Tato letadla patří, stejně jako letouny izraelské armády, do tzv. čtvrté generace tryskových stíhaček. MiG-29 poprvé vzlétl v roce 1977, MiG-31 o dva roky dříve a byl v podstatě modifikací staršího typu MiG-25, který poprvé vzlétl v roce 1964. Je vhodné připomenout, že MiG-25 a MiG-31 jsou primárně určeny pro obrannou roli, jedná se o záchytné stíhačky (interceptory), které mají chránit své "domácí" území před útokem ze vzduchu.

Zatímco v článku zmíněné americké stroje F-22 a F-35 patří již do páté generace tryskových stíhaček, ruské stíhačky páté generace zatím nevzlétly (s výjimkou experimentálního stroje Su-47; projekt MiG 1.44 zatím zřejmě skončil nelétající maketou). Upgrade typu MiG-31 označuje za stíhačku páté generace jen ruský tisk a velitel ruského letectva Zelin ZDE.

Jednou z hlavních vlastností stíhaček páté generace je jejich snížená viditelnost radarem. Dosahují ji mnoha způsoby, mimo jiné úpravou povrchu a volbou tvaru letadla. Zatímco tvar starších nadzvukových letadel byl determinován Whitcombovým pravidlem ploch ZDE, ZDE), specifická silueta letadel F-22 a F-35 je důsledkem požadavků na sníženou viditelnost.

Je možné pokrýt MiG-31 nátěrem pohlcujícím signál radaru, krabicovitý tvar trupu však neumožňuje zásadně snížit efektivní odrazovou plochu letadla na úroveň stíhaček páté generace. Fyzika je prevít.

Pokud americký generál chce zachránit rozpočet na krachující projekt F-22 a pokud představitelé nějaké armády chtějí F-22 dovézt navzdory současnému embargu, dá se čekat leccos, napříkad demagogie a vytrhávání informací z kontextu.

F-22 a F-35 evidentně jsou stíhačky páté generace, MiG-31 ani náhodou, i kdyby se představitelé ruského nebo amerického vojenskoprůmyslového komplexu dopouštěli jakkoli krkolomných myšlenkových obratů.

Letadlům páté generace také pomáhá s jejich manévrovatelností specifický přístup kontruktérů k aerodynamické stabilitě.

Představme si papírovou vlaštovku nebo házecí model. Když je hodíme, letí docela stabilně, aniž bychom je museli aktivně řídit. I u civilních letadel je aerodynamická stabilita ceněna a nestabilita vede až k zákazu jejich provozu (kausa Nebeská blecha).

Moderní stíhačky, které byly na rozdíl od MiG-31 od začátku konstruovány pro využití pokročilé avioniky, fungují trochu jinak. Jsou samy o sobě aerodynamicky nestabilní a letadlo před pádem do vývrtky chrání palubní počítač. Nestabilita však na druhou stranu umožňuje lepší manévrovatelnost.

Zatímco tvar draku (trup + křídla + ocasní plochy) letadel F-22 a F-35 je navržen "divně", aby letadla odrážela radarové paprsky pryč od radaru (pěkný náčrtek ZDE), krabicovitý tvar MiG-31 určitě radarové paprsky dobře odráží, protože fungují fyzikální zákony (náčrtek ZDE - - není tedy divu, že radarové vlny dobře odráží nákladní automobily a jiná vozidla).

Výrobce může MiG-31 vylepšit o lepší avioniku, nanést na něj nátěr pohlcující radarové paprsky a přidat vektorování tahu (což, mimochodem, dosud neučinil). Ale ani náhodou tak z MiG-31 neučiní stíhačku páté generace. Muselo by se jednat o úplně jiné letadlo, které by nejspíše připomínalo F-22, F-35 nebo konkurenční X-32. V případě Su-47 si nejsem jist údaji o efektivní odrazové ploše.

Letadla MiG-29 i MiG-31 jsou nádherné stroje. Nádherné možná proto, že elegantně vyjadřují myšlenku ("trup jako vztlakové těleso" u MiG-29, "rychlá okřídlená krabice" u MiG-31). Emoce by však neměly vést k zaujatému posuzování technických parametrů

MiG-31 ani MiG-29 nejsou, v jakékoli své variantě, stíhačky páté generace. Stíhačkami čtvrté a čtyřapůlté generace již Izrael disponuje.

Podobně jako MiG-29 i MiG-31 byl v Britských listech glorifikován i strategický bombardér Tu-95, který je mimochodem dost ošklivý a jehož vrtule jsou pastvou pro radary, přestože technické parametry B-52 převyšují technické parametry Tu-95, i když verzmeme v úvahu modernizace obou typů.