22. 12. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
22. 12. 2008

Rakousko a vznik samostatného Československa

Britské listy uveřejnily v minulém týdnu několik článků, které podporují evropskou integraci nebo Lisabonskou smlouvu použitím, domnívám se, pochybných argumentů, jako je kupř. zpochybňování Masaryka nebo první republiky. Masaryk ovšem byl – a to je snad všeobecně známo - stoupencem Spojených států evropských. Postavených ovšem na rovnoprávnosti států (národů) a na demokratických, mravních a duchovních principech.

Ivan Odilo Štampach v článku Integrovaná Evropa je jedinou možnou budoucností píše, že dle Masaryka byl v první republice národ československý spolu s národem karpatoruským „státotvorný“,ostatní národy žijící na našem území byly nestátotvorné, „čímž se zadělalo na problémy o dvě desetiletí později“. Podobně v článku Právo na sebeurčení a osud Evropy. o údajném rozdělení na státotvorné a nestátotvorné národy v prvorepublikovém Československu soudí Tomáš Broněk. T. Broněk se dále odvolává na rakouského filosofa Rudolfa Steinera, který kritizoval vznik samostatného Československa a „viděl zásadní šanci v demokratizaci a federalizaci Rakousko-Uherské monarchie“, nesouhlasil s W. Wilsonem s jeho nastolením práva na sebeurčení evropských národů apod..

V citovaném článku Ivana O. Štampacha jsem se ještě dočetl, že se reprezentantů Slovenska prý nikdo neptal, zda chtějí být Čechoslováky, dále že mezi utlačované národnostní menšiny patří také Maďaři na Slovensku (sic!). Tomáš Koloc v článku Odkud pramení dnešní nevděk vůči RČS a jejím zakladatelům?. se věnuje podobné problematice a částečně (ale opravdu jen částečně) se s výše uvedenými názory ztotožňuje. T. Koloc je dle mého názoru nejméně apodiktický a je nejméně ovlivněn , tak jak jsme toho svědky od devadesátých let, snahou o reinterpretaci českých dějin.

Demokratizace Rakouska po pádu Bachova absolutistického režimu (1859) probíhala velice zvolna. Šance Čechů získat v rámci monarchie větší autonomii byla zcela minimální. Když mladočeský poslanec Josef Herold se dotázal přímo ministerského předsedy Alfréda Windischgrätze (1893), jak si vláda představuje řešení české otázky, ten odpověděl, že nemůže výraz „česká otázka“ vůbec akceptovat. Dopadli jsme tak poměrně lépe, než dopadli Slováci, protože na podobný dotaz týkající se Slováků odpověděl uherský předseda vlády hrabě Koloman Tiszo, že žádný slovenský národ neexistuje.

Masaryk byl až do počátku světové války prorakouský, teprve když Rakousko šlo do války rozhodl, že bez Rakouska se musíme obejít. Rakousko ovšem již v časech Františka Palackého demokracií příliš neoplývalo. Volební zákon v Rakousku z roku 1861 nebyl demokratický, byl diskriminační především z hlediska sociálního postavení obyvatel, tak i z národnostního hlediska. O postavení žen ani nemluvě. Teprve volební zákon z roku 1907 byl určitým krokem k parlamentní demokracii. Kuriový nedemokratický systém byl sice odstraněn, ale volební právo nebylo ani formálně naprosto rovné (viz Otto Urban - Česká společnost 1848-1918, Svoboda 1982). Na zvolení jednoho sociálně demokratického poslance v českých zemích bylo zapotřebí téměř dvojnásobku hlasů, než kolik stačilo ke zvolení poslance ostatních stran. Z národnostního hlediska připadalo v průměru na jednoho německého poslance 40 000 obyvatel, na jednoho českého 55 000 a na jednoho ukrajinského dokonce 100 000.

Demokracie v Rakousku byla na počátku 20. století opravdu zvláštní, ocituji známého vynikajícího rakouského spisovatele Roberta Musila (1880-1942): „ Podle ústavy byla (monarchie) liberální, ale vládlo se v ní klerikálně. Vládlo se klerikálně, ale žilo se svobodomyslně. Před zákonem si byli všichni občané rovni, ale ne všichni byli právě občané. Měli tam parlament, který používal své svobody tak vydatně, že byl obvykle zavřený; ale měli také jeden nouzový paragraf, s nímž vystačili i bez parlamentu, a pokaždé když se každý radoval z absolutismu, nařídila koruna, že je třeba přece jen vládnout parlamentárně“.

Rakousko-uherskou zahraniční politiku řídili výhradně aristokraté a ti skládali své účty pouze panovníkovi. Zahraniční politika byla doménou úzké skupinky vyvolených. Na začátku minulého století se Rakousko dostalo politicky i hospodářsky do vleku Německa a místo k demokracii směřovalo úplně jinam: k válce a k rozpadu mocnářství (Hlavačka M. – Podivná aliance, Praha 1987).

