Obecně pokládám za velice nešťastné a smutné, že taková přirozená věc jako plnění spojeneckých závazků se stává obětí vnitropolitických tahanic, půtek, handlů a naschválů. Českou republiku to staví do zcela nedůstojného světla i přes to, že obecně jsou výsledky účasti českých vojáků v misích daleko lepší než jejich politické zázemí a tím i mediální obraz, který především utváří podporu veřejnosti.

Rád bych poznamenal, že je snadné vidět viníka v té či oné politické straně, vládě, opozici, samotné Armádě ČR nebo dokonce v konkrétním jednotlivci. Chyba je podle mne v celém systému organizace a mandátů mezinárodních misí, ať jinde o OSN, EU nebo NATO. Bohužel, daleko nejzřetelnější, byť odporné, obrysy mají v tomto smyslu naše účasti na vojenských akcích USA bez mezinárodního mandátu. Závažnou otázkou je, zda je pro ČR za současné situace možné se misí neúčastnit i když je zřetelné, že se tyto mise míjejí svým účinkem. Málo se dovídáme o tom, zda se ČR vůbec nějak snaží o to, aby misím byl vrácen jasný smysl, účel a s nimi spojená patřičná forma.

Vím, že to zní hodně naivně, ale myslím, že je načase pojmenovat jednoznačně hodnoty, na kterých naše účast na mezinárodních misích stoj, ať již jsou jakékoliv. Pojmenovat, co vše je ve hře, když vláda a parlament vysílá naše ozbrojené jednotky i jednotlivce do zahraničí. Je nepochybné, že jsme jako občané České republiky hodně otrlí a že sneseme hodně a nějaká ta pravda ze zákulisí nás nepoloží. To, co tradičně nesnášíme, je to, když z nás někdo dělá blbce. Pokud k tomu ještě mává praporem, vlastenčí a fangličkaří, tak to vidíme přímo rudě, aniž bychom mysleli na VŘSR. Jsme, myslím, připraveni slyšet, že se prostě někde někdy účastnit musíme i když je to celé jenom bouda, aby se někdo napakoval nebo si vyzkoušel či jenom spotřeboval zbraně, popřípadě se poposunul k nějakému strategickému bodu. Jsme, myslím, rovněž připraveni slyšet, že na našem názoru přitom příliš nezáleží. A jsme, do třetice, určitě připraveni slyšet, že je vždycky něco za něco. Shrnuto a podtrženo, držíme hubu a krok, máme čárku a sem tam nějaký ten drobek nebo dokonce ohlodanou kost a velcí kluci nám říkají „kamaráde.“ Jsme v tom všichni, pozice i opozice...

Nechci sahat nikomu do svědomí, ale tímhle si prošla někdy někde, nějak určitě velká část z nás. A víme, že jenom to, že jsme si dokázali přiznat, že nejsme úplnými pány svého jednání, a pojmenovat to nám přineslo nejen klid na duši, ale i schopnost vidět možnosti změny. Možná by bylo dobré mít i své vlastní mise bez toho, že by nám do nich někdo zbytečně mluvil. Jednu obyčejnou malou českou misi pro skutečné dobro těch, kterým je určena a hlavně pro dobrý pocit, že něco dokážeme sami.