Byl liberálem už v době, kdy jsme jej přivedli do Lidového domu. Byl liberálem už tehdy, kdy naivní národní socialista Paroubek spolu s agentem americké zpravodajské služby, tehdejším předsedou ČSSD Horákem chtěli vytvořit ze sociální demokracie středopravou živnostenskou stranu . V duchu předválečných idejí sociálně demokratického senátora Modráčka, příbuzného Petry Buzkové... Zajistili by tak nerušené předání moci i majetků v režii pravicových stran ODS, KDS a ODA. Zeman jako brilantní ekonomický teoretik z Prognostického ústavu věděl, že orientace na živnostenský stav je nesmysl už jen proto, že perestrojka zkrachovala v Československu dřív, než začala. Že žádní živnostníci neexistují a když, tak jsou to meloucháři. Nesmysl to byl už jen proto, že živnostníci neměli v době kupónové privatizace a na ni navazující loupeži století žádnou šanci. Za dveřmi stála globalizace, za dveřmi stál kořistný nadnárodní kapitál a ne česká pseudoburžoazie na Kočárníkův úvěr. Miloš Zeman viděl dál, než jiní.

"Zpátky do Evropy", hlásalo jedno ze sametových hesel. A eurofederalista Miloš Zeman kormidloval od roku 1992 bárku zmatených romantiků české politiky v převleku "Realistického bloku" do hlavního proudu politiky evropské, tehdy ovlivněné fabiánskými idejemi Blairovy New Labour. Ve jménu možnosti Spojených států evropských jako ideje, které stojí za to něco obětovat. I kus národní hrdosti. A čerta starého se staral o to, jestli něčí srdce náhodou nebije vpravo nebo uprostřed... Každá ruka dobrá. Prostředky jsou ničím, cíl je vším. I s těmito slovy na rtech Miloš Zeman vstupoval do NATO a nechal Madeleine Albrightovou rozbombardovat Jugoslávii. Česká republika se tak rázem stala nejdynamičtější a nejlépe infrastrukturně připravenou zemí v regionu. Jeho ČSSD křičela a byla proti.

Ano. Cíl byl vším i pro ty, kteří kdysi tohoto politika ze zákulisí stvořili. Cílem bylo pozdvihnout levostředovou politiku poté, co bylo nad slunce jasné, že Mohoritův projekt modernizace KSČM zkrachoval a po zmateném režisérovi Svobodovi jako loutce na dálkové ovládání Havlem nastoupil do čela KSČM Grebeníček, tiše ze zákulisí doznívající KSČS sledován strůjcem tohoto politického debaklu, bývalým premiérem Adamcem a starými ještěry. Intelektuální neujasněnost a blábolivost odštěpeneckých skupin Stiborové Levého bloku a dalších "post"komunistických skupinek naznačovala, že slovenskou "Weisovou" cestou (rozštěpením KSS a přejmenováním jejího liberálního křídla na SDS, zbytek stalinistů si musely založit novou komunistickou stranu) to nepůjde. Weis se totiž dohodl s Mečiarem. Předem. Pak rozbíjel spolu s ním federaci a na tom vydělal. Dohoda komunistů s Klausem nebyla možná. I pro pražský čechoslovakismus levice. Dohody s Havlem se týkaly pouze minulosti, nikoliv budoucnosti.

Východiska

Československá sociální demokracie se pro řadu levicově smýšlejících politiků za těchto podmínek jevila jedinou systémovou alternativou. Ne ovšem v podobě naprosto odpuzující. Otevřít ČSSD levici byl aktuální cíl. A pak následoval opatrný redesign. Myšlenkový, vizuální i personální. Výběr budoucích lídrů. Interní konkurs vyhrál ekonom - prognostik před filosofem a osmašedesátníkem. Určila se tak politická strategie na patnáct let. Připravovali jsme stranu pro Miloše Zemana. Podle dramaturgického konceptu letitého seriálu Fan Vavřincové Taková normální rodinka. Trochu trhlá, trochu k smíchu, ale sympatická svým člověčenstvím. Každý se v ní musel najít. Povahově, věkově, názorově. Organizaci měla na starosti tehdejší organizační tajemnice Jana Volfová. Úkol přesvědčit Miloše Zemana dostal sociálně demokratický poslanec Petr Wagner. Také ekonom. I Petra Buzková se do tohoto konceptu hodila jako sexuální návnada vedle jezevcoidního intelektuála Zemana v "bojovém" károvaném saku odrbaném v parlamentních přestřelkách v dresu OF. I mladý nádražák Gross pasoval do houfu dospívajících dětí - zlaté svazácké mládeže. Byl šéfem nástupnické party, likvidující SSM. Jen některé nový koncept vynechal. Podle zevnějšku, podle profese i podle mentality.