Vláda hraběte Karl von Stűrgkha (od roku 1911) nebrala na parlament ohled, takže, když císař pán vyhlásil v roce 1914 Srbsku válku (a tím vlastně začal první světovou válku), souhlas parlamentu k tomu nepotřeboval a asi ho to ani nenapadlo. Masaryk (viz Světová revoluce, s. 72, Čin 1930) charakterizoval rakouskou a německou politiku té doby „ jako agresivní, bezohlednou, pánovitou, pánovitě nedočkavou....Učení o Herrenvolku řídilo celou německou a rakouskou politiku“.

Němci v Čechách a na Moravě se orientovali od konce 19. století na všeněmecké hnutí. Hodlali Čechy rozdělit čistě etnicky na území české, německé a smíšené. Česko-německá jednání před první světovou válkou skončila nezdarem a za války se objevily úvahy o odsunu českého obyvatelstva z pohraničních území (E. Broklová – Spory o dějiny II., Praha 1999) a o odtržení těchto území. V tzv. Velikonočních požadavcích z 23.4. 1916 bylo kategoricky prohlašováno Německým nacionálním svazem, že Rakousko musí být v budoucnosti cílevědomě ovládáno německy a že pouze Němci mohou být plnoprávnými státními občany. Tyto úvahy a požadavky utichly úměrně s neúspěchy rakouských armád na bojištích první světové války. Je zřejmé, že pokud by Rakousko válku vyhrálo, čekal by nás osud Lužických Srbů a Slováci by dopadli velice pravděpodobně ještě mnohem hůř.

Za těchto okolností demokratizace a federalizace Rakouska, jak prý doporučoval R. Steiner, naprosto nepřicházela v úvahu. Hned po vzniku Československa roku 1918 se Němci pokusili o utvoření uzavřeného německého území v českém pohraničí a jeho připojení k Rakousku.

Československý národ v koncepci a dokumentech zakládajících Československou republiku (Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou z 18. září 1918, československá ústava z roku 1920, mírová Smlouva podepsaná v Saint-Germain-en-Laye 10.9. 1919), byl chápán jako národ politický (tedy nikoliv etnicky), státní, zahrnující všechny občany bez rozdílu (E. Broklová – Spory o dějiny I., Praha 1998). Podle ústavy „Všichni občané Republiky československé požívají ve stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života, nehledíc k tomu, jakého jsou původu , státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství“.

Němci měli v Čechách stejná práva jako Čechoslováci, tedy měli stejná občanská práva a politická práva, měli vlastní politické strany a zastoupení v parlamentě (podle poměrného volebního systému), měli své školy (včetně vysokých škol), svůj tisk, svá divadla, vlastní kulturu. V roce 1926 vstoupili do vlády Robert Mayr-Harting, který byl ministrem spravedlnosti a Franz Spina jako ministr veřejných prací, v Hodžově „široké koalici“(1935-1938) měli Němci (příslušníci tzv. aktivistických stran) tři ministry (Ludwig Czech, Franz Spina, Erwin Zajicek). Politické strany, které vstoupily do československé vlády za první republiky, lze označit za státotvorné, což samozřejmě platí i pro německé aktivistické strany. Jisté pochybnosti, pokud jde o státotvornost za předmnichovské republiky, mohou být u komunistů zejména potom, když se dostal do čela KSČ Klement Gottwald (1929). Ovšem žádné pochybnosti nejsou u Sudetoněmecké strany Konráda Henleina, to byla určitě nestátotvorná strana. To, že SdP měla v 1938 minimálně 90 % podporu a aktivistické strany podporu ztrácely , nemění nic na tom, že nejsou nestátotvorné národy, ale jsou nestátotvorné politické strany.

Pokud jde o slib dr. Beneše ohledně „švýcarského národnostního uspořádání“o kterém se zmiňuje v citovaném článku T. Koloc: E. Broklová (Spory o dějiny I) argumentuje, že Benešovi nešlo o federalizaci Československa, nesliboval žádné kantony, ale šlo mu o liberalizaci národních a jazykových práv : „švýcarský model zajišťuje národům a národnostním skupinám totožnost“. Všichni jsou především Švýcaři. Vyměňují si navzájem kulturní statky, ale nikdo nemusí nic obětovat z vlastní identity....Tento model „odstraňuje jeden ze zdrojů přehnaného nacionalismu, totiž strach z podlehnutí cizím vlivům nebo z asimilace v rámci silné obecné mobility.“

Právě Masarykův demokratický koncept Československé republiky a Benešův slib týkající se „švýcarizace“ republiky byl používán či spíše demagogicky zneužíván nacistickou propagandou proti nám. A právě tento Masarykův koncept a Benešův slib jako „Benešovy lži“ použil Adolf Hitler ve svém nenávistném projevu 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku k demagogickým útokům na dr. Beneše a na československý stát.

