11. 12. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
11. 12. 2008

Vieweghova dvacátá kniha: Banální stereotyp

Čtenáři vědí, že nejsem automatickým odsuzovatelem literárního díla Michala Viewegha; přečte-li člověk jeho romány všechny najednou, řekněme během jednoho měsíce, zjistí, že spisovatel prošel zajímavým vývojem a některé jeho knížky, nebo alespoň některé motivy a strukturní prvky v nich jsou nové a podnětné, neváhám říci, že jsou originálními uměleckými díly. Psal jsem o tom podrobněji v akademickém časopise Česká literatura 5/2007 ZDE.

Toto se však bohužel nedá už vůbec říci o nejnovějším, dvacátém, Vieweghově románu nazvaném Román pro muže. Ano, je to knížka útlá a čtivá, má jen 160 stran. Má to, čím se Viewegh tak často znovu a znovu honosí – jasný příběh.

Jenže to je tak všechno. Příběh přečtete rychle, ale v ústech vám po něm zůstane pachuť. Zpočátku se mi zdálo, že Román pro muže může být zajímavou výpovědí o sociálních zvyklostech soudobé české společnosti. Není. I když je plný autorovy frustrace ze současného českého veřejného života (politiky z ČSSD i z ODS svorně považuje Viewegh za zkorumpované podvodníky a zločince), o dnešní ČR se v knížce nic nového nedovíme: Vieweghův pohled je strašlivě stereotypní a omezený.

V knize se objevují znovu všechny známé, už mnohokrát použité motivy z dosavadních Vieweghových próz. Především to, co se nejvíc prodává – explicitní sex, dále záliba v luxusních obchodech a restauracích, hovorový, ironizující jazyk, dále i v pozdějších prózách se objevující a v této knížce už jen hodně povrchní motiv stárnutí, sexuální impotence, nemoci a smrti. Stejně jako v některých předchozích Vieweghových textech se znovu v Románu pro muže objevují citáty, a stejně jako v předchozích knihách, i zde fiktivní autorovo alter ego vysvětluje, proč jich používá: chce tím naznačit, že už vlastně všechno bylo napsáno.

Jednak Viewegh cituje výroky českých politiků, dokazující jejich hloupost či zkorumpovanost („'Ať jdou do prdele všichni!' – předseda vlády Mirek Topolánek během prezidentské volby“, str. 34), dále kniha obsahuje citace z klasických literárních děl či z příručky o tom, jak psát román, čím Viewegh kunderovsky metajazykem upozorňuje čtenáře na to, jak strukturu svého textu buduje. Obligátně se v knize vyskytuje i sekundární příběh spisovatelova altera ego – fiktivního autora, který jede na čtení a besedu na jakémsi okresním gymnáziu, tam ho – překvapivě – zajímá hezká studentka, která o stárnoucí celebritu k jejímu zklamání neprojeví zájem. Spisovatelovo fiktivní alter ego se víceméně mimoběžně setká s postavami jeho románu. Příběh, ač čtivý, však čtenáře neobohatí ničím. Viewegh staví do kontrastu tři hlavní postavy – sourozence, kteří kdysi v osmdesátých letech přišli o rodiče, zahynuvší při autonehodě. To v Cyrilovi, Brunovi a Anetě vyvolává sourozeneckou solidaritu, která se například projevuje tím, že když bratři a sestra výročně jedou na hrob rodičů, baví se při tom cestou záměrně co nejvulgárněji.

Nejstarší bratr Cyril se v důsledku ztráty rodičů o své dva mladší sourozence vždycky postaral, že je až terorizoval. Dodnes je nejprůraznější: Bruno a Aneta se mu nedokáží vzepřít.

Motivem pro novou knížku bylo Vieweghovi zjevně rozčarování z morální pokleslosti veřejné sféry v dnešní České republice. Snad proto právě učinil hlavním hrdinou své knihy právě Cyrila, člověka s neuvěřitelně ostrými lokty, a udělal ho bohatým a zkorumpovaným českým soudcem. Spravedlnost neexistuje a není dosažitelná. Demokracie je jen hra, argumentuje Cyril. Na světě jsou ti, kteří prohráli a ti, kteří zvítězili. Důležité je právě být nahoře a mít se dobře, žít v luxusu. Na smrtelné posteli se přece nikdo neptá, jak nemorálními prostředky bylo dosaženo onoho „vysoce kvalitního života“. Cyril je natolik ironickou karikaturou úspěšného ódéesáka, jaké Viewegh nenávidí a jimiž pohrdá, že v restauraci označí personál za to, že servíruje polévku z pytlíku, za „zasrané levičáky“.

