10. 4. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 4. 2009

Robert Pynsent mýtoborný - a mýtotvorný

Robert B. Pynsent: Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře. Ediční spolupráce a překlad z angličtiny Jan Pospíšil. Rejstřík Milena Vojtková. Praha, Karolinum 2008. 644 strany.

Robert B. Pynsent, dlouholetý profesor School of Slavonic and East European Studies na londýnské univerzitě, má už léta zaslouženou pověst enfant terrible mezi zahraničními bohemisty. Boří mýty a provokuje. Tak tomu bylo už v osmdesátých letech minulého století, když vyjádřil přesvědčení (ojedinělé v západním světě), že česká exilová a nezávislá literatura je přeceňována a že produkty oficiálně vydávané literatury jsou podceňovány. Nedávno na konferenci v České Skalici, uspořádané u příležitosti stopadesátého výročí vydání Babičky , vyvolal údiv ctitelů Boženy Němcové, když neváhal srovnat její dílo s Hitlerovou rasisticko memoárovou knihou Mein Kampf - pramen obou děl našel ve spise Deutsches Volkstum německého nacionalisty a cvičitele F. L. Jahna. Nonkonformismem, ale také entuziasmem, jímž dokáže oslovit své posluchače a studenty, právě jako zevrubnou znalostí známých i neznámých děl české a slovenské literatury si Pynsent získal pozornost, autoritu i kritiku. Po Pátrání po identitě (1996) se nedávno objevila jeho druhá samostatná česká kniha (anglicky vydal kromě řady studií monografii o Zeyerovi a dekadenci a drobnější knížku o Páralovi), rozsáhlý soubor studií Ďáblové, ženy a národ , který vydalo pražské univerzitní nakladatelství Karolinum.

Právě vyšlo v časopise Česká literatura. Přetiskujeme se svolením redakce i autora.

Tato kniha má všechny náležitosti publikací bilancujících a reprezentativních. Je opatřena rozsáhlým autorovým doslovem, ediční poznámkou pořadatele a překladatele většiny studií Jana Pospíšila i rejstříkem. Tematicky zahrnuje českou literaturu od středověku po současnost a několik studií je věnováno literatuře slovenské. Objevují se oblíbená autorova témata: české a slovenské národní obrození, T. G. Masaryk, dekadence, antisemitismus v literatuře, Karel Čapek, motivy erotiky a sexu, žena v literatuře jako téma i jako autorka. Robert Pynsent rozhodně není typem nezaujatého literárního historika, který s odstupem a s minimální mírou osobního angažmá hodnotí literárněhistorická fakta. Má mnohem blíž k pozici programového kritika, který bez milosti soudí. Tomu ostatně odpovídá i esejistická poloha většiny studií. Proto bychom neměli brát smrtelně vážně výroky typu "Žádný literární kritik dnes nemůže pochybovat o tom, že Engels měl alespoň potenciální vlastnosti dekadenta" (PYNSENT 2008: 197), Masarykův "kratičký projev k nacionalistickému romanopisci Aloisu Jiráskovi v roce 1918 předznamenává vyjádření šéfů kulturní sekce ÚV KSČ po druhé světové válce" (227) nebo "román [Olgy Barényiové] vlastně vyjadřuje jen optimistický sociální pesimismus, jenž obsahuje představu možného začlenění se do společnosti - politiku zastávanou marxismem-leninismem, fašismem a nejnověji New Labour (blairovštinou)" (433). Považujme je za vtipné a provokativní bonmoty, jimiž autor zpestřuje svůj výklad, za pokračování anglosaské tradice psaní, při kterém se nenudíme.

