Ještě mnohem méně jsou na nadcházející dramatické události připraveny politické strany, a to včetně těch tak zvaně levicových, které by, teoreticky, měly vyjadřovat zájmy neprivilegované většiny občanů.

Jako příznak pro tuto bezradnost nám může sloužit onen neurčitý výrok o změně z pozvánky na ono celoevropské setkání. O jakou změnu by se mělo jednat? Stačí jen nějaké drobné úpravy kapitalistického systému, nebo se máme snažit o vznik systému zcela nového?

Nejen, že neznáme odpovědi na tyto otázky, ale my dokonce nemáme ani odvahu k tomu, abychom si je kladli.

Dovolte malou odbočku ke zdánlivě nesouvisející diskusi o urážce V. Klause mezi Petrem Schnurem a Janem Kellerem ZDE ZDE ZDE ZDE

V této diskusi, pokud tomu dobře rozumím, nešlo ovšem P. Schnurovi o V. Klause, ale právě o to, že v České republice neexistuje vážná diskuse o tom, jakou Evropskou unii vlastně chceme. Obávám se, že Jan Keller příliš stáčí téma ke konkrétním osobám a vyjadřuje obavy z toho, že V. Klaus využije celu událost k vlastní propagaci. Ano, to se skutečně stalo, ale není podstatnější otázkou Lisabonská smlouva?

Zkusme zapomenout na Klause! Situace je příliš vážná. Na prahu nastávající krize bychom měli konečně začít přemýšlet o jejích kořenech a možných cestách jejího řešení. Vzhledem k rychlosti jejího průběhu a naší naprosté nepřipravenosti na to, co velmi pravděpodobně přijde, by však tématem diskuse měla být otázka, jaký svět si přejeme, o jakou podobu společenského systému a uspořádání Evropy bychom měli usilovat v době po (!) krizi.

Kritiky již bylo více než dost, nyní potřebujeme pozitivní vize.

Jak se zdá zřejmé, první následek tohoto zhroucení ekonomiky bude posílení role státu v regulaci trhu. Avšak jak jsem již psal v článku "Krize kapitalismu/, stát není abstraktní subjekt, který existuje proto, aby dbal o blaho svých občanů. Současnou státní moc mají v rukou politikové a ti jsou zase napojeni, spíše však ovládáni velkými kapitalisty, pokud nejsou přímo jedněmi z nich. Tato regulace proto bude prováděna v zájmu soukromých zisků, nikoliv v zájmu prostých občanů.

V politické rovině je proto nutné, pokud ovšem zcela nerezignujeme na prosazování svých vlastních zájmů, posílit moc občanů nad politikou, tj. nad státem. Bez nástrojů přímé demokracie ZDE, práva na iniciativu, závazné referendum a odvolatelnost politiků občany, a to kdykoliv, to nepůjde.

V době globalizace ale není žádný stát schopen prosadit zájmy svých občanů izolovaně. Globálně působící investoři mají v rukou tak velkou ekonomickou sílu, že se před ní musí sklonit politická moc třebas i velkého státu. K vyvážení této nerovnováhy je proto nutné, aby se občané spojovali do větších a silnějších celků, než jakými jsou dnešní národní státy. Jinak řečeno, proto potřebujeme Evropskou unii, ale ovšem unii utvářenou zdola. Jak kdysi napsal Marx s Engelsem v Komunistickém manifestu, proletáři, resp. dnes zaměstnanci, všech zemí světa, se musí spojit proti již dávno utvořené internacionále kapitálu. Proto, analogicky k výše uvedenému požadavku na převzetí rozhodující moci ve státě občany samotnými v systému přímé demokracie, bychom měli požadovat její zavedení i v rámci EU. Z hlediska utváření politické moci tohoto, zatím jen (!) evropského spojení občanů je ale nutné respektovat i různé zájmy a zvyklosti jednotlivých národů a jejich pocit kolektivní identity.

Zdola, občany samotnými a v jejich zájmu utvářená Evropská unie by proto měla být řízena na základě požadavku dvojí majority zjišťované v referendech:

1) majority občanů -- pro nějaký návrh musí hlasovat většina občanů EU

2) majority národů -- pro musí hlasovat i většina států EU, přičemž za hlasování státu se považuje názor jeho občanů vyjádřený v referendu. Jakýkoliv návrh je pak přijat jen, když získá obě tyto většiny.

Dalším krokem bude muset být diskuse o samotné podstatě moci, o jejím nevlastnějším zdroji, který leží v ekonomice. Ale toto téma bych ponechal až na příště.

Na závěr bych se rád ještě vrátil k oné diskusi s V. Klausem. Pokud je přepis rozhovoru věrný, choval s Cohn Bendit arogantně. Nikdy se nedokážeme spolu domluvit, k velké radosti těch, kteří již domluveni jsou, pokud se nebudeme i k názorovým oponentům chovat slušně a s respektem k jejich osobě. Jinak řečeno, co všechno by si tito arogantní politikové dovolili vůči nám, když si toto dovolí vůči prezidentovi hostitelské země?

A zde nešlo o karikatury či satiru, ale o setkání politických představitelů.

Nesouhlasím s většinou názorů V. Klause, ale to neznamená, že souhlasím s podobně povýšeneckým chováním vůči němu, stejně jako vůči komukoliv. Co je dovoleno vůči jednomu člověku dnes, to se může zítra stát Vám.

A není právě podobná neurvalost a arogance vůči názorovým oponentům nejvlastnějším pozůstatkem totality v našich myslích?