Sotva nastoupil do práce, hrd na svou důstojnickou placku sedící pevně na jinak oplešatělé lbi, strčili mu do útulku německou dogu, která se majiteli nevešla do bytu. Majitel byl agent BIS s krycím jménem Fanouš Šejdr.

Šejdr, zbaviv se obtížného zvířete, podíval se na Švejka. "Neviděli jsme se v Kyjevě?" zapředl lstivě hovor kontrašpion.

"Do Kyjeva já nechodím," odpověděl bezelstně Švejk. "To je na mně moc drahý. Já si dám dva tři kousky Na růžku, mně to stačí. Hospodskej je tam dobrej, nějakej Štefan Mogilevič, trubky čistí každej tejden. Na pivu je to znát!"

Kontráš Šejdr si byl rázem jist. Usoudil, že toho chlapa mu seslalo samo nebe. Po letech ústrků, jichž si musel jako bývalý příslušník Státní bezpečnosti v novém režimu užít, konečně dojde uznání.

"Kolik tam asi tak chodí Rusů?", zeptal se, potlačuje vzrušení z nenadálého odhalení.

Švejk neprohlédl smysl otázky a s výrazem prostým odpověděl, že neví, že tam chodí všelijací lidé, taky nějaký Peršan, a rusky že se Na růžku ani moc nemluví, spíš cikánsky, to jo.

Pomyslel si Šejdr, že to nebude obyčejný, ale prohnaný, vyškolený agent. Uniformu jistě nosí podle přísloví "pod svícnem největší tma" a je si jist, že když se jako Rus bude vydávat za Rusa, nikdo ho neprokoukne. "Ale ten Mogilevič, ten přece rusky mluví ne?"

Vedoucí útulku se zasmál. "Jenom když se vožere," pravil. "Na dědečka, co sem utek před Stalinem, si už ani nevzpomene."

Je mazaný. Určitě to nebude ledajaká šarže, usoudil kontrašpion Šejdr. Pocítil k muži závist. Je teď sice na druhé straně, ale je to určitě formát. O to více pocítil potřebu co nejdříve podat hlášení. Chvíli lelkoval a přemýšlel, co by ještě tak řekl. "Vót -- do svidánija!" prohlásil bodře a měl se k odchodu.

Švejk se rozzářil a zeptal se, jestli za tu dogu opravdu nic nechce.

"Čort vazmi!" vyjelo z kontráše a Švejkovi se ulevilo. Dogu obratem prodá do autobazaru, jen ať tam běhá podle plotu. Přesto cítil potřebu nějak se muži, který právě šátral v klopě, revanšovat. "Kdybyste chtěl nějakého menšího pejska, třeba lajku," uvažoval nahlas, "nebo ruského toye..." Když se chlap o to Rusko tak zajímá, proč mu něco nestřelit, stejně vypadá na to, že nepozná co mu vlastně prodá. Švejk v tom měl, jak známo, rodinnou praxi.

Agent Šejdr si byl téměř jist, že ho ruský špion přes své vysoké postavení neprokoukl. Jinak by přece takhle otevřeně nemluvil.

"Jestlipak taky rusky umí štěkat?", zeptal se zvesela, ohryzek mu přitom viditelně poskočil a hlas přeskočil rozčilením.

"Vy jste tedy ale kopa!" pravil Švejk. Tady bude práce snadná, pomyslel si. "Takovej menší pejsek sežere daleko míň než doga. Při dnešní drahotě ušetříte."

Šejdr ucítil další příležitost. Z chlapa ještě vytáhne nějaké rozumy. Ať jen nahoře vědí, jaký talent nechali léta ležet ladem.

"To máte teda pravdu," naoko přisvědčil. Chvíli váhal a pak se odvážil nahodit háček. "Kdyby třeba neblbli s tím radarem a hleděli si potřebnějších věcí!"

"Moje řeč!" odtušil Švejk. "Říká to každej. Lidi by je neměli volit."

Kontráš Šejdr už na nic nečekal. Za rohem vytáhl mobil a hlásil vše, co zaznamenal mikrofon v jeho klopě.

BIS následně vydala zprávu. Zvěstovala, že ruských agentů je u nás jako naseto a pobuřují obyvatelstvo, které dosud nic než mírotvorný radar nechtělo.

Byly toho plné noviny, rádio, a v televizi o tom mluvil za plentou i protišpionážní odborník Šejdr. Poslanci to potvrdili. Čekali ostatně jen na to.

Šejdrovi kolegové Fanoušovi tiše záviděli. Uměl se prostě trefit, říkali si.

A Šejdr, opilý štěstím, dostal Řád Pozlacené Štěnice.