Řekl bych, že autorův přístup k literatuře je zvláštním způsobem rozeklaný. Nesporná je Pynsentova záliba v l'art pour l'art. Pozitivně vnímá artistní texty jako jsou Život svaté Kateřiny či Hlaváčkovy básně, obecně oceňuje díla založena na subverzivnosti a estetice distance (Durych, Vančura). Naopak s kritickým odstupem hodnotí literaturu husitskou, obrozenskou (českou i slovenskou), Havlíčka, Masaryka, K. Čapka, Seiferta, Škvoreckého, tedy literaturu, která vychází z estetiky identifikace. "Čapek patří k tradici infantilního senzualismu, zlostného házení bačkorami, bez velké nechuti k oplzlostem, již tvoří: Dalimil, císař Karel IV. (v jeho autobiografii), Hynek z Poděbrad, Lomnický, Svatopluk Čech, Jaroslav Hašek. Durych naproti tomu patří k tradici vášnivého senzualismu: veršovaný život Kateřiny Alexandrijské, Milíčovy modlitby, Komenský, Bridel, Vrchlický, Hlaváček, Vančura" (356). Tomu do jisté míry odpovídá i autorův odpor vůči zaběhaným, konvenčním soudům o literatuře, hledání nonkonformních, okrajových, někdy i kuriózních spisovatelů a děl. Tak ve výčtu šesti textů "barokního kontinua" české literatury vedle uznávaných knih (Labyrint světa a ráj srdce ) se ocitá Jestřábského Vidění rozličné sedláčka sprostného a také Hrabalova novela Obsluhoval jsem anglického krále , která je sice kanonická, ale k barokní tradici nepřiřazovaná.

Tím se ocitáme u druhého pólu Pynsentova pojetí literatury. Jestliže na jedné straně preferuje literaturu jako vášnivé, nonkonformní a artistní gesto (paralela k Adornově estetice negace), na druhé straně jsou pro něho texty - jako v případě esteticky průměrně a podprůměrné Barényiové - zajímavé jako doklady sociální reality. "Většina Barényiové beletrie sestává z lehce komických a trpkých vyprávění, v nichž se mísí sentimentalita se sarkasmem, univerzální pesismismus s vírou v existenci silných individualit, kterými jsou téměř vždy mladé ženy. Jelikož tyto ženy bývají často herečkami, tanečnicemi nebo zpěvačkami, bude mít čtenář nejprve nutkání považovat díla za >dívčí romány<. Obyčejně však Barényiová vlastně usiluje o reflektované využití motivů >dívčích románů<, aby tak podala silně kritické obrazy společnosti 20. století. Čím více toho napsala, tím slabší byla její kritika i styl" (427). Tomuto pojetí literatury jako bezprostřední reprezentace empirické reality (obraz prostředí, dobových mravů) nahrává mnoho pasáží v Pynsentově knize, např. opakovaný zájem o témata erotiky a sexu, antisemitismu, žen v literatuře jako postav i jako autorek. Odpovídá tomu i autorův minimální zájem o tvar literárního díla, texty jsou pro něho především vyjádřením tematických obsahů a idejí.

Nelze samozřejmě takové zkoumání a priori odmítat, je blízké duchu soudobého Nového historismu. Problém je v tom, že v Pynsentových úvahách nebývá dostatečně zdůrazněno, že jde o umělecké zobrazení v rámci fikčního světa, že "skutečnostní" repertoár aktuálního světa není s literární fikcí rovnoběžný. Např. v románu prozaičky Libuše Hanušové Anarchie srdcí (1929) se objevuje židovská prostitutka, k čemuž Pynsent píše: "Nikdo nepopře, že za Rakouska bylo mnoho židovských prostitutek, ale bylo mnohem více těch nežidovských, takže nemůže být náhodou, že autorka románu o sexu uvádí židovku jako jedinou zástupkyni prostituce" (419). Přitom uvedení této postavy nemusí souviset s poměrem židovských a nežidovských prostitutek v zobrazované době. Navíc se někdy dostatečně nerozlišuje mezi dílčí částí fikčního textu a jeho celkovým smyslem resp. autorskou intencí. Když třeba cituje slova z Mináčova románu "kde raz prešiel komunista, ani tráva nerastie", komentuje to Pynsent slovy "Podobně Slovák Mináč v románu Zvony zvonia na deň (1961) satiricky poznamenává..." (120). Naivní čtenář z toho usoudí, že slovenský prozaik Vladimír Mináč v tomto díle zaujímá antikomunistický postoj. Opak je pravdou. Jde o výrok jedné z postav románu, Krempašského, který je zobrazen vysloveně negativně a který slova pronáší ve volebním boji v roce 1946. Vše je vnímáno a hodnoceno z perspektivy komunisty Janka Krapa. Intence Mináčova románu je schematicky prokomunistická. V jiných případech se zase argumentuje jednotlivými údaji spisovatelovy biografie, aniž by byl jasný jejich vztah k analyzovaným literárním faktům. "Benito Mussolini byl synem kováře, pohrdal starým Rakouskem a našel zalíbení v táboritské písni Kdož jsú boží bojovníci, měli tedy s Masarykem cosi společného" (226).

