Za prvé, tohle není tak úplně pravda. Odborníci, zabývající se motivy a logikou teroristů na Západě existují; s jedním takovým nedávno přinesl rozhovor časopis Respekt (č. 48/2008). Jak to vypadá na institucionální úrovni nevím. Ale pochybuji, že by například psychologové v centrálách tajných služeb byli jen románovou rekvizitou.

Za druhé, pochopení pohnutek zločince ještě neznamená vyřešení problému. Koneckonců, navzdory "týmům odborníků" praskají nejen české věznice ve švech. A to v nich žádní teroristé, pokud vím, nejsou. Tím nechci shazovat práci těch, jejichž případné úspěchy jsou zpravidla neviditelné, na rozdíl od neúspěchů. Ale nečekejme od nich víc, než nám mohou dát.

Za třetí, motivem terorismu nemusí být jen nenávist. Tedy alespoň nenávist vědomá. Lidi, kteří mstí své blízké, jen zřídkakdy najdeme v řadách skutečných teroristů. Spíš v armádách, milicích či partyzánských oddílech. Ani ty sice nemusí respektovat civilisty či Ženevské konvence, jejich primárním cílem je ale ozbrojená síla protivníka.

Pokud se vžiji do pozice zmíněných mstitelů, zdá se mi, že masakrování bezbranných civilistů osobně nespojených s pachateli původního zločinu může být zajímavým bonusem. Samo o sobě ale dostatečnou satisfakci neposkytuje. Kromě případů, kdy jsou tito civilisté sami o sobě nástrojem nepřátelské síly. Což je případ Izraelců a etnických (přesněji řečeno národních či kmenových) konfliktů obecně.

Skuteční teroristé se nemusí mstít. Pokud ano, pak nikoli za konkrétní osoby, ale za abstraktní společenství (třeba "utiskované bratry ve víře"), ať už toto společenství reálně existuje či nikoli. Jejich protivníkem je podobná abstrakce, jejich cílem porážka či zničení této abstrakce. Smyslem existence obětí teroristy -- stejně jako teroristy samotného -- je přispět k dosažení tohoto cíle.

Takovéto "šachové figurky" není nutné nenávidět. A většinou to není ani žádoucí. Nenávist zatemňuje mysl a plodí chybná rozhodnutí (z hlediska popisovaného cíle). Jako emoce je také nespolehlivá a může se změnit v pochopení. Třeba tak, jak Petr Tuček popisuje.

Takovýto způsob uvažování nelze pokládat z hlediska většinové společnosti za normální. Ale to není nutné. Aktivní terorismus není masovou věcí. Masová může být jeho podpora -- a ta je klíčová pro jeho přežití, ne vznik.

Vezměme si jako modelový příklad Bin Ládina. Narodil se v rodině úspěšného a na Západě uznávaného podnikatele. Nikdo z jeho blízkých zabit nebyl, nikdo jim, pokud je mi známo, neubližoval. Co jej tedy přivedlo na dráhu šéfteroristy? Podle mého názoru jsou kořeny v jeho rodině, která jej nějakým způsobem frustrovala. Dětští a rodinní psychologové vědí velmi dobře, že podobné frustrace mohou vzniknout velmi snadno, aniž by si toho kdokoli všiml. Zvlášť u dospívajících, kteří mají tendenci prosazovat se i za cenu, která by zralejšímu člověku připadala jako neúměrná či přímo nepochopitelná. S takovouto frustrací lze bojovat dvěma způsoby. Buď se jako rebel vzbouřím proti hodnotám, které rodina vyznává ("jsem jiný, než ostatní") nebo jako fundamentalista začnu bojovat za to, co ostatní vyznávají pouze vlažně ("jsem lepší, než ostatní").

Pokud je na této spekulaci aspoň trochu pravdy, jak to můžeme my, příslušníci vyspělých, demokratických, křesťanských zemí vyřešit? Jak vůbec můžeme vyřešit problémy lidí v třetím světě, byť by se kořeny těchto problémů nenacházely v individuální či rodinné psychologii ? Není sama tato otázka projevem nadřazenosti nad těmi, kterým nerozumíme a ve skutečnosti ani rozumět nechceme? Není rudimentem kiplingovského břemena, které bílý muž už dávno není schopen ani ochoten nést? S výjimkou Američanů, jejichž zahraniční politika možná jakž takž drží pohromadě alespoň nějaký mezinárodní řád. V "řešení problémů" a jejich kořenů ovšem moc úspěšní také nejsou. Podobně jako Evropané v dobách Kiplingových.