Z každé návštěvy kina se navzdory veškeré ostražitosti vracím hloupější a horší. Sama přívětivost je společnicí nepravdy, pokud studený svět zrcadlí jako ten, v němž stále ještě lze spolu hovořit, a uvolněné, společenské slovo sebou nese setrvalé mlčení, v němž mluvčí osloveného prostřednictvím koncesí ještě jednou ponižuje. Zhoubný princip, který se skrýval už v laskavosti, se v rovnostářském duchu rozvinul v celé bestialitě. Být blahosklonný a nezdát se lepší je jedno a totéž. Přizpůsobením slabosti utlačovaných se v této slabosti schvaluje podmínka panství a ve stejné míře se rozvíjí hrubost, tupost a násilnictví, které výkon panství vyžaduje. Když se pak v poslední fázi blahosklonné gesto rozloží a viditelné zůstane jen přizpůsobení, právě důkladné zastínění moci dovolí třídnímu vztahu, který je zapřen, aby se vyjádřil v celé nesmiřitelnosti. Pro inteletuála je neporušitelná osamělost jedinou podobou, v níž ještě může ukázat trochu solidarity. Veškerá spoluúčast, veškerá lidskost společenského styku a sdílení je pouhou maskou tichého přijetí nelidského. Tím, co má být sdíleno, je utrpení lidí; nejmenší krok k jejich radostem je krokem ke zhoršení útrap.

(Adorno, Theodor W.: Minima Moralia. Reflexionen aus dem beschädigten Leben. Suhrkamp, Frankfurt am Main 2008. Aforismus 5. Přeložil Karel Dolejší, úvodní citát z I. dílu Fausta převzat v překladu Otokara Fischera.)