16. 12. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
16. 12. 2008

Tanečky okolo Lisabonské smlouvy

Málokdo ví, že český občan jakožto občan EU má nárok na konzulární ochranu i tam, kde nefunguje české diplomatické zastoupení, a poskytne mu ji kterýkoli ze zastupitelských úřadů zemí EU.

Případ Benešových dekretů, který rozviřují zejména europoslanci Vladimír Železný a Jana Bobošíková je založen na změně postavení Evropského soudního dvora. Že Lisabonská smlouva nemá a ani nemůže mít retroaktivní charakter, nám ovšem tito zarytí obhájci národních zájmů opomněli sdělit.

Konflikt mezi Václavem Klausem a některými evropskými poslanci a následné „tanečky“ okolo projednávání Lisabonské smlouvy v českém parlamentu vyvolané rozporuplným průběhem a výsledky sjezdu ODS opětovně rozvířily debaty o smyslu členství České republiky v Evropské unii. Jakkoli se v roce 2004 zdálo, že drtivá většina Čechů vidí v Unii svoji budoucnost, další vývoj ukázal, že pocit sounáležitosti s evropským společenstvím je příliš povrchní a vědomí o pozitivech připojení k němu má až na výjimky (Schengenský systém) podstatné trhliny. Zdá se stále více, že převládá spíše fatalistický postoj, podle něhož členství v EU nemá alternativu, je to menší zlo než izolace. Takto mimochodem vystupuje i Václav Klaus. Vedlejším produktem takového stanoviska je ovšem neustálé postranní remcání vůči „bruselským byrokratům“, na které se svádí všechno možné. I to, co vůbec nemohli ovlivnit. Část českých politiků z řad ODS a KSČM navíc dospěla k názoru, že když už jsme do EU „museli“ vstoupit, pak je třeba unii přizpůsobit obrazu svému, ať to stojí, co stojí.

V jiném článku na toto téma jsem konstatoval, že Lisabonská smlouva je kompromisní dokument, na kterém se shodli představitelé všech 27 členských zemí. Proto se nemusí líbit všem, zejména těm, kteří zastávají v určitých ohledech krajní, fundamentalistická stanoviska. Odmítá ji část levice, která jí vyčítá přílišný liberalismus a důraz na volný trh. Naopak Klaus kritizuje údajnou nadměrnou regulaci a omezování svobody. Obě tyto pozice spojuje přesvědčení, že našim problémům rozumíme jedině my sami a že by bylo záhodno opět obehnat hranice republiky alespoň pomyslným ostnatým drátem. Jinak řečeno, český byrokrat lepší bruselského.

Fráze o výzvách 21. století mají zakrýt nostalgickou zahleděnost do minulosti, kdy hlava státu byla skutečně suverénní na státními hranicemi vymezeném teritoriu (známé rčení Ludvíka XIV. „Stát, to jsem já.“). Ovšem jen do té doby, než někdo silnější tuto suverenitu zrušil a nahradil porobou. Někteří diskutující v této souvislosti naprosto správně poukazují na historické kořeny Evropské unie jakožto prostředku k zachování míru na kontinentu, z něhož vzešly poslední dvě světové války. Pro některé současné geopolitické mágy však mír zřejmě není hodnotou, důležitější je „pravicovost“ či „levicovost“. Čeští politici jsou vůbec proslulí tím, jak často používají termínů vyhrazených spíše politologům. Od západního politika neslyšíte sama sebe hodnotit z hlediska zařazení do politického spektra; asi těžko by se prosadil, kdyby se neustále oháněl nějakými ideologickými mantrami. To nikoho nezajímá, občané očekávají řešení konkrétních problémů. Zařadit politika do nějakého okénka na pravolevé souřadnici přináleží politologům a dalším odborníkům.

Naproti tomu český politik se musí neustále odvolávat na nějaký ideologický systém, podobně jako tomu bylo za časů vedoucí role KSČ. Pokud by autor necitoval usnesení partajního sjezdu, nic by mu tehdy neotiskli. Nejprve tedy musel sám sebe prohlásit za kovaného marxistu a pak teprve mohl pokračovat. Zdá se, že tento stereotyp je v našem povědomí pevně zakotven a nejsou mu imunní ani lidé, kteří bývalý režim znají pouze z literatury. Jejich konservatismus či naopak revolučnost jsou především vyčteny z knih, neopírají se o prožitky, nejsou zakotveny v tradicích. Proto si vypomáhají ideologickými frázemi a odkazy na autority. Tím ale často sklouzávají na krajní „učebnicové“ postoje, které nikde v čisté podobě nefungují. Ruku v ruce s tím přichází i vykreslování obrazu nepřítele, kterým je v duchu Klementa Gottwalda každý, kdo „nejde s námi“. Připomíná to spíše postoje fotbalových fanoušků ze sportovních blogů. Je v této souvislosti příznačné, že čím více se někdo ohání pravicovým fundamentalismem, tím více z něho vykukuje čistokrevný bolševik.

