TK: Nemáte pocit, že se s muži děje něco divného?

ZB: Stále častěji se ozývá volání, které je možná vyjádřeno v II. futuristickém manifestu avantgardní skupiny Łódź Kaliska na výstavě Ať muži shnijí: "Muži jsou svým ustrojením méněcenní: Fyzicky slabší, předposraní z rozhodování, bojí se zítřka... Muži jsou omylem přírody a tragédií společnosti."

TK: No jistě. Odkud se něco takového bere? A proč?

ZB: Snad mi prominete, když popustím uzdu fantazii, protože jednoznačná odpověď na tu otázku - taková, která by byla dokazatelná - prostě neexistuje.

To "proč" a "odkud" mě svádí k tomu, abych si posloužil jakýmsi zakladatelským mýtem. Jak tomu kdysi doopravdy bylo se z něj nedozvíme - ale to, co se nyní děje, získá určitý smysl.

A co více: Jak už si dříve všiml anglický sociální antropolog Geoff Dench - on sám ovšem zůstal nepovšimnut - příroda dovedla lidský rod do stavu, kdy samci zůstali po oplodnění samic jaksi bez úkolu. Mezi podmínkami zachování rodu jako je sběr jedlých kořínků či plodů, lov drobné zvěře, obrana před dravci atp. jistě nebyl žádný, s nimž by si samice nemohly poradit stejně dobře jako samci.

Z pohledu přírody - omlouvám se za ten protimluv, jistě že příroda je slepá - byli samci v podstatě trubci. Jejich život by tedy po ejakulaci mohl skončit, aniž by došlo k újmě na zachování rodu. A kromě toho jich příroda vyprodukovala nadbytek: Jeden samec by mohl oplodnit mnoho samic. U našich blízkých příbuzných, antropoidních opic, jsou nadbyteční samci nuceni držet se za stádem, v bezpečné vzdálenosti od jediného arcisamce, který si vydobyl právo na kopulaci. Nebo jsou také z tlupy zcela vyloučeni a odsouzeni k samostatnému potulování a rychlé smrti.

TK: Ale našim samcům, myslím tím budoucí muže, se to naštěstí nestalo.

ZB: Ale nedošlo ani k tomu, že by příroda obdařila samce primátů užitečnou funkcí, která by jejich přítomnost ve stádu učinila nezbytnou i poté, kdy všechny samice byly oplodněny.

Takovou novou funkci měnící trubce v plnoprávné členy stáda, pardon, společnosti, a poté i v jeho oporu, museli naši prarodiče vymyslet a uskutečnit vlastníma rukama. Seznam těch vynalezených funkcí začínal funkcemi politickými a vojenskými. Čili čistě lidské vynálezy: Udržování uměle vytvořeného řádu a vnitrodruhový boj.

TK: Vnitrodruhový boj, tomu rozumím, ale ten uměle vytvořený řád?

ZB: Velký francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss tvrdil, že aktem zakládajícím kulturní, čili uměle vytvořený řád, byl zákaz incestu. To znamená rozdělení žen na povolené a zakázané, rozdělení, jaké prvotní horda neznala.

Ale vraťme se k našemu mýtu: Přirozená horda se mohla bez stálé přítomnosti samců obejít, ale na společnost, s její politikou a vojskem, by bez mužů nebylo ani pomyšlení.

TK: A co bylo dál?

ZB: Ten nový, postpřírodní společenský řád trval celá tisíciletí, až na počátku novověku, jak tvrdil německý sociolog a historik Max Weber, nastoupilo oddělení sféry zisku od domácího hospodářství.

Jednodušeji řečeno, muži odešli z hospodářství a rodinných dílen do kanceláří a podniků, přičemž ženy nechali doma a omezili jejich životní funkce na Kinder, Küche a Kirche (děti, kuchyň a kostel).

TK: Ten model byl závazný ještě nedávno.

ZB: Pravda - ale s proměnou společnosti výrobců a vojáků ve společnost konzumentů se věci naráz změnily. Tady už se rozdělení lidstva na odlišné poloviny s různými úkoly nedalo udržet. Ve chvíli, kdy se zisková činnost přenesla z dolů, továrních hal a kanceláří do obchodů, supermarketů, obchodních pasáží a promenád, připadl prim ženám. Tady se víc počítalo s rozhodováním o výdajích než s vyděláváním peněz na ně, tím spíš že všudypřítomné a dotěrné kupčení s úvěry zdánlivě oddělilo výdaje od vydělávání.

TK: A co se tedy s muži stalo?

ZB: Zánik všech jasných rozlišení zasáhl také dělbu rolí mezi pohlavími. Spousta toho, co bylo ještě donedávna přijímáno s odporem nebo hněvem, nebo mlčky a s pokorou jako boží dopuštění či věčný pořádek věcí, se teď jevilo jako usazenina bezdůvodné, hanebné nadvlády a popouzelo ke vzpouře.

Jinak řečeno: Když normy považované předtím ze neměnné projevily svou dosud usilovně skrývanou křehkost, začala éra verandových válek a průzkumů bojem, v níž nejde jen o dobytí cizích území, ale také o zjištění toho, na jak velké ústupky je protivník ochoten přistoupit, nebo k jakým ústupkům se ho podaří s použitím těch či oněch výbojů donutit.

TK: Chápu, jsme v etapě verandových válek. To znamená, že ženy podnikají nájezdy na mužské pevnosti a míří na naše slabá místa?

ZB: Právě tak.

V těchto podmínkách nic není dáno jednou provždy a není možno se spolehnout na žádný precedens, ani se dovolat naděje na vyslechnutí. Nařízení a zákazy, tradicí posvěcená privilegia a omezení , vše je třeba stále znova vyjednávat - a žádné vyústění konfliktu se už nejeví jako definitivní a nevykrystalizuje v novou normu.

TK: Takže jaká je všeobecná situace mezi ženou a mužem?

ZB: Taková, že nejistota ohledně toho, "jaká je situace", "o co se hraje" a "jaké síly pracují", vzniká nejen v kontaktu, na hranicích, na frontě mezi pohlavími. Sahá tu hlouběji než v jiných zpochybněných oblastech - například ve vztazích rodičů s dětmi, dospělými a mládeží, nadřízenými a podřízenými.

TK: Jestli dovolíte, s odvoláním na II. futurologický manifest se předposraně a pln bázně ptám: Co s námi teď bude?

ZB: Nedivil bych se, kdyby dělba práce podle pohlaví vymizela, pokud se ukáže, že ženy stačí na to, aby dělaly všechno stejně dobře, ale časem i lépe než muži. Hroutí se tedy pracně vybudované, starostlivě sledované a po tisíciletí pečlivě zesilované ochranné zdi a ukazuje se v celé své strašné nahotě přirozená nadbytečnost mužského pokolení.

Ukazuje se holá pravda, že kromě jednorázového aktu oplodnění už neexistuje nic, v čem by muž byl nezastupitelný, a tedy nezbytný. A jestli jsou takové čistě mužské činnosti, jako válčení, je možno se jich zbavit beze škod na zachování lidského rodu, a možná i k jeho užitku.

Celý text v polštině ZDE