Oba druzí sourozenci, Bruna a Aneta, mají být v románu Cyrilovi protikladem. Aneta, „investigativní novinářka“ ve veřejnoprávní televizi, se ve svých pořadech marně zastává občanů, jimž státní úřady, politikové či podnikatelé způsobili újmu, Bruno je bezvýznamný stárnoucí novinář regionálního deníku, jehož autor i jeho postavy často charakterizují jako „brouka Pytlíka“. Aneta i Bruno věří v morálku a „pravdu“, jsou proto „socky“. Když Aneta odéesáka Cyrila kritizuje za jeho zkorumpovanost, Cyril ji ironizuje: „Pravda a láska znovu zvítězila nad lží a nenávistí.“

Jenže stereotypnost líčení nepřesvědčuje. Protikladem Václava Klause (podle Viewegha zkorumpovaného darebáka, demagoga a hlupáka) není v dnešní české společnosti světec Václav Havel, ať to Viewegh naznačuje jakkoliv silně. Protikladem zločinně zkorumpované Mladé fronty dnes není v dnešní české společnosti světecky morální, o pravdu usilující týdeník Respekt, ať to Viewegh naznačuje jakkoliv silně. Dnešní česká realita je složitá a zajímavá. Viewegh z ní ve své knize dělá černobílou karikaturu. Čtenáři nutně vyvstává v mysli otázka: To Michal Viewegh skutečně žije v tak obrovské izolaci, že s nikým z dnešní české společnosti nemluví? V životě se nesetkal z normálním, živým člověkem? Takže musejí všechny postavy jeho románů být stereotypními karikaturami? Ani česká realita není vybudována na binárních, černobílých protikladech.

Motiv stárnutí, smrti a netrvalosti lidské existence zdůrazňuje autor kromě obligátního bědování svého fiktivního alter ega, že ztrácí potenci a není už pro mladé dívky atraktivní, poněkud neústrojně tím, že nechá novináře Bruna, skomírajícího v neuspokojivém rodinném svazku s obtloustlou, stárnoucí a nepříjemnou manželkou, neočekávaně onemocnět nevyléčitelnou chorobou. Když se to doví soudce Cyril, koupí mu a sestře luxusní lyžařskou dovolenou v italských Dolomitech. K tomu Brunovi ještě za sto tisíc korun přidá týden ve společnosti krásné prostitutky, kterou Bruno obdivuje při jejích erotických exhibicích na internetu, aniž by se kdy odvážil ji oslovit. Odměna intenzivního sexuálního týdne se však pro Bruna nekoná: než dostane erekci prostřednictvím drogy Cialis, krásná prostitutka zmizí a vleze do postele právě asertivnímu a bohatému Cyrilovi, jehož bohatství i drzost ji – nepřekvapivě – imponuje.

A to je asi tak všechno – kromě krátkodechého pokusu zafilozofovat si nad teologickými úvahami pátera Halíka, který kdesi napsal, jak to cituje Viewegh, že jediný Bůh, který existuje je možná jen láska - laskavost v nás. Na to nedlouho před svým úmrtím upozorňuje svou sestru Anetu smrtelně nemocný Bruno – „když zhasne i láska, pak je konec,“ končí tato pasáž.

Tím se autor jasně a jednoznačně staví na stranu „pravdy a lásky“, která však v českém prostředí nezvítězila. Zábavná kniha má tedy vlastně tak trochu propagandistický ráz. A tak také působí – protože prostě není hlubokou, originální analýzou života v dnešních Čechách. Působí nepřesvědčivě. Jako by Viewegh už ztratil energii se i o cokoliv originálního snažit.