Mám-li být upřímný, slovní přestřelce mezi Klausem a europoslanci se podle mne věnuje až příliš pozornosti. Možná, že to tak bylo i plánováno – vzbudit nacionální emoce, popudit českou veřejnost a hlavně poslance a senátory ODS proti EU. Když už nás redaktor Haló novin poučuje o diplomacii, je mu třeba položit otázku, zda je v souladu s protokolem tajně schůzku nahrát a pak zveřejnit účelově vybrané pasáže. A jeho patetické zvolání, že nikoli Česká republika není bez EU nic, ale naopak že EU není nic bez České republiky, to je skutečná národovecká perla. Za tu by se nemusela stydět ani Petra Edelmannová a její soukmenovci z řad nacionální pravice. Evropská společenství existovala téměř padesát let (když vezmeme v potaz i Evropské společenství uhlí a oceli, potom více než padesát) bez Čechů a chudák netušila, že jsou nic. To musela přijít až tři osvícená česká „káčka“ (Klaus, Kvacskai a Kotrba), aby je náležitě poučila, co mají dělat a jak se chovat.

V atmosféře, kdy planou emoce, se obvykle ztrácí zdravý rozum. Diskusi o EU a Lisabonské smlouvě je třeba vést racionálně a jak říkají filosofové – konkrétně historicky. Nekonečné abstraktní mudrování o přenášení kompetencí a zhoršení pozice České republiky by měl nahradit výčet kladů a záporů, které nám smlouva přináší. Myslím si v této souvislosti, že výčet, který nám podali Peter Schnur a Jan Keller, je přece jen třeba doplnit o pozitiva. Nejde jen o již zmíněný Schengenský systém, ale i o další nesporné výhody. Mladí lidé (a mezi nimi je právě mnoho voličů ODS) si velmi rychle zvykají na široké možnosti nabývání vzdělání, zkušeností i pracovního uplatnění mimo hranice národního státu.

Podnikatelé uvítali otevření trhů a navzdory mnoha sýčkům na tom vydělali. Teď požadují euro a strana, která je jim politicky nejblíže, paradoxně nechce vyhovět. Málokdo ví, že český občan jakožto občan EU má nárok na konzulární ochranu i tam, kde nefunguje české diplomatické zastoupení, ale poskytne mu ji kterýkoli ze zastupitelských úřadů zemí EU. Nemohu samozřejmě opomenout i dotace z evropských fondů, i když jsou částečně vytvářeny i z našich daní. Podporou z regionálního či sociálního fondu nepohrdne ale ani ten nejzarytější euroskeptik. Díky rozsáhlým programům EU se propojuje a tím i posiluje evropský výzkum a vývoj, což je významným přínosem pro posilování konkurenceschopnosti.

Lisabonská smlouva je mezistátní smlouva, není to evropská ústava. Proto je kompromisem mezi zájmy 27 členských států. Někde jsme logicky museli ustoupit. Někde jsme možná měli také přiložit „votum separatum“ – ne snad proto, že by nám smlouva vyloženě ubližovala, ale abychom uklidnili veřejnost a zabránili byť jen slovním pokusům strašit lidi vyvlastněním jejich majetků a podobnými krkolomnými teoretickými konstrukcemi. To je i případ Benešových dekretů, který rozviřují zejména europoslanci Vladimír Železný a Jana Bobošíková a který je založen na změně postavení Evropského soudního dvora. Že Lisabonská smlouva nemá a ani nemůže mít retroaktivní charakter, nám ovšem tito zarytí obhájci národních zájmů opomněli sdělit.

Samozřejmě, stejně jako u nás se mohou najít jednotlivci, kteří se pokusí tuto bariéru prolomit. Členské státy EU však asi nepošlou do evropského senátu nějaké pitomce, kteří by na podobné právní kličky naletěli. A kdyby, byl by to konec EU v této podobě i našeho členství v ní. Pochybuji, že to někdo odpovědný bude riskovat. Ostatně případné excesy při praktickém naplňování smlouvy bude bedlivě hlídat i český Ústavní soud.

