Přečetl jsem na toto téma několik článků z médií a nepřekvapila mě nízká úroveň uvažování o problému. Největší bolest je prý bolest psychická, když má nemocný pocit, že je na světě zbytečný a přitom na obtíž. Ano, ale PROČ se nemocný cítí zbytečný a PROČ se cítí na obtíž? Není to třeba také tím, že o něho blízcí nemají zájem a v nemocnici svými potřebami obtěžuje ? Psycholog navrhuje s pacienty mluvit, ale kdo to bude dělat v české nemocnici? Vždyť to je přece to, co chybí, komunikace, natož komunikace třeba s těmi, kteří ani mluvit nemohou.

Zažil jsem mnoho lidí v nemocnicích umírat a nikdo u nich v tu chvíli nebyl. Sestry jdou obvykle k pacientům, jen když provádějí pravidelné úkony jako je "krmení, "přebalování" či podávání léků. Mnohé pacienty pak najdou už jen s očima upřenýma do stropu. Měli si zazvonit a říci: Sestro přijďte, právě umírám? Jaké odpovědi by se asi dočkali? Víte, to je nám líto, ale s tím už asi nic moc neuděláme! Kdyby s pacienty mluvili, museli by být neustále na place a na vysedávání v sesternách by neměly čas.

Ve stávající situaci českého zdravotnictví jsou diskuse o eutanásii cynismem, protože většina z těch opuštěných umírajících pacientů by to už měla ráda za sebou. V péči zanedbaný člověk nemůže podstoupit eutanázii, to je jako kdyby jim řekl: Zabijte mě raději! A nebo oni: Raději Vás zabijeme! Senátorka Domšová se mýlí, když si myslí, že ve společnosti se eutanázie stává důležitým tématem. Naopak, tématem číslo jedna, o kterém se ovšem nikdo nebaví, je kvalita péče o přestárlé pacienty v českém zdravotnictví, paní senátorko!.

Jenže Vy zatím necítíte potřebu mluvit o jednotlivých technických podrobnostech, protože eutanázie bude podle vás diskuse na několik let. A kdo o ní bude diskutovat? "Problém dnešního člověka je v tom, že medicína postoupila tak daleko, že dnes umíme zadržovat lidi na hraně smrti, ten člověk už není živý, ale my ho nenecháme umřít," hlásá zpráva z médií. Hm...jak to, že už není živý? Kde je etika presumpce, že umírající člověk je stále ještě žijící člověk? Zdá se mi naopak, že ty lidi necháváme zemřít, avšak bez pohlazení a vlídného slova.

Kdo a kdy je vlastně mrtev? Až na monitoru zasvítí červená? Co je smrt? O níž medicína ví jen to, že už někdo nedýchá a mozek už neplní svoji funkci? Červená na monitoru? A co je život? Zelená? Celý život se člověk připravuje na smrt, na nejdůležitější okamžik svého bytí, na nejúžasnější proměnu, jakou může podstoupit a nakonec zemře všemi opuštěný. Mám radu: Vychovejte dobře své děti, dejte jim lásku, svůj čas a ne jenom peníze, to je nejlepší eutanázie. Budou vědět, co mají dělat a jak se mají rozhodovat, až Vy to nebude moci vědět.

Třeba už nedovolí to " zadržování na hraně smrti" a vezmou si vás domů. Domů, chci domů! TO křičí oči přestárlých pacientů v našich nemocnicích, chceme umřít doma, to je jejich přání a svůj život nebudou doma zadržovat dlouho, nebudou dlouho obtěžovat své pracovně vytížené děti. To jim nabídněte a ne eutanázii, laciný a pohodlný způsob, jak se zbavit odpovědnosti. Nasyťte je zájmem, napojte účastenstvím, ne cukrátkovými odpustky. Nestůjte při návštěvách u postelí svých blízkých jak špatně vyřezaní svatí a jednejte, nikdo to za Vás ještě dlouho neudělá.