Ale zdá se, že Čína má i nadále nerealistická očekávání. A to představuje problém pro nás pro všechny.

Velkou zprávou se minulý týden stal proslov guvernéra čínské centrální banky Žou Siao čchuana, který vyzval ke vzniku "super-suverénní rezervní měny".

Paranoidní křídlo Republikánské strany okamžitě varovalo před zákeřným spiknutím, které chce Americe sebrat dolar. Ale řeč pana Žou byla právě přiznáním slabosti. Řekl vlastně, že Čína vlezla do dolarové pasti, a že není schopna se z ní vysvobodit, ale ani změnit politiku, která ji do pasti dostala.

Teď trochu k historickému pozadí současné situace: Počátkem dekády začala Čína vykazovat velké obchodní přebytky a současně přitahovat významný příliv cizího kapitálu. Kdyby měla plovoucí měnový kurs - jako třeba Kanada - vedlo by to ke zhodnocení měny, které by zpomalilo růst čínského exportu.

Ale Čína se místo toho rozhodla držet kurs juanu k dolaru víceméně na stejné úrovni. Aby toho dosáhla, musela nakupovat přitékající dolary. Jak šla léta, obchodní přebytky prostě rostly - a s nimi rostla čínská zásoba zahraničních aktiv.

Nyní se stal žert o bezcenných aktivech opravdu nespravedlivým. Číňané akumulovali především velice bezpečná aktiva a velkou část z nich tvořily státní pokladniční poukázky. Ale jestliže jsou tyto poukázky tak bezpečné před bankrotem jako nic jiného na této planetě, jejich výnos je velmi nízký.

Byla za takovou ohromnou akumulací málo výnosných aktiv nějaká širší strategie? Pravděpodobně nikoliv. Čína získala zásoby v hodnotě dvou bilionů dolarů - čímž se lidová republika změnila v republiku pokladniční - stejným způsobem, jakým Británie získala své impérium: Ve stavu bezvědomí.

A pár dnů nato se zdá, že se čínští představitelé probudili a uvědomili si, že mají problém.

Malý výnos je zřejmě příliš neznepokojuje, dokonce ani teď. Jsou však patrně znepokojeni skutečností, že zhruba sedmdesát procent aktiv je dolarových, takže každý pád dolaru by pro Čínu znamenal velkou ztrátu kapitálu. Odtud návrh pana Žou zřídit novou rezervní měnu na základě "special drawing rights" (SDR), v nichž vede své účty Mezinárodní měnový fond.

Ale SDR nejsou skutečné peníze. Jde o účtovací jednotky, jejichž hodnota závisí na měnovém koši obsahujícím dolar, euro, japonský jen a britskou libru. A Číně nic nebrání diverzifikovat její rezervy v neprospěch dolaru, dokonce ani držet rezervní koš měn ve stejném složení jako SDR - tedy nic s výjimkou faktu, že Čína nyní vlastní takové množství dolarů, že je nemůže prodat bez toho, aniž by srazila jejich hodnotu a sama spustila znehodnocení kapitálu, jehož se její představitelé obávají.

Takže návrh pana Žou se vlastně rovná volání po tom, aby Čínu někdo zachránil před důsledky jejích vlastních investičních omylů. A to se nestane.

A volání po jakémsi magickém řešení problému čínského nadbytku dolarů znamená ještě něco jiného: Že si čínští představitelé dosud neuvědomili skutečnost, že se pravidla hry zásadně změnila.

Přede dvěma lety jsme žili ve světě, v němž mohla Čína ukládat mnohem více než investovala a disponovat nadbytečnými úsporami v Americe. Tento svět již neexistuje.

Pouze den po proslovu ohledně nové rezervní měny pronesl pan Žou další řeč, v níž se snažil tvrdit, že extrémně vysoká míra úspor v Číně je čímsi neměnným, jakýmsi následkem konfucianismu, který oceňuje "šetrnost". Takže "není vhodná doba", aby Spojené státy zvyšovaly úspory. Jinak řečeno, nechejte to tak, jak to bylo.

A to se také nestane.

Závěr zní, že Čína dosud nečelila převrácení příležitostí, které bude nutné k vyrovnání se s globální krizí. Totéž samozřejmě může být řečeno o Japoncích, Evropanech - a o nás.

A neschopnost čelit novým skutečnostem představuje hlavní důvod, proč navzdory zábleskům dobrých zpráv - summit G20 přinesl více, než jsem si myslel, že je vůbec možné - tato krize patrně potrvá ještě léta.

Zdroj: ZDE