Schválení lisabonské smlouvy v českém parlamentu bude záviset na hlasech nejsilnějších poslaneckých a senátorských frakcí, především ODS. Její postoj je však silně ovlivněn názory Václava Klause, jehož autorita nezeslábla ani odchodem ze strany. Premiér Topolánek proto lavíruje, mluví jinak v Bruselu a jinak v Praze, předvádí trapné tanečky a nabízí handl s radarem.

To je pozice, která našim národním zájmům škodí ještě více než extempore na Pražském hradě. Určitě by se našlo dost těch, kteří by s radostí uvítali, kdyby pan premiér předal do Bruselu pokud možno všechny své kompetence a věnoval se nadále jen výchově syna Nicolase.

Když pomineme ojedinělé hysterické výkřiky o konci demokracie a naší samostatnosti, nic jiného než neurčité výhrady vůči předávání kompetencí a o zhoršování pozice České republiky od zastupitelů ODS neslyšíme. Přitom nikdo nic nepředává, jen se upravují a zjednodušují mechanismy jak kompetence předávat – nejen „nahoru“ do Bruselu, ale i „dolů“ na národní úroveň. Matematická ekvilibristika ohledně počtu europoslanců a nepatrného snížení „hlasovací kvóty“ by měla být v zájmu spravedlnosti doprovázena přiznáním, že například na zvolení jednoho německého europoslance je třeba daleko více hlasů než je tomu u jeho českého kolegy.

Chci být spravedlivý, a proto bych rád v této souvislosti odpověděl na otázky, které ve svém parlamentním vystoupení nastolila poslankyně za ODS Eva Dundáčková a které jsou kvintesencí námitek euroskepticky naladěné části politického spektra.

1) Chceme zmenšit váhu České republiky o 40 % při hlasování o směrnicích v Radě, s vědomím toho, že polovina naší legislativy má dnes původ v Evropské unii?

To je čirá demagogie. Vytváří se dojem, že Česká republika měla nějakou významnou pozici, kterou ztrácí. Když snížíme výchozí hodnotu dejme tomu z 0,2 na 0,1, je to o sto procent, ale ve skutečnosti se výchozí stav prakticky nemění. Kromě toho se o směrnicích na Evropské radě nehlasuje, ty vydává Evropská komise. V Evropské radě se vyjednává a bude se vyjednávat i nadále. K bojovým hlasováním prakticky nedochází.

2) Chceme váhu německého hlasu zároveň zvětšit o 100 %, nebo chceme zachovat současnou váhu českého hlasu v Evropské unii na úrovni, kterou schválili občané v referendu?

To je stejný problém jako u otázky předchozí. Paní poslankyně hraje na nacionální strunu a tradiční strach z velkého souseda. Ale ani Německo nás nemůže samo přehlasovat. K přijetí rozhodnutí bude třeba souhlasu více jak 55% procent členských států, které zároveň reprezentují 65% obyvatelstva EU. Jinými slovy velké členské státy nebudou přehlasovány početní převahou menších zemí a současně lidnaté státy nemohou v Radě přehlasovat početnější malé státy. To je, myslím, docela přijatelný kompromis.

3) Chceme, aby váha německého hlasu byla dále 2,5krát, cca 2,4, vyšší než váha českého hlasu, nebo osmkrát vyšší, než je v navrhované smlouvě?

Zase to kouzlo relativních poměrů. Proč paní poslankyně neustále srovnává nás a Němce? Je tam dalších 25 zemí, z nichž mnohé jsou menší než my.

4) Chceme, aby bylo zrušeno pravidlo střídavého předsednictví všech členů a aby mohly stálého prezidenta zvolit velké mandáty proti naší vůli, nebo chceme zachovat stávající pravidlo střídavého předsednictví v Evropské unii, aby i Česká republika měla jistotu, že bude někdy předsednickou zemí?

Měli bychom se především ptát, kolik to střídavé předsednictví stojí peněz, které by bylo možno vynaložit účelněji. Záleží na vyjednávacím umu našich představitelů, jaké představitele podpoří. A proč by jednou nemohl být evropským prezidentem zvolen Čech? Mně by se samozřejmě více líbila přímá volba evropského prezidenta lidem Evropy, jak o tom sní irský rebel Declan Ganley, ale to už by byl krok ke skutečné federaci a silně pochybuji, zda by na to všechny státy byly ochotny přistoupit.