Paroubek a někteří další tehdy "autentičtí" sociální demokraté překáželi takto rozmáchlému scénáři. Paroubek mentalitou i profesí. Horák americkou minulostí koupeného zpravodajce. Julius Lopata hamižností. Battěk a jiní hádavostí, doktrinářstvím a nesnesitelnými intelektuálními plky. Ve volbách několik týdnů předtím získali s nimi v čele sociální demokraté pouhých 6.80% hlasů do SN FS, do SL FS 7.67 % a do ČNR pouhých 6.53%. V hlavním městě byly výsledky daleko tristnější - 5.29%. Koalice nastupující ODS a KDS dostala přes 30 % hlasů, v Praze dokonce 44.39%. 10 mandátů v SL, 6 v SN a 14 v ČNR pro ČSSD bylo tragédií. Navíc, když si Lidový dům našel stařičký předválečný znak ČSSD s ozubeným klasem a snopy a vybral si heslo "Budoucnost má své jméno". Namísto opozice budoucí pravici čekala Hoirákova sociální demokracie na zbytky z vládního stolu. S americkým velvyslanectvím v zádech vyjednávala alespoň o nějakou funkcičku. Nedostala nic. Mudrujícímu předsedovi Jiřímu Horákovi v té době bylo 68 let. Bezbarvě upjatý Zdeněk Trojan jako lídr pražské kandidátky do ČNR nenadchne ani dnes, natožpak tehdy. Kandidátky byly tragédií... Situaci v Praze zachraňoval Věněk Šilhán (do SL), na jižní Moravě kandidující Valtr Komárek a v jižních Čechách kandidující Miloš Zeman. V jižních Čechách pozdější ministr školství, učitel Eduard Zeman. Levice nicméně musela začít od píky. Psal se rok 1992.

Bylo nutné si vyjasnit s vedením ČSSD jak styl komunikace, tak základní politologický koncept. Středopravá partaj, jakou si vysnil před válkou Modráček či Václav Majer, nemohla proti koalici ODS-KDS, ODA a dalších pravicových stran obstát. Město volilo nadšeně ODS a charismatického Václava Klause. Venkov volil tradiční lidovce či moravské národovce. Na levici přitom bylo prázdno, neboť cinkání klíči ještě mnoha lidem znělo v uších spolu s táhlým vytím Sirén nedokončené perestrojky. Komunisté dostali konstantní počet hlasů, daný tehdejší členskou základnou jejich rodinami a známými. Levý blok byl druhým nejsilnějším klubem v Parlamentu. Mnoho levicových voličů - nestraníků zůstalo sedět doma, zněl nekompromisní závěr tehdejší analýzy. Potenciál středolevé politiky byl 25-30%, výsledky pětinové. Členská základna čítala 10 000 duší, velmi mnoho z nich v důchodovém věku. Voličská základna byla stejně stará. Pamětníci zašlé slávy. Ti, kteří to v Praze vnímali, se rozhodli pro vnitrostranický puč.

Miloše Zemana jsme měli přečteného. Věděli jsme, že je to komplikovaná osobnost, vysoce inteligentní a názorově velmi vyhraněná, ale dokázal se vášnivě přít v tehdejší Sněmovně. Jako rétor byl nepřekonatelný. Nicméně v ekonomické teorii liberál. Roli lídra hrát mohl, protože neměl řadu handicapů jako ostatní. Jízlivý a geniální diskutér, vysoce inteligentní ekonom Josef Wagner byl příliš sebestředný a měřil 160 cm i s podpatky. Do bývalých válek zahleděný intelektuál Věněk Šilhán byl angažován ve vysočanském sjezdu KSČ roku 1968. Zjevem impozantní prognostik Valtr Komárek viděl kdesi v dáli svou marku za 5 korun a v minulosti dělal poradce Fidela. Ransdorf hodlal zůstat věrný komunistické straně. Většina mediálně známějších mužů na levici se buď zapletla v emigraci, nebo se zapletla se svazáky či komunisty, nebo byla v důchodovém věku, nebo neměla dostatečný přehled a dostatečnou asertivitu. Mnozí schopní se až příliš vyprofilovali během "plyšáku", kdy řekli kolikrát i víc, než museli. Vědci chtěli dál dělat vědu, lékaři chtěli dál léčit, profesoři chtěli dál učit. Kariéra opozičních lídrů je pro silné nátury a s buldočí vytrvalostí. To, co stačí pro komunální politiku, nestačí do ostrých půtek budoucích parlamentů.

