Představa muže s ostrým pohledem Philla Marlowa v trenčkotu s kloboukem v zátylku s nabroušenou tužkou a blokem v zadní kapse kalhot tiše mizí v dějinách. Doba žurnalistiky se změnila stejně, jako kolonizace Divokého západu. Dneska jsou to spíš dvacetileté děvenky v minisukni, které sice neví, jak funguje parlament, ale vypadají hezky... ach, tak hezky.

Vzpomínám si na časy, kdy jsme se my, „papíroví“ a „vysílající“ dívali s lehkým pohrdáním na „ty z toho internetu“. Ale zlaté časy jsou pryč a „ti z toho internetu“ jsme všichni. Nebo skoro všichni. Internet je levný, říkají ekonomové.  A demokratický, říkají politologové a tiskoví mluvčí politiků. Tiše láme vaz tištěným médiím, tvrdí analytici. S těmi papírovými médii mizí i novináři, jak je známe, protože – proč chodit do redakce, když ji mám na stole či na klíně? Začíná éra kavárenské či hospodské žurnalistiky.

Možná zmizí i sami novináři nebo se alespoň změní jejich práce. Možná, že nastal čas pro občanskou žurnalistiku.

Samotné občanské žurnalistiky jsou tři druhy. Jednu z nich tvoří novináři. Ti „skuteční“. David K. Perry, autor knihy The Roots of Civic Journalism tvrdí, že to jsou lidé, kteří vytvářejí noviny jako názorové fórum a zajímají je příběhy občanů a jejich práv.   

Ta další skupina, nazvaná citizen journalism jsou novináři, kteří byli dříve čtenáři a mají potřebu vstupovat do děje komentáři, reflexí. Takže – blogeři. Lidé, kteří si píší svoje noviny. Pro sebe a své přátele. Ti se rozlišují na několik skupin. Jednak to jsou profesionálové v nějakém oboru, kteří si píší poznámky a komentáře k ryze odborným tématům (programátoři, hudební dramaturgové, ale i astronomové či biochemici či jaderní inženýři). Vznikají tak poznámky k ovládání a práci se software, hardware či vědecké diskusní skupiny.  A pak jsou to "pozorovatelé", kteří sledují, co se děje a  pak se o to dělí s přáteli a čtenáři. Je to ta skutečná žurnalistika?

Třetí skupina jsou kibicové. Vědí všechno o všem a nic o ničem. Do všeho chtějí mluvit a ke všemu mají potřebu se vyjadřovat. Pubertální i postpubertální exhibicionisté a histrio, různě deprivovaní či psychicky  narušení jedinci. Internet jejich mnohdy obskurním zálibám vychází vstříc a dovoluje odkazovat na články jiných, komentovat je a své komentáře propojovat s jinými takto "postiženými" ve svérázné a mnohdy velmi rozsáhlé skupiny. Sociální sítě se tomu říká. Komunity vznikají většinou na základech kulturních,  náboženských, ale i geografických nebo profesních.  Charakteristickým rysem je, že se zde masivně stírá rozdíl mezi tvorbou a konzumem, dochází k "remixu" obsahu. Stírá se zde i klasifikace zdrojů a tak drby se mísí se seriózními zprávami a realita s fikcí ve fantaskní paralelní svět bez  pravidel.

Blogeři  jsou rychlí. Rychlejší, než standardní novináři, protože každý je kameraman, protože každý je fotograf, každý je autor a editor neexistuje. Autor je sám sobě šéfredaktorem.  „Klasická“ média jsou  v reakcích na události pomalá. Protože zprávu musí autor odevzdat a nechat posoudit editorovi. Protože to musí říct šéfovi vydání. Protože... chtějí, abyste věřili serióznosti jejich zpráv. Bloger o to neusiluje. Jeho svět je vám k dispozici. Jako deníček padlé ženy. Bože, jak hluboko jsem klesla...
Na blozích probíhají líté názorové souboje, zveřejňují věci, které se jiným moc zveřejňovat nechce.

Nestanou se nakonec z profesionálních novinářů jen editoři vlastních čtenářů? Nebo opravovači jejich pravopisných chyb?  Nebudou noviny tvořit nakonec partičky těch, co budou rozhodovat „co dáme a co ne“ a  přetahovat si vzájemně ty nejlepší blogery?

A kdy poprvé se nějaká skupina blogerů složí a koupí si svoje papírové noviny? Klasická žurnalistika stojí na rozcestí. Přichází generace, která nemá úctu před základy řemesla, ignoruje jakékoliv autority, dokáže vytvářet svůj vlastní virtuální svět a ignorovat ten reálný. Dokáže nerespektovat jakákoliv pravidla. Dokáže oproti etickým zásadám žurnalistiky zasahovat aktivně až aktivisticky do děje, o kterém pak "nezávisle" referuje. Zájem na cílovém stavu je řídící ideou takové "zprávy". Kolikrát bez závislosti na realitě. Slovo angažovanost získává nový obsah – independent media.

Klasická žurnalistika stojí na rozcestí. Nejen proto, že mít noviny, rozhlas či televizi dneska může mít kdokoliv. Na internetu. Ale protože "seriózní" "kamenná" žurnalistika je příliš pomalá a tempo vydávání zpráv přestalo stačit jejich kritickému posouzení.

Zdá se, že nám, „opravdovým novinářům“, roste konkurence. Rychlá, mladá a dravá. A hravá. Mnohdy nepochopitelná. A nezřídka i při nepochopitelnosti nepochopitelně úspěšná. Nezbývá nám, než se s tím nějak srovnat a přizpůsobit se, protože, ať chceme nebo ne, "oni" jsou rychlejší. Ale my do důchodu dožijeme. V posteli, s notebookem na klíně a vizitkou známých novin v kabelce.  

Vždycky, když se mne někdo ptá, kdo jsou vlastně novináři, říkám „jsme jen potomci zpěváčků kramářských písní, jen tu zprávu o těch mordech šíříme mnohem rychleji“. Nu, jsou tu ještě rychlejší. Někteří o těch mordech zpívají ještě dřív, než se staly. Jako jeden kolega, "renomovaný" novinář, který zprávu, připravenou v mobilním telefonu z tiskové konference odeslal omylem stiskem jediné klávesy do redakce o dvě minuty dřív, než se událost vůbec stala. Chtěl být nejrychlejší. A byl.  Všem v místnosti, včetně toho politika, přišla zničeho nic zpráva se slovesem v čase minulém,  ještě dřív, než stačil cokoliv říct. A pak už ani nemusel. Protože nám všem zapípal alert na mobilním telefonu. Novinář to řekl světu za něj.

Psáno pro První zprávy