5) Chceme, aby nám pravidla směřování hospodářské politiky určovala Evropská unie a aby sociálně tržní hospodářství bylo oficiální doktrínou, nebo chceme i nadále, aby o směřování hospodářské politiky rozhodovala Česká republika sama?

A zde je jádro argumentace Evy Dudáčkové, zabalené do národovecké rétoriky. Rozbít sociálně tržní hospodářství, zavést trh bez přívlastků – to je přání české „klausovské“ pravice. Lisabonská smlouva je možná chatrnou, ale přece jenom jistou zábranou, že se tyto záměry nenaplní. Ne kvůli hlasovacím poměrům, ale právě kvůli odporu k zachování sociální Evropy je část ODS proti Lisabonské smlouvě.

6) Chceme, aby se na nás vztahovala evropská Charta základních práv místo naší Listiny základních práv a svobod a aby práva vykládal soud Evropské unie v Lucemburku, nebo chceme zachovat naši českou Listinu základních práv a svobod, kterou v konečné instanci vykládá náš Ústavní soud?

Pochybuji, že paní poslankyně pléduje za rozšíření občanských práv nad rámec naší Ústavy. Nacionalistický tón opět maskuje odpor vůči sociálním právům.

7) Chceme, aby se o financích v Evropské unii hlasovalo pomocí většinového hlasování a aby o tom, kolik budeme do Evropské unie platit, rozhodovali ostatní, nebo chceme zachovat českým zástupcům právo veta při rozhodování o tom, kolik kdo do Evropské unie platí a kolik z Evropské unie zůstává (?), jak nám to zaručuje stav, schválený občany v referendu?

Na tuto otázku se vztahují stejné argumenty, jako u poměrů hlasování. Paní poslankyně zapomíná, že o těchto otázkách spolurozhoduje i Evropský parlament, kde jsou naši poslanci kapkou v moři. Navíc ještě stále víc z evropského rozpočtu bereme než dáváme.

8) Chceme, aby Česká republika mohla být přehlasována v mnoha dalších věcech, včetně klíčové oblasti energetiky, nebo chceme, aby si Česká republika ponechala v oblasti energetiky a dalších důležitých oblastech právo veta?

Nevím, k čemu je v propojeném evropském energetickém systému právo veta České republiky. Jak se ukazuje, Česká republika nemá právo veta ani vůči jí vlastněnému domácímu výrobci. To poslední ale paní poslankyni na rozdíl od většiny občanů zjevně nevadí. Právo veta znamená, že v nějakém sporu je 26 členských států proti nám. To je pozice, která není výhodná a dochází k ní jen výjimečně (ani silácky argumentující Topolánkova vláda práva veta nepoužívá a hledá rozumný kompromis).

9) Chceme, aby si Evropská unie dohodou premiérů mohla přisvojovat další pravomoci bez nutnosti ratifikace členských států, nebo chceme, aby každé další přesuny pravomocí na Evropskou unii podléhaly i nadále ratifikaci suverénních členských států?

Na tuto otázku odpověděl již Ústavní soud. Pokud by došlo přitom k porušení naší ústavnosti, ozval by se velmi hlasitě.

10) A konečně, chceme, aby případné vystoupení z Evropské unie podléhalo dohodě o vystoupení, nebo dvouleté výpovědní lhůtě, či chceme, aby i nadále byla zachována jednostranná možnost vypovědět smlouvu o Evropské unii?

Kdysi se bývalý ministr zahraničí Kavan odvážil zeptat, zda lze vystoupit z NATO. Byl za tuto „drzost“ ze strany ODS ostře kritizován. Pokud si paní poslankyně přeje vystoupit z EU, může podat příslušný návrh ve sněmovně. U každé slušné smlouvy bývá sjednána výpovědní lhůta. To by vysokoškolsky vzdělaný právník měl vědět.

Minulý týden mne zaujalo vystoupení amerického profesora Andrewa Moravcsika (doufám, že jsem si jeho jméno zapamatoval správně) z Princetonské university, který Lisabonskou smlouvu označil jako konservativní dokument, který konsoliduje současné právní poměry v Unii a žádné zásadní změny nepřináší. Toto konstatování nezávislého a nezaujatého odborníka na evropské problémy by mělo uklidnit občany, vystrašené velmi silnou a demagogickou kampaní euroskeptiků a intergovernmentalistů.