Další sporný bod metody Pynsentových studií spočívá podlé mého názoru v zaměňování postupů literární kritiky a literární historie. Programový kritik může, ba má zaujmout jednostranný, provokativní postoj, zdůraznit jeden směr literárního vývoje, jeden styl, jedno tvůrčí autorské gesto. Robert Pynsent toto často činí, když upozorňuje na zapomínané hodnoty české literatury, naznačuje nečekané souvislosti, ukazuje literární fakta v novém osvětlení. Problematické však je, jestliže tuto metodu "kritické provokace" uplatní v širším měřítku, poměřuje s ní rozsáhlé oblasti literárních dějin, období, směry, celou tvorbu autorských osobností a podobně. Potom se z mýtoborce stává tvůrcem nového mýtu, který je podobně zaujatý, jednostranný a uzavřený jako interpretační mýtus původní. To se stalo v případě díla Karla Čapka, jehož evidentní mnohostrannost je redukována na teze typu "spisovatel establishmentu" (355), "zavírání očí před realitou, pštrosovitost" (379), "antisemitská hra" RUR (415) atd. Tím nemá být řečeno, že neexistuje čapkovský mýtus nebo spíš mýtů několik a že by neměly být rektifikovány a vyvraceny. Seriózní vědecká práce by však neměla postupovat takto reduktivně. Jiným příkladem je třeba úvodní studie Britské kočky a jejich barbarští imperialističtí páni. Zabývá se stereotypy zobrazení Britů (mužů a žen) v české literatuře, tedy tím, co dnešní literární věda nazývá imagologie. Podle Pynsenta jsou tyto obrazy v podstatě negativní. "Češi se v průběhu minulých dvou století na Brity obecně dívali jako na šosáky bez vkusu, kteří, mají-li nějaké umění, ukradli je ze zemí, kde vkus existuje, a dali je do muzeí a venkovských sídel. (...) Podobně jako židé prokazují i Britové obecně nedostatek lidského cítění a citlivosti. (...) Zrzavé vlasy, které se v českém konvenčním psaní spojovaly s židy a Brity, mohou emblematizovat odpornost, padoušství, zesílenou sexualitu nebo dokonce mystičnost" (19, 22, 24). Opačný názor zastává profesor olomoucké univerzity Jaroslav Peprník, který v rozsáhlé monografii Anglie očima české literatury od středověku po rok 2000 (2001) vycházel z excerpce 500 děl české knižní literatury. Konstatuje, že někteří čeští spisovatelé, ve 20. století zvláště levicoví, sice komentovali kriticky britský kapitalismus, ale převážná většina odkazů k Anglii je "spíše kladná, až obdivná, což ukazuje, že Češi v anglo-americké oblasti viděli protiváhu vlivu německého a později sovětského. A vzhledem k šíři záběru - zahrnuje tzv. zlatý fond české literatury i populární autory posledních dvou, tří generací - je to zřejmě reprezentativní obraz českého myšlení a citových postojů" (PEPRNÍK 2001: 5). Pokud jde o literární portrét Angličanů a Skotů, převažují podle Peprníkových údajů tyto charakteristiky: sportovní fyzická kondice, čistota, fyziognomie, flegmatičnost, trudnomyslnost, zdvořilost a ohleduplnost, ochota a filantropičnost, mlčenlivost a rezervovanost, nenápadnost, výstřednost, poctivost, věrnost, fair jednání, houževnatost, konzervativnost, svobodomyslnost, empiričnost, smysl pro humor a ironii, přesnost, prudérnost, pokrytectví, přezíravost, imperialismus (ibid, 425-450). To je s Pynsentovým tvrzením v přímém rozporu.

