Samozřejmě že v ČR máme vyhraněné voliče, ať už od pomyslného středu celého názorového spektra výrazně vlevo nebo zřetelně vpravo. A máme také zrovna tak vyhraněné voliče středové, i když se mohou občas vychylovat doprava či doleva od toho nikterak ideálního středu, pokud nemají v povaze setrvale oscilovat tak či onak. Můžeme spekulovat nad tím, kohopak to máme vyhraněně až na těch hranách krajní pravice či levice; je otázkou, zda ta vzdálenost od středu neznamená, že se ty politické krajnice podezřele vzájemně lecčíms podobají. Nu a pak tu se tu během posledních dvaceti let spolehlivě vytvořil tábor potenciálních voličů, kteří by opakovaně chtěli "lepší svět", "více spravedlnosti", "méně partajničení". Je to taková zlatá rezerva každých voleb, čekající na charismatickou výzvu k volební obětině; jinak by "zase" bylo nutno lkát nad tím, jak nízká byla ta volební účast.

Takové málem až nadzemsky neskutečné a opravdové stranické sbratření nabízela ještě poměrně nedávno Čtyřkoalice (od roku 1998). Slavně vplula do Senátu se ziskem 17 z 27 křesel. Málem mohla být vítězem i parlamentních voleb, kdyby se ještě před příslovečným dělením chleba vzájemně partneři nerozkmotřili. -- Blíže k nám v čase s obdobnou aureolou málem slibů "všeho pro všechny" vplula poprvé do Parlamentu ČR Strana Zelených (2006). Jako kdyby to bylo zároveň blýskáním na postpolitické časy; copak nenastolovala SZ program jakoby pro všechny lidi dobré vůle, za život zdravější, také ekologicky šetrnější? Přitom vinou volební aritmetiky získala SZ jenom šest míst v PČR, což původně ani nestačilo k vytvoření vlastního poslaneckého klubu. A když už tu byl klub, chyběla v něm otevřenost a případná navenek jednota.

Co se stalo teď o víkendu v SZ, česká veřejnost dobře ví. Lze jen obtížně pochopit, že si chtěli papaláši SZ tím vylučováním nemálo podvázat zbytky své kredibility, byla-li kdy jaká. Vládnutí v koalici samozřejmě není žádný med pro stranu, která sice má nepoměrně výhodný počet ministrů ve vládě, ale v Parlamentu pouhá 3 % hlasů, a ještě navíc předem nejistých. Pokud jde o vlastní šestibodový program SZ, není lehké vymezit, co a jak se podařilo "zeleně" vyprofilovat až do realizace, když ta závisí ne jen na "zelených" funkcionářích.

Přitom -- jak se víc než zdá -- vnitrostranická platforma kolem pí. Kuchtové vznikla jako výraz nespokojenosti nad způsobem, jímž je (ne)realizován právě ten program SZ. --- Každá politická strana potřebuje mít určitou kázeň uvnitř i navenek, ovšemže. Jakmile se však nějaká strana potřebuje mocensky vymezit vůči nějaké své "frakci" , nepůsobí to v očích veřejnosti dobře. Dojde-li k vylučování ze strany, je to ještě horší. Jako kdyby se měly takto realizovat "leninské" principy a direktivnost ve straně. Pokud samo vylučování ze strany nesvědčí o nezvládnutí mezilidských vztahů v ní.

Zároveň nebyl dán navenek dobrý signál pro možné příští nerozhodnuté voliče. I když mohl zatím program SZ vypadat jako potenciálně nosný pro řadu lidí právě tím jakoby méně zdůrazňovaným "partajničením", bude teď dramatičtěji vnímána tato politická strana jako osobně rozhádaná, a tedy nedůvěryhodná; alespoň pro ty vždycky nerozhodnuté a doufající "ve změnu" (ať už je program jakýkoliv!). Vždyť volič volí především určité lidi. Programy nejednou spláčou "nad výdělkem" ve mlýnici následných hamižností a kompromisů...