Bohužel odpovědí ze strany zastánců Lisabonské smlouvy jsou jim převážně (s čestnou výjimkou Ústavního soudu) obecné fráze. Málo se zdůrazňují pozitiva evropského unijního uspořádání pro řadového občana. Nikdo nevyzývá ty sebevědomé potenciální autory nového textu smlouvy o patnácti či pětadvaceti stránkách, aby už konečně přestali žvanit a předložili své návrhy. Mohlo by to být docela zajímavé čtení, nemyslíte?

Autor je členem představenstva Komory evropských poradců

                 
Obsah vydání       16. 12. 2008
16. 12. 2008 Ropa ze zdrojů OPEC začne docházet za 11 let, z ostatních ropných polí za 3-4 roky
16. 12. 2008 Tanečky okolo Lisabonské smlouvy Michael  Kroh
16. 12. 2008 Sarkozy ve francouzských Gumácích podpálil Klause
16. 12. 2008 Kdyby ČR vyráběla lokomotivy... František  Řezáč
16. 12. 2008 Ruská vláda neví, co bude napřesrok s ekonomikou
16. 12. 2008 Ruští generálové ztrácejí moc
16. 12. 2008 Nastávající krize Milan  Valach
16. 12. 2008 Michael  Marčák
16. 12. 2008 Taky něco na uklidněnou? Krize, nekrize? Miloš  Dokulil
15. 12. 2008 Traumata a mindráky Jiří  Drašnar
16. 12. 2008 Jak odvést pozornost od „lisabonizace“ EU... Jaroslav  Kuba
16. 12. 2008 Immanuel Wallerstein: Pákistán: Obamova noční můra Immanuel  Wallerstein
16. 12. 2008 Bestie a nenávist Pavel  Urban
16. 12. 2008 Athénské jaro jako odpověď na finanční krizi Daniel  Veselý
16. 12. 2008 Financování reálné ekonomiky musí mít v regulační politice přednost
15. 12. 2008 Na pomoc ekonomice?
15. 12. 2008 Čech Klaus a složitost evropského bytí Miroslav  Polreich
16. 12. 2008 Vystačíme si se svými šašky? Miloslav  Štěrba
16. 12. 2008 Zemský ráj v nedohlednu
15. 12. 2008 Láska ještě úplně nevymřela Wenzel  Lischka
16. 12. 2008 Dva výroky dne
16. 12. 2008 Public relations ústavních principů Jozef Bohumil Ftorek
16. 12. 2008 Co ty formulace opravdu znamenají Štěpán  Kotrba
16. 12. 2008 Právo na sebeurčení a osud Evropy Tomáš  Boněk
16. 12. 2008 Raketa Bulava byla schválena pro sériovou výrobu
16. 12. 2008 Rovnost, volnost a bratrství - a klacek lidských práv
13. 12. 2008 Klaus je lepší dramatik než Havel Jan  Keller
13. 12. 2008 Integrovaná Evropa je jedinou možnou budoucností Ivan Odilo Štampach
13. 12. 2008 ČR nemůže přežít bez vazeb na ostatní evropské země Jan  Čulík
13. 12. 2008 K obhajobě vůdcovského principu Karel  Dolejší
12. 12. 2008 O roli prezidenta v ústavním systému ČR Václav  Žák
15. 12. 2008 Integrace Evropy nestačí Miroslav  Prokeš
13. 12. 2008 Center for American Progress: Zastavte rozmisťování protiraketové obrany v Evropě Karel  Dolejší
15. 12. 2008 K údajnému ruskému tvrzení o primárně protiruském zaměření nových amerických základen v Evropě Pavel  Barák
15. 12. 2008 Protiraketová obrana
15. 12. 2008 Pavel Barák obhajuje neobhajitelné Karel  Dolejší
16. 12. 2008 Velký kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo českému ministru zahraničí Štěpán  Kotrba
15. 12. 2008 Všechna moc pochází z lidu Štěpán  Kotrba
15. 12. 2008 NATO provokuje Obamu: Chceme raketovou obranu v Evropě
15. 12. 2008 Prosinec 2008: Obamo, Vaše názory mne nezajímají… Boris  Cvek
15. 12. 2008 Muslimové a křesťané - soužití a možnosti dialogu
15. 12. 2008 Jak byste znali své sousedy, neboli Statistická data, na která by se mělo reagovat Uwe  Ladwig
15. 12. 2008 Na břehu dnů Petr  Litoš
15. 12. 2008 Odkud pramení dnešní nevděk vůči RČS a jejím zakladatelům? Tomáš  Koloc
4. 12. 2008 Hospodaření OSBL za listopad 2008