                 
Obsah vydání       11. 12. 2008
11. 12. 2008 O urážce Klausova majestátu Karel  Dolejší
11. 12. 2008 Zájem lidu? Jiří  Drašnar
11. 12. 2008 My Češi - banda idiotů
11. 12. 2008 Klaus i Cohn Bendit měli neslušnou motivaci Štefan  Švec
10. 12. 2008 Václav Klaus, anglická královna a politikové v demokratické společnosti
11. 12. 2008 Jen do nich! František  Řezáč
11. 12. 2008 Vieweghova dvacátá kniha: Banální stereotyp Jan  Čulík
10. 12. 2008 Minimalistické požadavky na unijní demokracii Jan  Keller
11. 12. 2008 Komu dal Pánbůh úřad, tomu dal i rozum? Jan  Čulík
11. 12. 2008 Evropská unie škodí České republice
11. 12. 2008 Situaci Čechů rozumějí jen ti, kdo tu žijí, a cizáci ať nás nechají na pokoji Jan  Čulík
11. 12. 2008 Jan Čulík neumí respektovat názory druhých Štěpán  Kotrba
11. 12. 2008 Nehorázně xenofobní argumentace Jan  Čulík
11. 12. 2008 Bránit prezidenta neznamená bránit Klause Robert  Kvacskai
11. 12. 2008 Rusko a Čečensko John  Dunn
11. 12. 2008 On Russia and Chechnia John  Dunn
11. 12. 2008 Protest proti zdražování elektřiny
11. 12. 2008 Odpor českých občanů proti radaru zůstává stejný, názor Topolánkovy vlády také
10. 12. 2008 Na okraj filmu Hlídač č.47 Tomáš  Koloc
10. 12. 2008 Nepředvídané otázky, neboli Pročpak asi tak s Klausem nikdo dosud nemluvil po celých šest let? Uwe  Ladwig
10. 12. 2008 Být či nebýt? (V Evropské unii) Ivo  Šebestík
9. 12. 2008 Kdo má pravdu, Klaus či europoslanci? Jan  Čulík
10. 12. 2008 EU a (česká) levice Petr  Schnur
10. 12. 2008 Vymění Česká republika Evropskou unii za Václava Klause? Jan  Čulík
10. 12. 2008 Sprostotě Nás Doma nějaký Evropan z povolání vyučovat nemusí Michal  Vimmer
10. 12. 2008 České dráhy: Chrenkova řízená péče a jiné bolesti související Naděžda Vodsloň Chorkovská
10. 12. 2008 Na Hradě není nějaký Klaus, pane Čulíku Jaroslav  Kuba
10. 12. 2008 Opatření v období světové finanční krize Jiří  Havel
10. 12. 2008 Prostředek pro rozhádání evropských států
11. 12. 2008 OSN vyhlásila rok 2009 rokem goril, Český rozhlas zrušil gorilí reality show Štěpán  Kotrba
4. 12. 2008 Hospodaření OSBL za listopad 2008

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
11. 12. 2008 Vieweghova dvacátá kniha: Banální stereotyp Jan  Čulík
21. 10. 2008 Mytologizace „Udání Milana Kundery“ Jakub  Češka
17. 10. 2008 "Nebudu-li já kurvú, ale bude jiná" Jan  Hus
15. 10. 2008 Milan Kundera a tragédie Střední Evropy Karel  Dolejší
14. 10. 2008 Jak to, že se nic nestalo té paní Militké?   
14. 10. 2008 Milan Kundera v zajetí imagologů Josef  Švéda
13. 10. 2008 Kopnete-li si do Kundery, stanete se komickou postavou jeho románů Jan  Čulík
28. 8. 2008 Ironický vypravěč Pavel Jansa Pavel  Svoboda
23. 8. 2008 Škvoreckého Mirákl: Politická detektivka? Petr  Kleňha
23. 8. 2008 Bylo odpoledne... Josef  Škvorecký
19. 8. 2008 Špatná kniha o životě za komunismu Tomáš  Krček
13. 8. 2008 Vesnická magie: pozdrav ze starých časů moderním civilizacím Hana  Tomšů
13. 8. 2008 O dvanácti koláčcích a normalizaci trochu jinak Jiří  Beránek
28. 7. 2008 Překvapivě kvalitní filmy Pavla Kohouta Jan  Čulík
26. 7. 2008 Kohoutovy a Jasného Zářijové noci: pozoruhodně zralý a promyšlený film Jan  Čulík