Sázka tehdejšího týmu městského výboru ČSSD v Praze na Miloše Zemana měla v sobě několik rizik. Zemanova tvrdohlavost byla známá. Jeho nespoutanost jakýmikoliv pravidly také. Jeho nepraktičnost v otázkách běžného života si vyžadoval trvalý dohled. Jeho egocentričnost znamenala trvalé napětí pro realizátory této řízené změny. Zeman navíc nepotřeboval sociální demokracii, sociální demokracie ale nutně potřebovala Zemana. Zeman to věděl. Sociální demokracie ne. Janu Volfovou ale Zeman tehdy poslouchal. Nechal si poradit poté, co zjistil, že její rady mají racionální jádro v oblastech, které on sám nebyl schopen odhadnout a spočítat. Většinou se jednalo o to, kdo bude spojenec a kdo protivník uvnitř strany. Zeman jako poslanec OF, kterého vynesl na výsluní jeho sarkasmus a článek v Technickém týdeníku, neznal zpočátku vnitrostranické mechanismy. Po čase si budoucí předseda ČSSD nechal ušít i jiný oblek...

Zemanovy názorové limity

Miluji zradu a nesnáším zrádce, nechal se slyšet Zeman ještě dříve, než se stal předsedou strany zásluhou zrady mladých sociálních demokratů, kteří v zákulisí slíbili věrnost jinému, hlasy na sjezdu ale dali Zemanovi. Pamatuj si to, vybídl poté předsedu mladičký vyjednavač a předseda MSD Gross. Zeman si to pamatoval. Zrady se několikrát dopustil i on sám. Například na Jozefu Wagnerovi, který ho kdysi přesvědčil, aby se v ČSSD stal předsedou. Na Janě Volfové, která zorganizovala cestu k jeho předsednictví. Zradil i svůj tým z autobusu Zemák, který byl sice dobrý na špatně či nijak práci, ale ne na následnou slávu. Zradil víc lidí a mnoho zrádců odměnil namísto svých věrných...

Jít vládě po krku slíbil už jako předseda a po nicneříkajících sociálně demokratických předchůdcích vzbudil jako prognostik vášnivou bouři odporu tehdejších provládně servilních novinářů. Ti netušili, že přesně to bylo tím, co novému vedení ČSSD zajistilo mediální pozornost a zájem řady čtenářů a posluchačů médií. Milošovo hulvátství se muselo ještě stupňovat s tím, jak se zostřovala původně sametová profilace politické scény..

Liberál s fenomenální pamětí do sebe nasál sociálně demokratické dějiny rychle. A přizpůsobil se i cílové skupině. Dokonale. Tak, že se stal její ikonou, nekriticky obdivovanou. Pravicoví pisálkové mu dělali tu nejlepší reklamu tím, že o něm psali hnusně. Víc než o jiných. Frekvenční analýzy z počátku roku 1993 -1994 ukázaly, že čím víc Zeman dráždí servilně provládní komentátory svými výroky, tím víc stoupají preference sociální demokracii. Falešný mýtus pijáka Becherovky tomu napomáhal. Třínáctý karlovarský pramen chutnal mužům i ženám. Nikdo ho nevypil tolik s takovou nechutí, jako Miloš Zeman. Ale když ta média jsou tak stereotypní... Trend očekávání se zastavil až na "second best" pozici v roce 1996, kdy ČSSD dostala 1 602 250 hlasů, a hned poté v mimořádných volbách roku 1998, kdy byl výsledek 1 928 660 hlasů, což stačilo na 32,31 procent, zisk 74 mandátů a bylo to o 320 tisíc hlasů víc, než dosáhla ODS. Ani Paroubkovy "historicky nejvyšší" výsledky z roku 2006 - 1 728 827 hlasů tento výsledek nepředčily, i když znamenaly 32.32% a zisk také 74 mandátů. O jeden méně ovšem, než bylo třeba k vítězství a sestavení vlády. Za Paroubka ovšem byl výrazně menší nejen počet voličů ČSSD, ale i součet celé levice - o 173 tisíc hlasů. Tehdy v roce 1998 Zeman vstoupil jako vítěz hlavním vchodem do Strakovky v čele menšinové jednobarevné "vlády sebevrahů". Věděl, že komunisté ho přes všechnu jeho jízlivost nepodrazí v klíčových parlamentních hlasováních za situace, kdy se projednávané body budou týkat levicových témat, a občanské demokraty pokořil a zkorumpoval opoziční smlouvou. Mohl jim za zradu modrých idejí kdykoliv nabídnout prémii - hlasování napravo jako výchovnou facku Grebeníčkovi, kdyby se klub KSČM dopustil faulu... Tato alibistická pozice mu vyhovovala jako ekonomickému liberálovi nejvíce. Rozděl a panuj. Zbytkem "trojkoalice" malých stran pohrdal do té míry, že je ponechal svému osudu.

