Od Unie jsem ale očekával zásluhy o zavedení jakéhosi pořádku, který by v naší zemi nahradil přetrvávající chaos, důsledné vynucování daných pravidel hry, umravnění těch, jejichž duševní ustrojení je i na české poměry zbytečně avantgardní a významné pokroky v oblasti kolektivní bezpečnosti států EU tak, aby se naše současná "armáda" o velikosti dvou divizí (zesílených o zástup úředníků ministerstva obrany a různých armádních institucí), atomizovaná podle řady potřebných i nepotřebných odborností a dislokovaná všude jinde, jen ne doma, stala součástí jakéhosi evropského bezpečnostního sboru, schopného odvrátit případný útok a působit navenek věrohodným a kompetentním dojmem.

Svým způsobem, byť poučen dalším vývojem věcí evropských, to očekávám i dnes. Tolik diskutovanou Lisabonskou smlouvu nevnímám pouze jako jednostranné a totální omezení státní suverenity, ale jako nutný nástroj dalšího vývoje Evropy. Nástroj skutečně nutný, i když nikoli ve všech bodech vždy vydařený a promyšlený. Chápu ji jako něco, co se tak jako tak udělat muselo, pokud skutečně chceme, aby se Unie stala partnerem jiných, mnohem větších světových velmocí a uskupení, které ty naše evropské země stále ještě vnímají spíše jako jakýsi konglomerát nesourodých států a státečků, nejednotných v názorech na tu či onu světovou událost, neakceschopných a tedy i málo hodných respektu a úcty. A argument, že jsme vlastně vstupovali do úplně jiné Unie moc neberu. Dalo se to předpokládat a současný vývoj není nikterak překvapivý.

Ona úvaha o tom, že většina lidí v české kotlině vnímá Lisabonskou smlouvu jako ohrožení české státnosti mi nepřipadá objektivní a pravdivá. Vnímá ji tak ale prezident republiky a okruh jeho lidí a to je závažný fakt, se kterým je nutné počítat. Pan profesor Klaus už je takový a je nutné mu současně přiznat, že na rozdíl od celé řady jiných, známých politiků je pořád stejný a poměrně čitelný.

Přiznám se, že obdivovatel pana profesora Klause nejsem. Z doby svého (byť poměrně krátkého) působení v roli přednášejícího na vysoké škole si tento typ úctyhodných profesorů pamatuji. Neomylní, všeznalí, mentorující. Jsou ale okamžiky, kdy ho beru výhradně jako prezidenta České republiky. Jako hlavu státu, v jehož hlavním městě jsem se před drahnými léty narodil a ve kterém bych chtěl i umřít. Ať je tedy jakýkoli, je to český prezident a tedy i můj prezident.

Jedním z těch okamžiků, které mám na mysli, bylo páteční setkání prezidenta republiky se špičkami Evropského parlamentu. To, co lídři EP předvedli, skutečně nemá v rámci oficiálních návštěv ani v rámci diplomacie obdoby. Projevili se jako nezkušení začátečníci. Oni nepřijeli do Prahy diskutovat, oni se přijeli pouze hádat, poučovat a provokovat. Fakt, že přijetí těchto unijních celebrit se odehrálo přímo v sídle hlavy českého státu, předurčoval podle všech zásad diplomatické etiky i vystupování jeho aktérů a dodržování tradičních úzusů v diplomatickém styku. Nestalo se tak. Záznam z tohoto setkání jsem si přečetl. Ti pánové jednali s českým prezidentem jako s domorodým náčelníkem kdesi na tichomořském ostrově a skutečně bych si dokázal představit, že jako oficiální dar mu mohli přinést skleněné korálky, zrcátko a velké paraple a podivovat se nad tím, že prezident České republiky není ohromen.

Nepokládám se za nějakého ortodoxního patriota, ale tohle mi poněkud hnulo žlučí. Ti namyšlení pánové zapomněli na to, že hlava státu není v této situaci pouze jedním z diskutujících, ale že je především symbolem státu, který je přijal. Zavádění jakýchsi koloniálních manýrů bychom neměli trpět.

The Economist v jiné souvislosti označil jednání našeho prezidenta při různých příležitostech jako přímočaré hulvátství, kterým poškozuje Prahu a její nadcházející předsednictví v Unii. Osobně se oproti tomu domnívám, že Václav Klaus tentokrát vystupoval jako suverénní hlava suverénního státu a že reagoval tak, jak reagovat měl. Bude na to jistě celá řada jiných názorů, které plně respektuji.

Ale jsem přesvědčen, že pokud někdo něco při jednání na Hradě poškodil, pak to byl šéf evropských zelených Cohn-Bendit a pan Crowley. Oni totiž vážně poškodili především autoritu, vážnost a poslání Evropské unie v očích těch našich spoluobčanů, kteří dosud Unii fandili, nebo kteří si alespoň o jejím významu pro malé státy, jakým je Česká republika, dělali příliš velké iluze. Jediné štěstí je, že většina našich lidí si onen záznam stejně nepřečte.

Ti pánové z Evropského parlamentu nám totiž názorně předvedli, jací duchovní velikáni Unii vlastně řídí a navíc si možná ani neuvědomili, že svým poněkud pavlačovým přístupem, přezíravostí a arogancí, které do diplomacie skutečně nepatří, jen a jen podpořili to, co profesor Klaus na adresu EU a lisabonské smlouvy říká.

Jsme zkrátka malá země. Na tom se dohromady nic změnit nedá. O to více ale musíme znát svoji cenu a od ní neustupovat, děj se co děj. Nešplhat se pro nic za nic mezi něčí půlky hned, jak si o to někdo řekne. Sdělovat svůj názor, trvat na něm a obhajovat ho. Popularita a plácání po ramenou mohou být sice příjemné, ale z dlouhodobého hlediska z toho nic dobrého mít nebudeme. Pokud Evropu přesvědčíme o tom, že jsme skutečně lokajský národ, nikdo nám to v historicky dohledné době neodpáře.

A s lokaji se nikdy nejedná jako s partnery.