Neboť věta „Každému nezávislému pozorovateli je na první pohled zjevné, že se europoslanci chovali normálně a Klaus reagoval jako pitomec“ může v čtenáři, stejně neznalém textu Lisabonské smlouvy, jako asi téměř 100% Čechů, vést k jednoduchému rezultátu. Kterým se ostatně zmíněná kampaň nese: „pokud se něčeho zastává Klaus, tak je to jako on. A proto, chce-li bílé, vy/my budeme chtít černé. Takže Češi, alou do EU reformované více jak půl tisícovým textem, do kterého jste zatím ani nestrčili nos.“

Kdyby si Václav Klaus 5.12.2008 na Hradě padnul do náruče s Danielem Cohn-Banditem, bylo by rázem po kampani proti jeho osobě.

A možná by došlo i na další „léčbu Klausem“......

O Cohn-Benditovi připomínám, že v druhé polovině šedesátých let, spolu s Rudi Dutschekem, Peterem Brandtem, a s nimi kdesi v pozadí i s Andreasem Baaderem, Ulrike Mainhoffovou a dalšími budoucími teroristy z Brigate Rosse, vyznával citátové učení maoismu a revolučně tvrdě kolem sebe šířil manýry čínských Rudých gard. Což později vyměnil za místostarostování ve Frankfurtu a posléze prosazování zájmů oněch „prohnilých velkokapitalistů“ v EP, proti nimž o Pařížském jaru 1968 stál na barikádách v okolí Sorbony.

Takže – odečtu-li z odmítavých reakcí faktor antipatie jejich nositelů vůči osobě Václava Klause, či snad i proti mně, neboť se jej za jeho pročeský postoj zastávám, zůstává důvodem odmítání neznalost či nepochopení ústavněprávní konstrukce, kterou jsem z textu platné Ústavy ČR citoval.

Tak ve stati Jiřího Drašara „Zájem lidu?“ stojí: „Pokud se president rozhodne ignorovat rozhodnutí volených zástupců a neratifikovat mezinárodní smlouvu, protože podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ji považuje za neslučitelnou se zájmy lidi, zdálo by se logické, že by měl udělat nezbytné kroky k vyhlášení referenda..“

Odpovídám. To by bylo jen naplnění principu suverenity lidu, zakotveného v ust. čl.2, odst.1, Ú ČR, cit.:“Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“.

Bohužel, volení zástupci lidu, zasedající v Parlamentu ČR, od 1.1.1993 dosud, lidu odepírají přijetí zákona o referendu. Naposledy existoval tento instrument přímé demokracie v ČSFR a nebyl prezidentem, se kterým si Cohn-Bendit rozumí, v situaci hrozby zániku Československa vyhlášen.

Jan Čulík v článku „Komu dal Pánbůh úřad, tomu dal i rozum?“ napsal, cit.: „Je-li skutečně pravda, že prezident ČR smí podle ústavy podepsat či nepodepsat jakoukoliv dohodu, bez ohledu na názor veřejnosti či parlamentu, je to ustanovení nehorázně nedemokratické.“

Odpovídám. Ústava ČR v odstavci prvém již zmíněného čl. 2 zakotvila dělbu moci, cit.: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“

Nejprve ke smyslu dělby moci:

• 1. Striktně od sebe odděluje jednotlivé moci.Prezidenta zařazuje do moci výkonné, “volené zástupce lidu“, či-li exponenty různých politických stran, zvolených do parlamentu, zařazuje do moci zákonodárné.
• 2. Od sebe oddělené moci, a tím na sobě nezávislé, se vzájemně „hlídají“ a kontrolují, a to zda fungují v intencích, daných jim ústavou. Např. moc soudní díky tomu může „opravit“ protiústavní zákon vydaný mocí zákonodárnou tím, že ho zruší. Zatímco moc zákonodárná může případné excesy v činnosti moci soudní eliminovat přijetím jí regulujících zákonů.

A nyní k ratifikaci mezinárodních smluv.

Podle čl. čl. 63, odst. 1, písm.b) (do otištěného textu se záhadně vloudilo písm. a)) prezident republiky sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přičemž dle čl. 49, odst. c) je třeba souhlasu obou komor Parlamentu, pokud z nich ČR vzniká členství v mezinárodní organizaci.

Vrátíme-li se k dělbě moci, tak prezidenta, jenž by sjednal mezinárodní smlouvu nevýhodnou pro ČR, „opraví“ Parlament odepřením souhlasu k ratifikaci („podpisu“)ve svých komorách.

V opačné situaci to platí obdobně - jestliže Parlament s nimi bude souhlasit, prezident není vázán jeho názorem.

A tomu kdo zapomněl připomínám, že „lid“ ve volbách vybírá z kandidátek politických stran jejich exponenty, kteří mu za to slibují realizovat jejich program. Výsledek tohoto demokratického mechanismu je rázem znehodnocen, jestliže při „těsném“ volebním výsledku někteří poslanci zradí voliče. Tím, že „přeběhnou, přidají se k nepříteli z voleb“, jenž tím získá, v rozporu s výsledky jimi projevené vůle, trvalou převahu v zastupitelském sboru.

A tak je na místě otázka. Nebude-li prezident respektovat vůli – nota bene jen nelegitimní těsné většiny – „volených zástupců lidu“, a v rámci nezávislosti na parlamentu se rozhodne opačně – stane se to ve vztahu k „lidu“ tak nehorázně nedemokratické ?

Tato pravidla si nevymyslel Klaus, ani estébáčtí bolševici, či bolševičtí estébáci, obojí podle pana Čulíka identifikovatelní svojí neznalostí pravidel gramatiky.

S dělbou moci přišel John Locke, a do tradiční podoby jí přivedl Ch.de Montesquie.

Jsem proto vděčný, že Robert Kvacskai stručně vystihnul podstatu věci již označením svého příspěvku – „Čirý, téměř neředěný politický nátlak na českého prezidenta. Bránit prezidenta neznamená bránit Klause“.