Student žurnalistiky Jan Křeček získal průkaz Syndikátu novinářů díky pouhému potvrzení o studiu žurnalistiky. Stejně tak mediálním atentátem bylo, když pak v roce 1999 zapískal na Hradě proti vstupu ČR do NATO. Obvinili ho z trestného činu výtržnictví. Při výslechu uvedl: "Po absolvování předmětu Základy politologie jsem nabyl dojmu, že demokracie znamená vládu lidu a jako občan demokratického státu budu mít možnost podílet se na rozhodování o vstupu České republiky do NATO. To se však nestalo." Svůj protest komentoval slovy: "Už je to tu zase, z louže pod vokap, místo ruskejch filcek americkej svrab!" Jan Křeček úspěšně skončil studia masové komunikace na Fakultě sociálních věd UK, kde dnes učí tentýž předmět. Patří k těm nejlepším učitelům fakulty. Česká republika patří k nejméně nadšeným členským zemím vojenské aliance NATO. Čtyřicet procent jejích občanů a polovina zákonodárců se domnívá, že česká armáda nemá co lozit za peníze občanů na druhý konec světa válčit.

To je český přístup. Málikího vláda se chová ovšem jinak.

Muntadar Zajdí nyní nastavil Bushovi křivé zrcadlo. Ukázal, že americké kecy o demokracii jsou jen kecy - tváří v tvář novinářově mučení a následného obvinění z terorismu. Ukázal, že loutkový premiér Málikí se nemůže spolehnout už ani na přísně prověřené novináře, které jeho ochranka vpustí na tiskovou konferenci s nejmocnějším mužem planety. Muntadar Zajdí svým protestním činem ukázal, že právní bitva o pár prošlapaných bot a jejich vrhače bude protivládní a protiamerickou demonstrací mnoha arabských právníků. Bude možná i konstitučním shromážděním nové irácké politické reprezentace, předcházející pádu Málikího vlády. Ukázal, že Zajdího zaměstnavatel - irácká televize, si myslí totéž co novinář, když na obrazovce vyzvala k propuštění mediálního atentátníka. Ukázal, že občané Iráku i okolních zemí si myslí také totéž, když následovaly mohutné demonstrace s botami jako hlavním symbolem odporu po celém islámském světě. Protest to byl nenásilný, symbolický, pochopitelný a ospravedlnitelný. Desetitisíce mrtvých Iráčanů a tisíce mrtvých Američanů už botou po viníkovi , strůjci této špinavé války o ropu a nejvyššímu veliteli okupační armády hodit nemůže. Nemohou ho ani obřadně nazvat nevěřícím psem. Ani válečným zločincem.

Muntadar Zajdí se provinil proti novinářské etice. Tím, že vyjádřil svůj názor jako občan země, která je jeho vlastí a kterou okupují. Co je na misce vah více? Být občanem, souznícím s vůlí národa, nebo nezúčstněným novinářem, přenášejícím nehorázné lži amerického prezidenta do iráckých domácností? To je etický problém celé novinářské profese. Nejen v Iráku.

Málikího proamerická prostituční vláda spolu s párem bot velikosti 10 dostala vysvědčení toho, jak reprezentuje vůli iráckého lidu. A díky činu jednoho novináře už ví, co ji čeká, až okupační armáda odejde. A že odejde, je dnes už víc než jisté.

Je škoda, že v české kultuře nemá házení botou tak velký symbolický a tudíž i mediální význam. V českém parlamentu akreditovaní novináři by si kolikrát mohli také užít přímé akce.

Autor je od roku 1996 novinářem, akreditovaným v Parlamentu České republiky