Dokázal to, co Klaus nikdy nedokázal. Na rozdíl od Václava Klause, který udržoval bankovní socialismus, aby pomohl úvěrovat jemu věrný okruh "podnikatelů" a odstraňovat jim konkurenci z cesty, Miloš Zeman jako první krok své kariéry předsedy vlády odstátnil banky a zprivatizoval klíčové podniky tak strategickým způsobem, že na ODS napojení kupónoví a privatizační spekulanti skřípou zuby dodnes. Zemanem zprivatizované podniky ve valné většině prosperují. K bankovním licencím se dostaly pouze prověřené firmy ze zemí NATO, zbytek zkrachoval nebo byl zkrachován. Žádnou banku a prakticky žádný klíčový podnik si v Česku nekoupili "noví Rusové". Až do vstupu Českého mobilu na trh. A v tu chvíli už to bylo jedno. Globalizace byla v plném proudu a ruble od kanadských dolarů byly k nerozeznání...

Dokázal to, co Klaus nedokázal. Sladit zájem "horních deseti tisíc" s "dolními deseti milióny". Přestože nikdy nerespektoval program ČSSD, který nechal zpracovat. Vždy měl objektivně vypadající výmluvu, proč to bude jinak. Přivedl do země klíčové evropské a i světové investory. Desetkrát tolik peněz krmilo českou ekonomiku, než v dobách Národního socialisty s pravicovou rétorikou, Václava Klause. Zasáhl významným a strategickým způsobem do evropské, ale i světové politiky. Pozdravit ho do jeho dobrovolného vyhnanství na Vysočinu jezdí kapitáni průmyslu stejně, jako velvyslanci velmocí. Jen americký velvyslanec si bere prášky na uklidněnou. Se světovými politiky a státníky se potkává dodnes - na méně mediálně frekventovaných místech, jakými jsou třebas neveřejná setkání u příležitosti mezinárodních konferencí. Jen tupí čeští novináři Miloši Zemanovi dodnes nemohou přijít na jméno. Protože jimi vždy pohrdal a všechny své polemiky s ním prohráli. Protože je dráždil a oni neprohlédli ve své samolibosti jeho komplikovanou hru s negativní mediální celebritálností. Přitom je to tak jednoduché - chválí-li tě tvůj nepřítel, začni zkoumat, kde jsi udělal chybu. Tuto hru na binární dělení světa podvědomě pochopili všichni Zemanovi voliči. A tak Zeman díky pravicovým novinářům získal punc levicového politika , aniž by kdy o něj stál.

Ironií je, když ho současný předseda ČSSD, sám v duši také konzervativní národní socialista, mající tak velmi nechtěně blízko i ke Klausovi, nazývá sociálním demokratem. Byť bývalým. Zeman nikdy sociálním demokratem nebyl, nikdy jim nechtěl být a nikdy jím nebude. Sociální demokracií pohrdá, protože to byla ona, která mu uštědřila jediný políček v jeho politické kariéře. Nikdy si nepřipustí, že se tak stalo díky zradě, kterou budoucímu premiérovi ohlásil mladičký šéf mladých sociálních demokratů, železničář Gross. Miloš Zeman počátek své kariéry postavil na zradě tohoto mladého muže. Zrádce nikdy nepotrestal. A stejná zrada tohoto mladého muže mu přinesla i konec jeho vlastní politické kariéry - jedinou porážku, když titul prezidenta dostal namísto globalistického liberála Zemana konzervativní národní socialista Václav Klaus. Miloš Zeman opustil Hrad bez rozloučení, bočním východem a sám. Tak skončil mýtus ikony české levicové politiky. Muže, který chtěl být vždy svůj a byl svůj. Nikdy nehájil svůj tým, ale vždy jen sebe. Cokoliv dnes říká, říká plný zhrzené ješitnosti a touhy pomstít zradu, kterou kdysi před lety sám schválil a ze které dlouhá léta profitoval. Vždy uměl perfektně počítat, zejména do 101. A jen jednou se přepočítal. To počítal do 142.

Sociálním demokratem nikdy nebyl, nikdy jim nechtěl být a nikdy už jím nebude. Škoda. Byl by dobrým sociálním demokratem.