Ono se to má trochu jinak než dramatický nedonošenec zrozený z pitky a střelby ukazuje. Celá tahle společnost, to není několik různých světů, některých špinavých a některých čistých, jak předkládají skutečnost média, to je hezky prorostlá tkáň s "vůdčí" generací dnešních čtyřicátníků a padesátníků, vykovaných ve výhni rudé záře jakožto etického i estetického maxima utváření jejich názorových hranic.

Je to z hlediska vývoje ochuzená generace, která se po letech zanedbávání dočkala "svobody", aby se následně chopila moci. Protože svoboda je zároveň moc a nesvoboda bezmoc, jak spolu mohou reagovat dvě tak odlišné sloučeniny, jako je vyprchání vědomě vylhané rudé záře a její střet s "neomezenou" potencí modrého nebe...

Představme si, co se stane s retardovaným jedincem, který je odmala ve svém prožívání omezený a navyklý vykonávat určité stereotypní úkony, což mu vlastně umožňuje přežít. Pokud bude chtít přežívat dál, bude se držet svých pevných stereotypů (obrysů svého světa), této životní jistoty v podivně se proměňujícím světě. Opakování je matka moudrosti, krásná a jednoduchá definice mýtu, která se hezky ujala jako vzdělávací imperativ. Opakování může být také pěstounem, pěstounem poněkud despotickým, který vychovává pokřivený charakter s patologickými rysy osobnosti, přehrávající pokřivený obraz zrcadla na své okolí.

Dnes tito synové despotického pěstouna, osvobození z jeho spárů a bezmocně se stále dokola vracející pod jeho kuratelu, vládnou společnosti. Nevím přesně, co je rozdělilo na ty (podle mediálního hlasu) méně špinavé, tedy politiky, a více špinavé, tedy podnikatelskou sféru. Určitě to ale nebyly pohnutky morálního charakteru.

Nechci zobecňovat a vím, že na obou stranách mocenského světa jsou lidé na nejrůznějších hodnotových úrovních, od primitivů mocenského pojetí života, často natolik zabředlých do této sítě, že z ní v podstatě nemohou vypadnout, přes prosté, průměrné, leč sociálně vysoce přizpůsobivé jedince, šťastné ze svého dobrého bydla, až po naivní revolucionářky dozrávající do podoby konformních a "státotvorných" politických zaměstnanců, kteří prostě hezky zapadají do onoho pokleslého stavu, který měla revoluce smést.

A samozřejmě jsou tu taky dobří politici, kteří skutečně cítí velkou odpovědnost za to, co činí, a snaží se s tímto vědomím i jednat. A pak jsou tu podnikatelé, které by bylo možné rozvrstvit podobným způsobem, s mírně "špinavějšími" charakteristikami.

Netroufám si říct, kolik je těch dobrých, často to vůbec nemusí být poznat, protože mediální pracka uplácá velmi svérázný obraz skutečnosti, něco amplifikuje, něco potlačí, aby výsledné dílo oplývalo co nejpoutavější plastičností. Proto všechny ty moralistní otázky nad primitivní vraždou, která je z hlediska zásadních etických otázek "pouhým" aktem animální agrese, není ničím významnějším. Pozastavování se nad tím je pro mnoho komentátorů skvělou vatou k vyplnění nedostatečnosti rozumu, což čtenář často nevidí a bere tuto z nouze ctnost za skutečnost.

Ptát se po vraždách a po hrozbách z toho vyplývajících je prosté. Ptát se po limitech této společnosti z hlediska toho, co je v jejích reálných možnostech, je asi daleko skeptičtější a samozřejmě také daleko hůře jednoduchými rozumovými nástroji uchopitelné, než konkrétní krvavá scéna mesmerizující masy. Jenže skandály nepřinášejí řešení, jen vzrušení. Je to tak. Vraždy z afektu jsou přenašečem do reálií politiky, a politici považují za nutné stát se spisovateli. V podstatě jen to druhé je skutečným problémem k zamyšlení.