Evropská unie RSS 2.0      Historie >
16. 12. 2008 Tanečky okolo Lisabonské smlouvy Michael  Kroh
25. 11. 2008 Jak kdo hlasuje o Lisabonské smlouvě v plénu Ústavního soudu Michal  Škop
24. 10. 2008 Nevyzpytatelná Francie? Ne, pouze Sarkozyho zizanie! Josef  Brož
27. 9. 2008 Moskovské rošády Milan  Šebo
12. 9. 2008 Na vládní tvarůžky ani cukr nemám Štěpán  Kotrba
8. 9. 2008 EU toho moc nevynucuje   
8. 9. 2008 Evropě to osladíme, aneb noetické lajdáctví Václav  Chyský
5. 9. 2008 Září 2008: normalizace v kostce Boris  Cvek
5. 9. 2008 Dáme vám ochutnat vaši vlastní medicínu   
1. 9. 2008 Guardian: Summit EU zřejmě výraznější sankce proti Rusku neschválí   
1. 9. 2008 Schwarzenbergova jednota Evropské unie Štěpán  Kotrba
12. 8. 2008 Ransdorf umravňuje Klause: Priority ekonomické, ekologické a sociální musí být v rovnováze Miloslav  Ransdorf
21. 7. 2008 Evropa šéfů Burkhard  Hirsch
15. 7. 2008 Kaczynski nebude blokovat Lisabonskou smlouvu   
14. 7. 2008 Evropská unie – náš nepřítel? Michael  Kroh

Evropská ústava a Lisabonská smlouva RSS 2.0      Historie >
16. 12. 2008 Zemský ráj v nedohlednu   
16. 12. 2008 Tanečky okolo Lisabonské smlouvy Michael  Kroh
16. 12. 2008 Jak odvést pozornost od „lisabonizace“ EU... Jaroslav  Kuba
15. 12. 2008 Integrace Evropy nestačí Miroslav  Prokeš
12. 12. 2008 Proč je pro mne Lisabonská smlouva nepřijatelná Jiří  Kramář
12. 12. 2008 Klaus se jen zeptal, zda víme, co podepisujeme Petr  Schnur
12. 12. 2008 S Klausem na Hradě ČR kritický přístup k Lisabonské smlouvě neobhájí Karel  Dolejší
11. 12. 2008 Bránit prezidenta neznamená bránit Klause Robert  Kvacskai
11. 12. 2008 Jan Čulík neumí respektovat názory druhých Štěpán  Kotrba
10. 12. 2008 EU a (česká) levice Petr  Schnur
10. 12. 2008 Minimalistické požadavky na unijní demokracii Jan  Keller
10. 12. 2008 Nekolikajazyčný eurooptimistický jekot na Hradčanech Karel  Košťál
25. 11. 2008 Jak kdo hlasuje o Lisabonské smlouvě v plénu Ústavního soudu Michal  Škop
21. 7. 2008 Evropa šéfů Burkhard  Hirsch
25. 6. 2008 Soud odmítl požadavek milionáře, aby se konalo referendum o Lisabonské smlouvě   

Kontroverze Klaus kontra europoslanci, prosinec 2008 RSS 2.0      Historie >
16. 12. 2008 Jak odvést pozornost od „lisabonizace“ EU... Jaroslav  Kuba
16. 12. 2008 Tanečky okolo Lisabonské smlouvy Michael  Kroh
16. 12. 2008 Nastávající krize Milan  Valach
16. 12. 2008 Sarkozy ve francouzských Gumácích podpálil Klause   
16. 12. 2008 Západní nezájem o Českou republiku: Co se dá dělat? Jan  Čulík
15. 12. 2008 Traumata a mindráky Jiří  Drašnar
15. 12. 2008 Prosinec 2008: Obamo, Vaše názory mne nezajímají… Boris  Cvek
15. 12. 2008 Václav Klaus je všelijaký, za svou hloupost si ale můžeme sami   
15. 12. 2008 Čech Klaus a složitost evropského bytí Miroslav  Polreich
13. 12. 2008 K obhajobě vůdcovského principu Karel  Dolejší
13. 12. 2008 Klaus je lepší dramatik než Havel Jan  Keller
12. 12. 2008 S Klausem na Hradě ČR kritický přístup k Lisabonské smlouvě neobhájí Karel  Dolejší
12. 12. 2008 O roli prezidenta v ústavním systému ČR Václav  Žák
12. 12. 2008 V BBC by to bylo možné Jan  Čulík
12. 12. 2008 Cohn-Benditovy formulace byly zřejmě mírnější