Janova maminka Libuše, rozená Kostomlatská, pocházela ze starého evangelického rodu. Na rodovém statku Kostomlatských se ve stodole konaly tajné bohoslužby za časů, kdy evangelíci se svou vírou byli pronásledováni a jejich knihy byly páleny. Takových tajných míst, statků, stodol i lesů, bylo v naší zemi bezpočet. Za časů náboženské totality. Je třeba říci, že Janova rodina se velmi zasloužila o vystavění krásného evangelického kostela v Libiši (velmi doporučuji k návštěvě), který rychle vyrostl po vydání tolerančního patentu (patent Josefa II. povoloval evangelické vyznání).

Janova maminka se vdala za všetatského cukráře, který byl římský katolík. Jana dala pokřtít v evangelickém sboru, avšak společenství sboru a aktivní víře se zřejmě vzdálila. Do libišského evangelického kostelíka přišla po dlouhé době na bohoslužby na Boží hod vánoční roku 1968 se synem, coby studentem filosofické fakulty. Tehdy tam již můj pradědeček nefarářoval, užíval si zasloužené penze, a tak tam kázal tehdejší farář (a můj budoucí učitel na teologické fakultě) Jakub Trojan. Nevíme, o čem přesně kázal, ale jistě se zmínil o smyslu křesťanských Vánoc. Pán Bůh poslal na svět Spasitele, svého syna Ježíše Krista, který svou obětí na kříži ztrhnul z člověka tíži vin.

Ježíš svou obětí nabízí člověku cestu zpět, ke společenství s Bohem v radosti a pokoji. Ježíšovo poslání bez oběti není myslitelné. Bez oběti se s mocí zla plodící hřích a vinu nic nestane. Každý, kdo v libišském kostele sleduje faráře na kazatelně, a Jan byl velmi bystrý člověk, nemůže si nevšimnout dřevořezby na baldachýnu nad kazatelnou, tedy hlavou faráře. Ta dřevořezba znázorňuje pelikána, který podle antických legend si vytrhává ze svého břicha maso a jím krmí svá hladová mláďata. Tato legenda se stala symbolem Kristovy oběti. Díky jeho oběti smíme žít s Bohem v míru, svobodě a beze strachu. Kristus svou obětí naplňuje naše životy podobě, jako pelikán naplňuje svá hladová mláďata svým masem, sebou samým.

Když vnímavý a citlivý student Jan vycházel z kostela a podával si ruku s farářem Jakubem (dobrý zvyk, že si farář s lidmi podává ruku), řekl mu, jak bezútěšný je stav národa a společnosti po vpádu komunistických vojsk a že by církev měla na tuto situaci zareagovat. Dne 16.1. 1969 se student Jan Palach upálil. Janova maminka při výslechu na policii uvedla, že si Jan pravidelně četl v Bibli. Nevíme na kterých místech ji četl. Je možné, že narazil na Žalm 102, kde čteme modlitbu poníženého a sklíčeného služebníka Hospodinova. Čteme tam o volání k Hospodinu, aby neukrýval před ním svou tvář. Aby odpověděl v čase, kdy jeho nepřátelé vítězí a vysmívají se mu do tváře. „Podobám se pelikánu v poušti, jsem jako sova v rozvalinách, probdím celé noci.“

Nevíme přesně, jestli student Jan tento žalm znal, nevíme, jestli výjev pelikána, který sám sebe přináší v oběť, aby druhé naplnil, měl Jan před očima. Patřil k evangelickým křesťanům, kteří v době náboženské totality neseděli s rukama v klíně. Nechtěl sedět ani on v čase totality jiné. Farář Jakub studenta Jana pochoval, časem přišel o státní souhlas a stal se disidentem. Jako spousta jiných evangelických i katolických křesťanů. Církev, Kristův lid, něco dělal. Ne všichni (někteří mlčeli, báli se, někteří kolaborovali), přesto někteří pokračovali dál. Obětovali svá zaměstnání, hmotné zabezpečení, klid a často své zdraví. Neobětovali svůj život, protože jedna oběť je dostatečná. Ta Kristova. Ta Janova k ní odkazuje a připomíná ji. Do Libiše rád jezdím. Kvůli pradědečkovu hrobu, kvůli prostému a malebnému evangelickému kostelíku. Sednu si do lavice, kde Jan Palach naposledy seděl. Je na ní dnes pamětní destička. Odtud hledím na pelikána i já a přemýšlím nad tím, že dobré a trvalé věci vznikají jen tím, že něco obětuji a že dávám ze svého nedostatku.

Je to Kristova cesta.

Autor je farářem evangelického sboru v H. Krupé a H. Brodě