A na závěr jen malá poznámka, zda se Slováků někdo ptal, zda chtějí být Čechoslováky. Slováci se přihlásili k Československu tzv. Martinskou deklarací (30. 10. 1918). V této deklaraci, kterou podepsali všichni v politice významní Slováci té doby včetně Matúše Duly a Andreje Hlinky se praví: „Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa...Pre tento národ žiadame i my neobmezené sebeurčovacie právo na základe úplnej neodvislosti...“ (Věra Olivová – Dějiny první republiky, Praha 2000).

                 
Obsah vydání       22. 12. 2008
22. 12. 2008 Cizinci potřebují větší ochranu Milan  Daniel
22. 12. 2008 Záhada českých Vánoc Karel  Dolejší
22. 12. 2008 Cena pro Jana Čulíka a Britské listy Bohumil  Kartous
22. 12. 2008 Turecká obuvnická firma musela najmout 100 nových zaměstnanců
22. 12. 2008 Šéf britské anglikánské církve varuje před nebezpečím nacismu
20. 12. 2008 Byla v Praze jiná Ellen Tauscherová, než zasedá v Kongresu? Karel  Dolejší
19. 12. 2008 Začachrovaný národní zájem Karel  Dolejší
22. 12. 2008 Sankt Peterburg a okolí - dalších pár pohledů Jan  Čulík
22. 12. 2008 Vánoční čtení z klasika
22. 12. 2008 Ruská pořádková policie rozehnala demonstraci proti dani z dovozu automobilů
22. 12. 2008 Ruský stát posílí svůj vliv nad velkými korporacemi
19. 12. 2008 Michael  Marčák
22. 12. 2008 Staré téma: Kdo je vrah? neboli Morální otázka ohledně služby beze zbraní Uwe  Ladwig
22. 12. 2008 "Zkrvavené ruce" Jiřího Paroubka Miloslav  Štěrba
22. 12. 2008 Co vy NATO? Miloslav  Štěrba
22. 12. 2008 Jediným problémem s Afghánistánem je... Jan  Čulík
22. 12. 2008 Chceme-li pomoci afghánským ženám, dostaňme je z Afghánistánu Karel  Dolejší
22. 12. 2008 Ženy, Afghánistán a lidská práva Petr  Wagner
22. 12. 2008 České jednotky "by měly být vyslány i do Saúdské Arábie"
22. 12. 2008 Ateismus a Afghánistán Boris  Cvek
22. 12. 2008 Michael  Marčák
22. 12. 2008 Hrrr do Afghánistánu! Štěpán  Steiger
20. 12. 2008 V ďáblově lůně: Sankt Peterburg 2008 Jan  Čulík
20. 12. 2008 Orgie konzumerismu v ruském městě Jan  Čulík
21. 12. 2008 Současné Rusko: Ano konzumu, ne moderně Karel  Dolejší
21. 12. 2008 Půjde Rusko tou či onou cestou a jak to tam vypadá dnes? Jan  Čulík
22. 12. 2008 "Vytunelování" autentického smyslu a poslání lidských práv administrativami USA od roku 1977 Jaroslav  Kuba
22. 12. 2008 ORF se nachází v těžké krizi Richard  Seemann
25. 12. 2005 Skrytý smysl svátku Chanuka
22. 12. 2008 Jaké studium byste doporučili dětem raději? Štěpán  Kotrba
22. 12. 2008 Rakousko a vznik samostatného Československa Jan  Makovička
22. 12. 2008 Chvála skepse Petr  Tuček
20. 12. 2008 Vůdci světa, nebezpeční sobě i svému okolí Michal  Vimmer
22. 12. 2008 Ateistovy Vánoce Jan  Kadubec
20. 12. 2008 Poplatky za ošetření nic neregulovaly Petr  Wagner
22. 12. 2008 Smrť starým a chorým Sylvia  Rychlá
19. 12. 2008 Transformace středověké Svaté říše v národní státy byla postupná Petr  Schnur
19. 12. 2008 „STOP škrtům a propouštěním“. 150 000 studentů na ulicích francouzských měst Karel  Košťál
22. 12. 2008 Evropská unie je politický kýč, aneb O věrnosti prázdnotě Luděk  Toman
21. 12. 2008 Obama bude bojovat proti globálnímu oteplování
22. 12. 2008 K porozumění dnešní Číně nemusíte být klasický sinolog
20. 12. 2008 Integrace Latinské Ameriky a Karibiku pokračuje - pod hesly o "sociální spravedlnosti"
20. 12. 2008 Ti, kteří očekávají Velkou revoluci v roce 2010 Josef  Mikovec
20. 12. 2008 Silou, Mirečku, silou to jde jen 60 dní Štěpán  Kotrba
4. 12. 2008 Hospodaření OSBL za listopad 2008