Takovým odkopaným vodičem nebo chcete-li hybatelem těchto dní je ekonomický protekcionismus a nacionalismus. V Evropě už funguje dlouho (de facto ji nikdy neopustil) a jeho vstup na scénu je spojován se slovním spojením „národních šampionů“, což byly a jsou především energetické společnosti a klíčové automobilky. Tím, že se ambice tohoto nacionalismu nepodařilo včas zabalit do procesů zvýšení akceschopnosti Evropské unie prostřednictvím barevného kašpárka zvaného Lisabonská smlouva, objevil se nám najednou v celé své kráse v podobě výroku hyperaktivního francouzského presidenta, kterému je evidentně líto, že Evropská unie není císařstvím, protože na takového fešáka čeká Evropa už od dob Napoleona Bonaparta. Naštěstí se dějiny opakují většinou v podobě karikatury anebo frašky, ale to neznamená, že by to bylo v době krize bezvýznamné. Kvůli zmagořelým vůdcům, ve kterých chytly saze spasitelství, se v dějinách zhroutily už onačejší a věkovitější nápady a projekty než je EU. O skutečných říších nemluvě. Když sleduji některé zuřivé zastánce Lisabonu v Parlamentu nebo v médiích, tak mi to připomíná fanatické zastánce myšlenky, že bychom měli rovnou vstoupit do Sovětského svazu. Bylo jich ovšem málo a nikam je nepouštěla ani KSČ.

Rázem je docela dobře vidět, kam nás to zase chtějí strčit. Byl bych rád, aby se nikdo nedal mými názory svést a nechal se klidně strčit do klece zvané Lisabonská smlouva. Jen bych apeloval na to, abychom se k tomu mohli vyjádřit všichni. Protože, každý, kdo je někam strkán, by měl vědět, odkud je strkán, kam je strkán, kým je strkán a proč je strkán. A pak může klidně i radostně popoběhnout, ale sám za sebe...

Já za sebe říkám, že mně ta klec z Nice úplně stačí...