Poplatky byly deklarovány jako nástroj regulace nadspotřeby zdravotní péče. Jako obvyklý argument bylo uváděno množství kontaktů s lékařem. Vyšší než v jiných evropských zemích.

Opakovaně uvádím a budu uvádět dále, že toto srovnání je nepatřičné a manipulativní. Příklad: nemocná se zácpou u praktického lékaře. První kontakt. Jde na gastroenterologii. Zde vyšetřena a indikována kolposkopie. Druhý kontakt. Vyšetřena kolposkopie, negativní. Třetí kontakt. Zpět k praktickému lékaři. Čtvrtý kontakt. Odeslání na nějaké komplexní funkční vyšetření. Domluvena strategie vyšetření. Pátý kontakt. Z výsledků podezření na poruchu funkce štítné žlázy. Odeslána na sonografii štítné žlázy. Šestý kontakt. Zpět ke specialistovi. Nasazena léčba. Sedmý kontakt.

To je důsledek našeho systému. Nikoliv faktická potřeba, ale virtuální realitu umožňující pojišťovnám určitým lékařům péči neproplácet a nutit je oslovovat jiné kolegy.

Smysl? Omezit péči. Neboť v tomto důmyslném řetězci je pravděpodobnost "zadrhnutí" mnohem větší. Samozřejmě, co návštěva, to "regulační poplatek" evtl. poplatek za napsaný lék. Jistě pak četnost návštěv narůstá.

Ale kde je regulace? Jenom na první linii. Při první návštěvě praktického lékaře. Jakmile on rozhodne o potřebě specialistů a oni léků, není pro nemocného volby. Tam regulovat není co.

Totéž v nemocnici. Zcela absurdní je situace u porodů a novorozenců nebo u těžkých úrazů a bezvědomců. Copak tam asi je regulováno? Copak si po havárii na D1 budete vybírat, zda "zneužijete" zdravotní péči, nebo umřete?

LDN je další případ spadající požadováním spíše do kategorie anetických psychopatů. Přirovnání ke spoluúčasti pojištění u aut je hloupost. Tam jde o pojistnou matematiku. Auto bude opraveno co nejlépe a část z ceny platím. To je jasné, přehledné a kontrolovatelné. Poplatek ve zdravotnictví s tím nemá nic společného. Zaplatím pojistku -- daň a pokud něco budu potřebovat zaplatím znova a v lékárně znova. Co za to dostanu ví možná pan Bůh, ale spíš ani on ne. Možná v nové úpravě "standard".

Předepisování levných léků jde řešit jednodušeji a systémověji. Nadužívání lékařské péče má i druhou stranu mince a to její nevyužívání, když je potřeba. Všechny seriozní studie na toto téma vycházejí tak na plichtu.

Ano zneužíváme, ale také neužíváme, když by bylo třeba. Komentáře ve stylu "je více peněz na dražší onemocnění" ponechávám stranou - jde o hloupost a lež.

Pojišťovny peníze hromadí na svých účtech. Naopak velmi tvrdě sankcionují překročení limitů na léky stanovených před rokem. Sankce je až 40% ceny léku. Tvrzení že je více peněz na drahou léčbu, je jednoduše lež.

Do toho zapadá i koncept rušení center pro určité odbornosti. Jde o jedinou věc utratit méně a tak ošetřit méně nemocných. A to za situace kdy se na účtech pojišťoven válí desítky miliard. Desítky miliard, které měli být utraceny za péči o nemocné. Cui bono?

Zahraniční mise.... Asi jsou zde povolanější na rozbor jednotlivých. Nicméně teď se emocionálně vytahuje Afghánistán. Mise je cosi, co má cíl. Víme někdo jaký má cíl mise v Afghánistánu? Po sedmi letech už by jsme to vědět měli. Co tam dělá NATO? Co chce dosáhnout? A co tam děláme my? Čemu pomáháme a komu škodíme? A kdo kdy něco dosáhl v Afghánistánu něco vojenskou silou? Řeči o tom, jak zrazujeme západní spojence, jsou plané. V té zemi nemáme co dělat. Jsme tam jako okupanti a nic pozitivního jsme za 7 let nedokázali. Negativ by bylo možno vyjmenovat řadu. Celá akce vede k obrovské nestabilitě v regionu s možnými nukleárními dopady. Čím dřív zmizíme, tím lépe. Řeči o tom, že v Afghánistánu bojujeme o Prahu jsou opravdu... No odpovídající IQ našich politiků.

O velikosti kohokoliv svědčí i schopnost sebekritiky a sebehodnocení. Doufám, že konstatování, že poplatky jsou hloupost a mise v Afghánistánu je na nic, některý ze současných politiků bude schopen jasně formulovat. Nejde o koalici a opozici, ale o zdravý rozum.