Kdyby např. autorka kritizovaného dokumentu byla radikální stoupenkyně Nietzschovy filosofie (což asi není) a byla by přesvědčena, že její babička v ní ničí všechno, co dělá život hodnotným, považovala by morální zábrany za normy průměrných lidí, vnucené jí zvnějšku davem. Její chování bychom pak sice stále hodnotili jako nemorální, ale museli bychom uznat alespoň možnost toho, že je hluboce etické - že totiž vychází z autenticky prožité odpovědi na otázku, co je to dobrý život. Do jisté míry to připomíná případ Raskolnikův (Raskolnikov ale selhal, protože žádné vznešené důvody ke svému činu ve skutečnosti neměl, jen si je namlouval; mohl je vůbec mít?).

Má teze tedy zní: i v demokracii lze legitimně zakázat umělecké dílo (resp. jeho prezentaci), jestliže je z hlediska přijaté konvence tak nemorální, že takzvaně ohrožuje společnost; je ale projevem totalitního smýšlení, pokud tato nemorálnost má být důvodem k tomu, abychom dílu upřeli status umění a tím i status závažné etické výpovědi.

K té vědě: já se neptám, zda poznatek získaný mučením je nepřijatelný; já se ptám, zda je nevědecký. A odpověď podle mne zní: nevědecký asi není, nepřijatelný zřejmě ano.

A k tomu Respektu: ne, nedostávám se na pozice Respektu. Když připustím možnost zákazu uvedení nějakého díla, nepřipouštím ještě pranýřování jeho autora. Na druhou stranu je jasné, že můj postoj s tím respekťáckým něco sdílí, ale to není nic překvapivého; právě proto, že je tu podobnost, je tu také nutnost se vymezovat. Něco nakonec sdílíme všichni. Kdo četl Zločin a trest, byl aspoň na chvíli Raskolnikovem...

Pozn. JČ: Jen jsem chtěl stručně připomenout, že jsem osobně nikdy nemluvil o zákazu nějakého díla, šlo mi o to, zda je pro mě to dílo osobně nepřijatelné.