Jistě, kdybychom se Turků tázali, co si myslí o České republice, asi by neřekli nic jiného, než že si nemyslí nic. Ale všichni znají fotbalistu Baroše, ostatními už si nejsou tak jisti nebo o nich nevědí, že jsou Češi. O čem ale diskutuje intelektuální Evropa, o tom diskutují i Turci, a to ani se zpožděním, ani s komplexem jakési periférie, ani s pocitem ukřivděných či odstrkovaných.

A o čem to vlastně vedeme veřejnou debatu my? Evropské téma bylo hlavním domácím tématem uplynulého týdne. Ústavní soudci, a nejen oni, byli nuceni strpět slovotok toho muže, kterého ještě nikdo nikdy neviděl upřímně se usmát a který je souhrou špatných okolností zrovna v těchto letech prezidentem republiky. S nervózním komplexem vůči svému předchůdci se i on snaží zaujmout, aniž by však tušil, že by k tomu potřeboval alespoň předstírat jistou empatii, stopy pokory či prosté lidské ostýchavosti a také respekt ke svým partnerům v diskusi. A tak jsme po iksté vyslechli řeč ve stylu "nevěřím, že kterýkoliv rozumný člověk by si mohl jen na vteřinu myslet, že" a znovu jsme si museli povzdechnout, že nás podobné výpravy do duše pana Broučka čekají ještě nejednou, ale že jsme už přestáli i horší věci.

Evropské téma znamená dnes na celém košatém evropském poloostrově rozvinutou diskusi, která už dávno překonala své počáteční rozpačité fáze: předáváme-li kompetence; budou-li nám poroučet; jsme-li dost silní na to, aby nás ostatní brali vážně či věčnou otázku, zda výhody v každém okamžiku dostatečně převyšují případné nevýhody, potíže či náklady. Čím více bude česká politika rebelovat, tím spíše ji budou ostatní evropští partneři respektovat, myslí si jedni. Čím spolehlivějšími partnery budeme druhým, tím vážněji budou brána naše slova, přání i zájmy, pochopili druzí. Máme-li ovšem ke skutečnému evropskému partnerství dozrát, měli bychom rozvinout také potenciál intelektuální a zapojit jej do diskuse, která přispěje k dalšímu formování hlavních evropských myšlenkových proudů. To ale není žádné: No tak tedy diskutujme! Znamená to cosi docela jiného, rovnou řekněme, že spíše něco jako druhou, tentokrát především mentální revoluci. Jaký má být její program?

Původní svobodu tisku, dnes zmutovanou na svobodu manipulace za účelem snazšího vydělávání peněz, bude třeba aspoň zčásti navrátit původnímu ideálu. Jistě spíše oklikou, třeba tak, že stát, kraje, města či bohatší společensky zodpovědní lidé budou financovat i trvale ztrátové tituly, na jejichž stránkách se moderní intelektuální debata bude rozvíjet. Myšlenku veřejnoprávního deníku je třeba přestat vyslovovat stydlivě a tiše, právě naopak! Zkusme vyzvat politické strany, aby takovou ideu, která může úroveň veřejné debaty výrazně pozvednout, zařadily do svých příštích volebních programů! Další, už dávno existující veřejnoprávní média nuťme v náročné veřejné debatě o jejich poslání a významu k soustředěnému podílu na vzdělání, výchově, a na kultivaci veřejného prostoru! Ať přestanou těkat po činnostech, o které se lépe postarají jiní!

Znovu se rozhlédněme po způsobech, jak daňově zvýhodnit knihy. Nedají se sice jíst, ale k důstojnému životu jsou stejně nezbytné, jako strava, voda, či vzduch. Tu část knižní tvorby, která vzdělává a orientuje v životních hodnotách, lze dobře podporovat grantovým systémem - i pouhá polovina peněz, které si vyjednali pro svou podporu výrobci tuctových, ba mnohdy pokleslých českých filmů, by učinila z českého knižního trhu intelektuální oázu v komerční sahaře mediálního trhu!

Připojme se k evropské debatě na téma regulace: Sprosté slovo pro moderní zlatokopy, zato však klíčový pojem pro budování stabilní společnosti. Finančnické kasíno, uhrančivě úskočný jazyk reklamních nabídek půjček a úvěrů, jejichž důsledkem mnohdy bývá uvržení celých rodin do faktického otroctví, kouzelnické triky s vytvářením peněz a ztrácením peněz, sázky po internetu, hyperkomerční, ba zbojnické manýry v různých oblastech síťových a komunikačních veřejných služeb, to jsou jen příklady oblastí, v nichž by stát mohl celkem snadno vynutit regulací cosi jako dobré mravy. Anebo aspoň mravy, abychom nechtěli příliš!

A nakonec také poměr státu k vlastnímu majetku, jeden příklad napoví mnohé další: Má dnes český stát většinu ve společnosti ČEZ, nebo je tomu naopak? Namísto předvídavé a včasné parcelace tohoto kolosu, který vyrábí spíše peníze, než elektřinu, dopustil stát usazení této samovládné struktury vedle státu a chvílemi už i nad ním. Vytváření vlastních přepadových jednotek zavání horšími velkoměstskými poměry brazilskými či kolumbijskými. Dodatečné plošné zdanění obyvatelstva spekulativní cenou elektřiny neumí už dnes přibrzdit, zdá se, nikdo.

Málokterý týden byl tak plodný na varovné signály, jako ten předchozí. Všechny naznačené otázky, ale i mnohé další, těmto podobné i méně podobné, je třeba učinit součástí nekonjunkturální a zodpovědné veřejné debaty. Nechceme-li se ovšem jednoho dne opravdu probudit v Čezku, které se bude rozkládat na jiném, docela vzdáleném kontinentě!

Vyšlo v Literárních novinách tento týden jako úvodník. Britským listům zasláno autorem.