Nevím, co říkají filosofové na film Veroniky Janečkové, jak se poněkud neobratně ptá Jan Čulík. Avšak lze předejít argumentačním zmatkům, pokud si komplex otázek rozdělíme na jeho jednotlivé části.

První z nich pak zní: Skutečně Veronika Janečková ponižovala a psychicky týrala svou babičku? Pokud ano, je její jednání odporné a jedná se o společensky, tj. každému z nás, nebezpečnou osobu. Kdo je schopen bezcitně týrat na něm závislou a bezmocnou osobu je morální zrůda.

Pokud by se ovšem jednalo o hranou scénu, jen vydávanou za dokument, ocitli bychom se někde zcela jinde.

Pak je ovšem důležitá následující otázka: co a jakým způsobem sděluje film sám o sobě? Přispívá k odsouzení podobného jednání? Pokud ano, je jeho morální hodnota jednoznačně kladná. Pokud vyjadřuje opak, je i hodnocení opačné.

Malá odbočka. Základem pro morální hodnocení je mi zde humanistická morálka, v níž je člověk nejvyšší hodnotou a jež sama vychází z pojetí člověka jako sociální bytosti, jež teprve s druhými a skrze druhé může být skutečně sama sebou (E. Fromm). Morální normy zde nejsou arbitrární. Jen jejich část podléhá historickým a kulturním vlivům. Jejich obecné a v čase neměnné* jádro vyjadřuje pravidla soužití v lidské skupině, bez níž by toto soužití nebylo vůbec možné. Bez nich by tedy nebyl možný ani náš vlastní život. Mezi taková pravidla a jejich hodnotový základ patří například právě solidarita, vzájemná pomoc a péče, a to zvláště vůči slabším a potřebným. Právě vůči této hodnotě se provinila V. Janečková, pokud svou babičku skutečně týrala.

Další otázky se vztahují k formě sdělení. Pokud by se jednalo o hraný film, jenž emocionálně působivými prostředky vyvolává nesouhlas s podobnými jednáním, hodnocení by mělo být jednoznačně kladné.

Další variantou je, že se jedná o dokument, zachycující skutečné týrání, jež provádí jeho autorka sama, ale jenž ve svém výsledku vede k odsouzení podobného jednání a potvrzuje tím výše zmíněnou hodnotu lidské solidarity a lidského soucitu.

(Jinou možnou variantou, kterou autor nezaznamenává, a která je zřejmě nejblíže skutečnosti, je, že autorka prostě bezradně a bez hlubší reflexe zaznamenala své jednání a své pocity, pozn. JČ)

Může se ovšem jednat o stejný dokument, který ve svém výsledku emocionálně působivými prostředky propaguje podobné jednání. To je případ nacismus propagující režisérky L. Riefenstahlové, kterým jsem se zabýval již před delším časem v textu Nevinní nacisté (zde: http://www.blisty.cz/art/15583.html).

Forma pak může mít nesporné umělecké kvality, jimiž ovšem propaguje morálně nepřijatelný obsah.

V obou výše zmíněných případech se podle mého názoru jedná o morálně nepřijatelný postup, který si ovšem zaslouží morální odsouzení v různé míře. V tom posledně uvedeném samozřejmě větší.

V samotném případu Kunderova údajného udavačství je klíčová otázka, jestli se uvedený skutek skutečně stal. Onen policejní dokument není ovšem žádným důkazem. Pro zájemce o metodu práce s historickými dokumenty bych rád doporučil její ukázku z knihy I. Kershawa, Hitler, díl I., str. 33, kde diskutuje pravdivost tvrzení vysokého nacistického funkcionáře Hanse Franka o údajném Hitlerově židovském původu. Na základě dalších důkazů se toto tvrzení ukazuje jako falešné.

Na celém případu je morálně nepřijatelné, že je člověk odsouzen tiskem a politickými agitátory dříve, než je zjištěna pravda samotná. Nehledě na to, že tyto subjekty žádné právo, a již vůbec ne morální, někoho soudit nemají. Jestliže se dnes mohou takto chovat k tak známému člověku, jak se budou zítra chovat k nám, obyčejným lidem? I v této otázce se ukazuje význam solidarity a hodnoty spravedlnosti pro každého z nás i pro nás všechny společně.

Avšak neměli bychom předem soudit ani naopak. Co je nejprve nutné zjistit, je pravda a všechny okolnosti případu. To ale bude nyní již velmi obtížné.

* Myšleno v čase, v němž vůbec existuje lidské společenství.

P.S. Pokud není Veronika Janečková zbavená svéprávnosti, nepředstavuje Janem Čulíkem uváděná varianta reálnou alternativu pro posouzení tohoto případu.