Jindy se zdá, že Pynsent považuje za "mýtus" to, co běžně vnímáme jako tradici (např. v pojetí Janusze Sławińského). "Masaryk v podstatě přijímá mýtus propagovaný nejsilněji J. E. Sojkou, že obrozený národ 19. století má svoje kořeny ve venkovanech a sedlácích, mýtus, který uznávali i tací, jako třeba Jan Patočka..." (PYNSENT 2008: 209). Jde o mýtus, nebo o sociální realitu doložitelnou empirickými údaji? Česká společnost se skutečně v 19. století formovala na egalitárních základech, chybělo jí společenské rozvrstvení a bohatší třídy. To bylo reálným předpokladem plebejství, jímž se česká kultura odlišuje třeba od polské, kde hraje nepoměrně větší roli šlechtický aristokratismus. V každém případě jde o něco, co hraje významnou roli v české literatuře a utváří jednu linii její tradice.

Tyto připomínky k Pynsentovým studiím neznamenají, že v nich postrádám inspirativní a zajímavé pasáže. Takový je kupříkladu postřeh, že česká literatura až na několik výjimek (Máchův Máj ) postrádá tragédie (90); příčinou nemusí být únik před skutečností (hledání idyly), ale víra v dosažení ideálu v nitru (v dílech, jež jsou nazvány "barokní kontinuum"). Nebo netradiční vymezení českého naturalismu, kam podle autora nepatří A. M. Tilschová ani většina díla K. M. Čapka-Choda (v recenzované knize ve studii o Merhautovi). Dále analýza dekadence ve stati K morfologii české dekadence, srovnání "ňadrománie" lumírovců a "ňadrofobie" dekadentů, upozornění na Lešehradovu protiokupační sbírku Jen víra (1940), kázání katolického kněze a vyšehradského kanovníka Bohumila Staška z téže doby (třeba při uložení Máchových ostatků na Vyšehradě), poznámky o jazyku reportáží Jarmily Glazarové ze Sovětského svazu. Čtivá a zajímavá je esej Smrad ďáblův a živá voda.

