Tak mě napadá: co byste si myslel o nás, kdybychom na první místa v hlasování o Největšího Čechu zvolili Gottwalda, Urválka, nebo Emanuela Moravce. Já jsem komunisty během své práce u nich v Haló novinách docela dobře poznal a vím, že oni by je volili. Ale takových kokotů je u nás menšina. Možná je to tím, že, jak jste psal, je Rusko plné starých, agresivních důchodkyň. To, že byl u nás na první místo zvolen Karel IV. je taky námět k úvaze, protože to byl z našeho pohledu například taky antisemita. Ale především uměl číst a psát v pěti jazycích, udělal z našeho Zapadákova kulturní střed Evropy a byl to jeden z největších mystiků své doby.

¨Reakce Jana Čulíka: Bohužel, Tomáš Koloc projevuje svým přidržováním se "českých" duševních stereotypů úplně stejnou "hlubokou duchovní nesvobodu", z jaké obviňuje Rusy.

Hlasovat pro Urválka, Emanuela Moravce či Urválka není totéž jako hlasovat pro Stalina či Lenina. Byli to slouhové imperiálního režimu, kdežto Stalin a Lenin, jakkoliv to byli vrazi, byli sjednotitelé a budovatelé říše. Mnozí Rusové se především bojí chaosu a nestability, proto to hlasování pro Stalina a Lenina. (Kdyby se jim líbilo arbitrární vraždění, hlasovali by pro šéfa Stalinovy tajné policie NKVD Ježova, či jeho následovníka Beriju.) A podobně jako mnozí nacionalističtí Češi, nyní "bojující" proti Evropské unii, se Rusové, zdá se, bojí vnějšího světa, odkud "nemůže přijít nic dobrého". Proto neustále posilování vlastních hranic a snaha prosazovat svůj vliv v "blízkém zahraničí".

Tomáš Koloc píše ještě jinou zajímavou, a vlastně strašlivou věc:

Ano, za tuto netolerantní jazykovou xenofobii může Josef Jungmann, který definoval začátkem devatenáctého století češství jako příslušnost k jazyku. Předtím bylo v Čechách pojetí národní příslušnosti daleko modernější, totiž teritoriální, (prosazoval ho v českých poměrech zejména Bernard Bolzano, který je v anglickém hesle ve wikipedii mimochodem paradoxně označován jako "český" matematik, filozof, atd. německého jazyka, jak podivné, že?) tak jako v četných dnešních západních zemích, nebo konec konců v Evropské unii. To, že Jungmann vštěpil českému národu, že být Čechem znamená mluvit česky, a v českém jazyce je skryt zvláštní mimořádný rys lidskosti (který jiné jazyky údajně nemají), vedlo k tomu, že se celé české národní společenství projednou a zřejmě nadlouho definovalo obranným způsobem vůči nepřátelské jinakosti, vůči všemu jazykově nečeskému.*) Bohužel, totéž dělali na českém území i čeští Němci, takže se obě - velmi podobné - komunity po dobu celého devatenáctého století nesmyslně nenáviděly.

Občas za mnou přicházejí Britové a chválí Franze Kafku jako "vynikajícího českého autora" - nemám sílu jim vysvětlovat, že Češi ho za "českého autora" vůbec nepovažují.

Josef Škvorecký, přesto, že celý život píše jen česky, je v Kanadě považován za slavného kanadského autora - dostal cenu kanadského generálního guvernéra za současnou kanadskou prózu. Milan Kundera, který donedávna psal taky výlučně česky, je Francouzi považován za hrdou a důležitou součást francouzské kultury - jen vzpomeňte, jak se francouzští intelektuálové postavili nedávno na Kunderovu obranu, když se ho pokusil skandalizovat pražský týdeník Respekt.

Naprosto nechápu, proč by Češi nemohli být hrdi na básníka Rainera Maria Rilkeho, či na Gustava Mahlera nebo Sigmunda Freuda. Defenzivní nacionalismus a xenofobie mi připadají v dnešním globalizujícím se světě, kdy právě ze střetu různých jazyků a kultur vznikají nové myšlenky, hodně anachronický. Baví mě, že ho projevují i někteří autoři Britských listů - tak Štěpán Kotrba mě osobně opakovaně označuje za "britského" univerzitního profesora, s podtextem, že jsem člověk, který "nám Čechům nemůže rozumět" (přitom samozřejmě, mimo jiné i proto, že každoročně učím na třech českých univerzitách, mám přátele a kamarády mezi množstvím mladých lidí z České republiky, s jakými Štěpán Kotrba vůbec nikdy nepřijde do styku: to je luxus práce univerzitního učitele) - pan Štěrba ze Zlína mě taky vylučuje z národa označením "Čech-Angličan" (když už tak spíš Skot :) ). Připadá mi to dost bizarní: nedovedu si představit, že by se takhle třeba v britských médiích či na zcela mezinárodních vysokých školách zkoumala národní příslušnost autorů či studentů. To mám jako mít odstup ke studentům, protože někteří z nich jsou Korejci, Thajci, Finové či Poláci? :) Britské listy mají ovšem dlouhou tradici zpochybňování stereotypů: jen si přečtěte, jak mě čeští "intelektuálové" svorně r. 1995 označili za "cizáka", protože jsem v jejich přítomnosti shrnul pár názorů, které jsem předtím nasbíral od lidí v ČR. Jsem rád, že rozrušujeme stereotypy i nadále.

V České republice vyrůstá nová, schopná a talentovaná mladá generace česky hovořících Vietnamců, jimž jejich rodiče, ambiciózní trhovci, poskytli ty nejlepší podmínky pro získání dobrého vzdělání. Tato mladá generace je stejně ambiciozní jako jejich rodiče, ale na rozdíl od nich už se nebude živit jen prodejem na trzích - její příslušníci se stanou, protože jsou schopní a ctižádostiví - nejvýznamnějšími představiteli českého národa, podobně jako třeba v Británii jsou ministry ve vládě lidé druhé generace z pobaltských zemí nebo třeba z Indie a Pákistánu. Jsem opravdu zvědav, co si pak někteří Češi počnou s xenofobním vylučováním druhých z národa... Budou ty Vietnamce ve vedení českého státu nenávidět, protože jsou schopní?

Pozn: *) K tomu připomíná Jakub Žytek argumentaci Alexandra Sticha ZDE ZDE, též v Britských listech ZDE, že český jazykový nacionalismus existoval už před Jungmannem. To je sice pravda, nejsem si však vědom, že by předchozí čeští jazykoví nacionalisté vštěpovali herderovsky do pojmu českého jazyka zvláštní, mimořádnou lidskost.