Reakce soudců, televize i veřejnosti byla hnusná
20. 4. 2009 Udrží Barack Hussein Obama celistvost USA? Martin J. Kadrman
20. 4. 2009 Policie ČR nepřiměřeně zasáhla proti mladým odpůrcům neonacismu
20. 4. 2009 Big Brown Sanpaku Eyes Karel  Dolejší
20. 4. 2009 Odvážná poctivost ekonomů v době krize, neboli O předvídání v podstatě nepředpověditelné budoucnosti Uwe  Ladwig
20. 4. 2009 Rusko údajně uvažuje o humanitární intervenci do Gruzie
20. 4. 2009 Lotyšsko: Bublina spľasla
20. 4. 2009 Co pro vás znamená 8. duben, Den Romů?
20. 4. 2009 Ať žije revoluce Stanislav  Vozka
20. 4. 2009 Petr Drulák v Lidových novinách: K čertu s establishmentem!
20. 4. 2009 Mediální pralinka před nedělí? Miloš  Dokulil
20. 4. 2009 Prozápadné svetlo Perzie Souheil  Ghannam
20. 4. 2009 Čínská burleska : LP 2037 Miroslav  Tejkl
20. 4. 2009 Citát dne (včerejšího) aneb i one is too many
20. 4. 2009 Slovensko: Strana a strany Peter  Nedoroščík
20. 4. 2009 Americká armáda: Poručíme větru, dešti Štěpán  Kotrba
20. 4. 2009 Zbraně s lidskou tváří Štěpán  Kotrba, Aleš  Bluma
17. 4. 2009 Kritika kapitalismu a jeho reálné alternativy Martin  Brabec
17. 4. 2009 Hybridní automobily nejsou v Kanadě finančně nijak výhodné Miloš  Kaláb
20. 4. 2009 Rodinná pohoda - Family Happiness
19. 4. 2009 Nestíhat americké agenty, kteří mučili, prý odporuje zákonu
17. 4. 2009 Několik rad distributivistům John Michael Greer
17. 4. 2009 Volba místopředsedkyně ČSSD: Barbie hledá Kena. Zn.: Nejsem nepopsaná Štěpán  Kotrba
12. 4. 2009 Hospodaření OSBL za březen 2009

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize RSS 2.0      Historie >
20. 4. 2009 Krize 21. století Marek  Kos
20. 4. 2009 Odvážná poctivost ekonomů v době krize, neboli O předvídání v podstatě nepředpověditelné budoucnosti Uwe  Ladwig
20. 4. 2009 O krizi z pohledu lidí před šedesáti lety Jan  Molič
20. 4. 2009 Čínská burleska : LP 2037 Miroslav  Tejkl
20. 4. 2009 Ať žije revoluce Stanislav  Vozka
20. 4. 2009 Big Brown Sanpaku Eyes Karel  Dolejší
17. 4. 2009 Několik rad distributivistům John Michael Greer
17. 4. 2009 Šéfka Sněmovny reprezentantů žádá vyšetření příčin finanční krize   
17. 4. 2009 Rekordně strašlivé výsledky, neboli Nálada občanů je zatím lepší než situace Uwe  Ladwig
17. 4. 2009 Je Amerika nové Rusko?   
17. 4. 2009 Přehodnocení produktivity americké ekonomiky   
17. 4. 2009 Ruský ministr financí připravuje zemi na horší časy   
17. 4. 2009 V Číně lze vidět záblesk naděje v krizi   
16. 4. 2009 Na slinutých píscích prezidentských slibů Karel  Dolejší
16. 4. 2009 O nebezpečí inflace a deflace, neboli O rozdílné roli politiků a ekonomů Uwe  Ladwig