V Pynsentově knize Ďáblové, ženy a národ najdeme dílčí nepřesnosti. Například román Boženy Benešové Úder nevyšel v roce 1946, hrdina Kožíkova románu Největší z pierotů se nejmenuje Debureau, Čechy nelze lokalizovat jako skupinu usazenou "v nejzápadnější části Rakouska" (co Tyrolsko a Vorarlberg?). Když se o Masarykovi píše "Jeho oficiálně uznaná konfese byla za Rakouska kalvínská, ale na úmrtním listě byl českým bratrem" (232), není v tom rozpor, neboť kalvínská církev se v Československu sloučila s českobratrskou. Etiopský císař se v češtině nejmenuje Haile Selasse, ale Selassie, Kunderův Žert nevyšel 1964. Přinejmenším poslední omyl však nenajdeme v původní verzi Pynsentovy studie a tak je možné, že jde o chybu editora. Musím bohužel konstatovat, že takových nepřesností v překladu i v ediční práci se vyskytuje dost. Tak název studie Characterization in Mácha's Máj se otrocky překládá Charakterizace v Máchově Máji, i když je zřejmé, že jde o utváření postav, ne o "charakterizaci". Podobně "kritický patriotismus" (179, 447) dává v češtině jiný smysl, neboť podle kontextu jde o kritiku patriotismu. Ve větě "V dopise z roku 1836 píše slovenský klasicistní básník Václavu Hankovi..." (109) při překladu vypadlo jméno tohoto básníka (Karol Kuzmány). Staročeský tvar není "bleše", ale "bieše" (63). Lemberg je česky Lvov, nelze tedy psát lemberský. Na s. 239 je citována báseň Karla Vokáče, ale poznámka odkazuje ke Karlu Tomanovi. Hugo Kosterka byl jistě spíše překladatel než "nakladatel" (277). Chyby najdeme i ve studiích publikovaných slovensky ("zákeřný vplyv Ríma" na s. 98). Překladatel Jan Pospíšil někdy nerozlišuje dokonavost a nedokonavost, když píše "Na konci I. zpěvu, když se Jarmila pravděpodobně topí..." (117, v originále "drowns herself", tedy utopí). Neumí používat zájmeno "svůj": "Dítě je zrovna takovým antihrdinou jako kterákoli z Camusových postav. Vybaví se nám jeho reakce na vlastní slabomyslné dítě a na pohled na svou ženu s uťatou hlavou" (89). A některé pasáže jsou opravdu na hranicích srozumitelnosti: "... ta venkovanky léčící zkaženého městského muže v Mladém městě" (300) - takové kupení jmen prostě čeština nesnese.

Je to škoda, Pynsentova kniha si zasloužila větší překladatelskou a editorskou péči.

Literatura:

PEPRNÍK, Jaroslav

2001 Anglie očima české literatury od středověku po rok 2000 (Olomouc: Univerzita Palackého)

PYNSENT, Robert B.

2008 Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře, ed. J. Pospíšil (Praha: Karolinum)

