U příležitosti dvacátého sledování téhož, jen po třetí s jiným obsazením v hlavní roli, jsem si uvědomil, že se toho vlastně v podstatě mění jen velice málo. Možná sem tam nějaká figura, možná nějaký ten obraz či jiná interpretace, ale podstaty věcí, ty zůstávají. Lidský život je příliš krátký, aby poskytl člověku možnost sledovat změny podstat.

A člověk je příliš nedůvěřivý a zároveň do sebe a své aktuální, často virtuální, reality zahleděný, než aby pochopil, že k němu hovoří poznání předchozích generací a říká mu, že se mění něco opravdu podstatného. Někdy se člověk jakoby zaposlouchá do toho, co k němu hovoří přes generační zdi a propasti, už, už se zdá, že nejen slyší, ale dokonce rozumí, ale potom je tento hlas za časté přehlušen informací o nové válce, parlamentní půtce, skandálu, autonehodě nebo dvouhlavém kotěti. Když nezabere špatná zpráva nebo senzace, tak to spraví spolehlivě nová sleva v supermarketu.

Když jsem poslouchal po dvacáté Svatého Otce a z jeho úst jsem slyšel onen výčet negativních informací o tom, co se ve světě zase našlo nešťastných lidí a událostí, nabyl jsem dojmu, že se něco velmi podstatného mění. Minimálně jsem pocítil závan respektu Západu ke světu, který nedokázal v uplynulém tisíciletí přetvořit k obrazu svému ani ohněm a mečem, ani slovem a písmem. Možná jsem se ale mýlil a jenom stárnu...

To ovšem nemění nic na tom, že se něco velice podstatného mění.