                 
Obsah vydání       10. 4. 2009
20. 4. 2014 Tři hodiny odpoledne Jim  Bishop
12. 4. 2009 Představa, že Kristus byl obětován za naše hříchy, je odporná
10. 4. 2009 Golgotské utrpení je důkazem lásky Boris  Cvek
11. 4. 2009 Racionalita je s náboženstvím neslučitelná?
10. 4. 2009 Malé velikonoční zamyšlení Jan  Paul
13. 4. 2009 K čemu je nám předsednictví v EU?!? Ladislav  Žák
11. 4. 2009 Bílá sobota Tomáš  Koloc
13. 4. 2009 Varování britským labouristům: Šíření pomluv povede k volební prohře
12. 4. 2009 Asymetrická válka s teroristy a piráty Štěpán  Kotrba
10. 4. 2009 Mediální hysterici nazývají řešení krizí Bohumil  Kartous
10. 4. 2009 Robert Pynsent mýtoborný - a mýtotvorný Jiří  Holý
10. 4. 2009 Vítězství kapitalismu Hynek  Tippelt, Jan  Civín
11. 4. 2009 Obama a změna ve světě Oskar  Krejčí
11. 4. 2009 Máte padáka! Michael  Moore
11. 4. 2009 Citát dne - zejména inspirativní pro Jana Krause
11. 4. 2009 Načo (teraz) NATO Radovan  Geist
11. 4. 2009 Zabudnime na ekonomický rast, ide o prežitie! Ľuboš  Blaha
10. 4. 2009 Soud s babou mastičkářkou jako seriál vědeckých přednášek nejen pro policisty a státní zástupce Štěpán  Kotrba
10. 4. 2009 Obama: Jsem zde díky Pražskému jaru Miroslav  Polreich
10. 4. 2009 Marxismus a "náboženská" dimenze moderního člověka David  Pěcha
10. 4. 2009 Rady německému básníku po ropném zlomu John Michael Greer
10. 4. 2009 Jen pár čísel z jednoho čísla časopisu Time Miloš  Dokulil
12. 4. 2009 Obamovi: Zrušte americké diplomatické zastoupení ve Vatikánu Štěpán  Kotrba
10. 4. 2009 Kunderovi chybí úcta Pavel  Urban
9. 4. 2009 Gruzínská opozice dala prezidentovi čtyřiadvacetihodinové ultimátum Karel  Dolejší
10. 4. 2009 Protest gruzínské opozice dnes pokračuje
9. 4. 2009 Stratfor: V Gruzii se možná blíží revoluční bod varu
9. 4. 2009 Mladá komunistická úderka aneb komu doopravdy vadí srp a komu kladivo Štěpán  Kotrba
9. 4. 2009 Není Amerika zemí všech možností? Miloš  Dokulil
10. 4. 2009 Falešný Schindlerův seznam a novinářská senzacechtivost Jitka  Gruntová
10. 4. 2009 Zaprášené vzpomínky, internační tábor Svatobořice a trocha současnosti Josef  Liška
10. 4. 2009 Proč se lákavé předpovědi letošního oživení v USA zřejmě nesplní
10. 4. 2009 Britské listy opakovaně nekriticky glorifikují ruská letadla Petr  Nachtmann
10. 4. 2009 F-22 je nezbytný pro jakýkoli preemptivní úder na Írán
10. 4. 2009 Raptor je zbraní pro budoucí války Lukáš  Visingr
10. 4. 2009 Aký bol Slovenský štát: Fašizmus nám nevnútil Hitler
10. 4. 2009 Kosovští představitelé údajně upláceli, aby byla uznána nezávislost této entity Petr  Nachtmann
10. 4. 2009 Fidel Castro: Prečo sa Kuba vyčleňuje? Fidel Castro Ruz
9. 4. 2009 Auditoři potvrdili, že pomluvy členů Rady STV se nezakládaly na pravdě Štěpán  Kotrba
9. 4. 2009 Primární účel Obamovy cesty do Evropy: naverbovat vojáky pro válku USA v Afghánistánu a Pákistánu Daniel  Veselý
9. 4. 2009 Z jedné náruče do druhé? Štěpán  Steiger
9. 4. 2009 Deset tisíc na Wall Streetu Štěpán  Steiger
8. 4. 2009 V radarovém rauši Karel  Dolejší
8. 4. 2009 Stranění Michal  Kuklík
7. 4. 2009 Neviditelní Češi Petr  Schnur
27. 3. 2009 Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy
12. 4. 2009 Hospodaření OSBL za březen 2009

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
10. 4. 2009 Robert Pynsent mýtoborný - a mýtotvorný Jiří  Holý
2. 4. 2009 Rozhrnout oponu Josef  Švéda
1. 4. 2009 Smiešna vážnosť románopisca Milana Kunderu Igor  Daniš
17. 3. 2009 Novotný, novotnější, nejnovotnější Petr  Štengl
6. 3. 2009 The Crisis of Czech Literature Štefan  Švec
3. 3. 2009 Zemřel spisovatel Jan Vladislav   
2. 3. 2009 Lidé nečtou Josef  Vít
1. 2. 2009 Resources in English on Czech film, literature and politics   
7. 1. 2009 Ústav pro českou literaturu AV ČR vypisuje bohemistické stipendium   
31. 12. 2008 Podvod I. Miloslav  Bukovecký
15. 12. 2008 Na břehu dnů Petr  Litoš
11. 12. 2008 Vieweghova dvacátá kniha: Banální stereotyp Jan  Čulík
21. 10. 2008 Mytologizace "Udání Milana Kundery" Jakub  Češka
17. 10. 2008 "Nebudu-li já kurvú, ale bude jiná" Jan  Hus
15. 10. 2008 Milan Kundera a tragédie Střední Evropy Karel  Dolejší